Obrovská citadela na jihu Indie je obehnána 13 kilometry hradeb. V historii se tu o vládu přetahovali Mughalové, Francouzi i Britové. Kdo se do dobře zachovaných zbytků starobylé pevnosti Gingee pokusí proniknout dnes, utká se s posledními obránci: armádou drzých opic.
Opatrně našlapujete po nakřápnutých hradbách. Ze spár mezi kameny se tu a tam klubou tropické keře. Do rozvalin se opírá slunce a je napjaté ticho. Přestože jste už hodinu nepotkali živáčka, máte pořád pocit, že vás někdo pozoruje. Respektive váš batoh. V něm je možná svačina. Opice vládnoucí v opuštěné indické pevnosti Gingee to vědí a zkusí ji stůj co stůj dostat.
Trója Východu
Britové prý tomu magickému místu říkali „Trója Východu“. Až takový obdiv si vysloužila velkolepá pevnost, která byla v některých etapách historie považována za prakticky nedobytnou. Rozlehlý obranný systém vystavěla v 15. a 16. století Vidžajanagárská říše, která v té době kontrolovala většinu jižní Indie. Stavitelé chytře využili profil krajiny. Z ploché, přehledné roviny tu trčí tři kamenité kopce. A na každém z nich tvůrci postavili menší, samostatnou citadelu. Všechny tři kopce pak spojili linií masivních hradeb. A to celé obehnali až 24 metry širokým vodním příkopem. Vznikl tak veliký a kompaktní pevnostní trojúhelník.
Kdo ho ovládal, kontroloval spolehlivě celou oblast. Gingee například dočasně získali muslimští dobyvatelé Mughalové, v 18. století pevnost obsadila nejdříve francouzská a později britská kolonizační vojska. Dnes je to už jen archeologická lokalita, kterou ovšem může návštěvník volně prozkoumávat. Vedle dobře zachovaných zbytků hradeb tu zůstala k vidění například i bývalá sýpka, staré vězení nebo chrám.
Útěk před klaksony
To, co dělá z návštěvy Gingee mimořádný zážitek, je zvláštní kouzlo celého areálu. Může za to především zdejší krajina. Pevnost je ze všech stran obklopena sytě zelenými čtverci rýžovišť. A tři kopce, na nichž jsou postaveny citadely, jsou zvláštními haldami balvanů. Spíš než jako přírodní útvar vypadají, jako by tu nějaký obr nasypal várku kamení připravenou na stavbu domu. Teprve zblízka je vidět, že každý jednotlivý kamínek je ve skutečnosti mnohametrový balvan.
Další bod na stupnici atmosféry tu přidává ticho. Teprve v takovém koutě světa, jakým je jižní Indie, člověk pozná pravou hodnotu alespoň chvilkového klidu a samoty. Ve zdejším svazovém státě Tamilnádu, který je velký jen jako necelé dvě České republiky, se tísní přes 72 milionů lidí. Jde tak o jednu z nejhustěji zabydlených oblastí planety. Lidé jsou tu všude. Jako mravenečci rozlezlí po polích, po horách, ve městech. Je to lidská záplava drobounkých a veselých Tamilů, kteří si s vámi chtějí pořád přátelsky povídat.
Otevřete dveře, podíváte se pod libovolný strom, zkontrolujete skříň v hotelovém pokoji – všude někdo. A hodně lidí znamená hodně hluku. Díky pozvolnému růstu životní úrovně Indů přibývají v poslední době v zemi rychle auta (často škodovky vyrobené v indickém Aurangabádu). Rámus tak jde do nových, nebývalých dimenzí, protože základní pravidlo silničního provozu tu zní „hodně trub“. Neustále slyšíte klaksony, klidně i uprostřed noci. Bez valného důvodu – proč si jen tak pro radost pořádně nezatroubit, vždyť život je krásný.
Když pak vší té kakofonii a cvrkotu nečekaně uniknete do tichých rozvalin Gingee, které nějakým zázrakem minula i masová turistika, je to balzám. Jen ozvěnou sem doléhá vzdálený hluk stejnojmenného městečka, které je na dohled. Jinak božský klid a možná pár indických rodinek na výletě.
You shall not pass!
Svatý klid a pokoj vám ovšem nedarují zmíněné opice, které lze nicméně také připočítat ke svéráznému kouzlu pevnosti. Tlupy primátů se staly bez nadsázky posledními pány osiřelé Gingee. Zejména na nejvyšším ze tří kopců, na kterém jsou pozůstatky citadely zvané Rajagiri, to opravdu vypadá, jako by lidský vetřelec dobýval opičí kasárna. K rozvalinám na skále vede kamenné schodiště a už na něm začnou opice dorážet. Na vrcholovou planinu musíte přelézt přes mostek, a tady už to dočista připomíná dobývání hradu. Opičí alfa samec se vyzývavě postaví doprostřed mostu a čeká, co vy na to. Když se neleknete, zaženete ho připraveným klackem a vkročíte na výsostné území opic, obstoupí vás celá tlupa dokola. Takto vás s útočně vyceněnými zuby doprovázejí a číhají na vhodnou chvíli k útoku na batoh s předpokládaným jídlem.
Vtip je v tom, že tato situace nemá řešení a je klasickým patem. Opice jsou už natolik protřelé, že se vůbec nebojí, a hrození klackem nebo kamenem je drží taktak v minimálním odstupu. A nepomůže ani kapitulovat, tedy sáhnout do batohu pro jídlo. V ten moment by se na vás sesypala celá tlupa a začala vás chtivě cupovat. Škrábnutí nebo kousnutí přitom hrozí vážnou infekcí. Takže nezbývá než pomalu našlapovat, držet kruh opic holí v šachu a přijmout komickou absurditu té situace. Marná sláva, tahle pevnost je opravdu nedobytná.
