Severočeský Nový Bor se stal v posledních letech znovu světovou sklářskou ikonou. Designová svítidla se signaturou významných návrhářů s úspěchem dobývají nejbohatší regiony světa. S oblibou po nich sahají ropní šejkové i asijští guruové hazardu. „Na počátku jsme chodili za známými návrháři, prosili je, aby s námi spolupracovali, a nabízeli jsme jim velké peníze. Dnes s námi řada z nich dělá i zadarmo,“ říká viceprezident a spolumajitel sklářské firmy Lasvit Aleš Stýblo. Sklo na pomezí funkce a umění přitom pro svět vyrábí výhradně v českých továrnách.
Vyvážíte do celého světa, který region vám zajišťuje největší část byznysu?
Dnes už máme globální pokrytí. Dříve to byla Asie, ve druhém roce fungování firmy jsme otevřeli kancelář v Dubaji a začali hodně dělat pro Spojené arabské emiráty, Katar a Bahrajn. Nyní tvoří Blízký východ 25 až 30 procent obratu, celá Asie včetně východu a Číny dělá dalších 40 procent, zbytek jsou USA a Evropa, ale i Jižní Amerika a Afrika. Roste rovněž objem zakázek v Kazachstánu.
Do Ruska nemíříte?
V Rusku máme obchodní zastoupení. Ekonomická situace v regionu ale není pro byznys zrovna příznivá, svou roli hrají sankce i konflikt s Ukrajinou. Ale věříme, že se to dřív nebo později znovu rozjede.
Leckterý oligarcha by vaše zboží ve svém domě možná uvítal.
Pro ruské klienty děláme řadu instalací v privátních sídlech nebo pro soukromé jachty. Dostat se ale třeba přímo do ložnice oligarchů není jednoduché. Rusové si svá sídla nechávají vybavovat tak, že si třeba v Itálii najmou interiérového designéra, který zařízení interiéru zajistí.
Nakolik roste zájem z řad čínských a indických boháčů?
Priority Indů jsou odlišné, sofistikovaná klientela, která chce investovat do umění, se teprve vytváří. Výjimkou jsou třeba majitelé obrovských čajových plantáží a místní továrníci, kteří začínají toužit nejen po luxusu, ale i po krásných věcech. Pokud jde o Čínu, ta ekonomicky trochu zpomaluje a třeba ve městech jako Peking a Šanghaj tolik nových developerských projektů jako v minulých letech nevzniká. Ovlivňuje to zejména náš byznys navázaný na hotelové projekty.
Chystáte se i do byznysem zatím méně políbených oblastí?
Do budoucna sázíme na Afriku. Vedle severní Afriky, kde už jsme, nás zajímají i další země jako Keňa, Angola, Jihoafrická republika. Ale bude to titěrná a dobrodružná práce. Příležitost na tomto kontinentu ale třeba už pochopili Číňané, kteří tam hodně investují do infrastruktury a kupují tam spoustu továren a pozemků. Zajímavé budou rovněž dříve zanedbávané země jako Írán a Vietnam.
Přechod od začínající české firmičky do globálního byznysu se nepodaří každému. Na čem jste se takříkajíc obchodně udělali?
Naším prvním velkým projektem, který nám pak otvíral dveře, byla instalace v hotelu Mira v Hongkongu. Dalším milníkem byl hotel Ritz-Carlton v Dubaji, jehož jméno nám pak zásadně pomohlo.
Jak se stane, že mladí Češi najednou dostanou zakázky ve světě, a to ještě v jeho nejbohatších regionech?
Obchodní prostředí v Hongkongu, kde jsme začínali a který byl vždy světovou křižovatkou byznysu, jsme relativně znali z dřívějška. Hlavní vlastník firmy Leon Jakimič tam žije s rodinou již 17 let. Cítili jsme zájem trhu o výrobky z českého skla na pomezí designu a umění, našli jsme niku na trhu a do velké míry jsme trh vytvořili. Dostali jsme se do situace, kdy naší konkurencí nejsou ani tak firmy, ale spíše jednotliví umělci.
Spolupracujete s řadou světových umělců, koho si nejvíc ceníte?
S velkými jmény děláme zhruba posledních šest let, přizvali jsme designéry, umělce a architekty, jako jsou například Fabio Novembre, studio Nendo, Daniel Libeskind. Každý rok představujeme nové kolekce od světově známých autorů, v letošním roce to je například Kengo Kuma nebo Zaha Hadid Design.
Je hodně obtížné získat světově významného designéra?
Dnes už je to relativně jednoduché, jsme v situaci, kdy některé z návrhářů jsme nuceni i odmítnout. Na začátku, první dva tři roky to bylo těžké, v oblasti designu jsme byli neznámá značka, chodili jsme za autory, prosili je, aby s námi spolupracovali, a nabízeli jim velké peníze. Dnes s námi někteří autoři chtějí pracovat jen kvůli tomu, že chtějí své jméno spojit s naším brandem, což nás těší. Některé z nich dokonce odmítáme.
Kdo je váš poslední návrhářský úlovek?
Před dvěma lety jsme získali Zahu Hadid, její návrhy jsme nedávno představili na výstavě Euroluce v Miláně. Nyní se ale chceme soustředit na české umělce, ať už mladé talenty, nebo legendy českého skla. Právě jsme třeba dokončili kolekci váz Vladimíra Kopeckého, spolupracujeme třeba s ikonou českých sklářů panem Roubíčkem. Některé z těchto věcí zřejmě zůstanou v našich sbírkách a poputují do naší galerie. Jiné zase můžeme nabídnout do muzeí, jako je třeba newyorská MoMa.
Projevila se na Blízkém východě nižší cena ropy, mají šejkové menší zájem o luxus?
Projevilo se to v minulém roce, průběh řady projektů se podstatně zpomalil a nervozita je určitě znát. Klesají i rozpočty, se kterými se pracuje. Ale ceny ropy už nejsou kritické.
Musíte mít celou řadu pozoruhodných zákazníků…
Momentálně máme zajímavou zakázku na ostrově Saipan v Pacifiku, kam dodáváme dva velké křišťálové draky 40 metrů dlouhé, každý z nich má 20 tun. To je čínský developer, který si staví na americkém území na ostrově asi dvě hodiny letu od Hongkongu kasino. Dodáváme ale třeba i majitelům některých fotbalových a hokejových klubů v Americe.
Nakolik se o vás zajímají sběratelé, vidí u vás už nějaký investiční potenciál?
Chceme se více věnovat uměleckým objektům. Příkladem je instalace Diver pro projekt Lotte World Tower na nejvyšší budově Jižní Koreje, která má na vrcholu plastiku potápěče ze skleněných perel. Tam byl požadavek vytvořit primárně umělecké dílo, teprve sekundárně funkční věc. Mezi zájemci o naše zboží jsou už teď privátní sběratelé, kteří oceňují sklo jako zajímavé umělecké médium.
V Itálii si vaše služby vyžádala dokonce jedna ze šlechtických rodin, restaurovali jste svítidla v milánském paláci Serbelloni.
Rodina Serbelloni zjistila, že křišťálové lustry v jejich paláci byly kdysi dávno na objednávku Napoleona Bonaparta vyrobeny v českých zemích, a oslovila nás. A prostorů je v tomto smyslu dost. V historických budovách v Římě a dalších italských městech je řada svítidel původem z Čech a po renovaci doslova volají. Nicméně je to práce náročná na detaily i vyjednávání obvykle se šlechtickými rody, které domy vlastní. V Česku renovujeme třeba svítidla v Národním muzeu, máme za sebou obdobnou práci v Obecním domě, na Žofíně nebo v Rudolfinu.
Tíhnete k umění, retail vás neláká?
Pokud jde o produkty, potenciál tu je, ale i obrovská konkurence. My se chceme zaměřit i v tomhle segmentu na unikátní designové zboží ze skla, které si nebudete kupovat proto, abyste měli z čeho vypít dvě deci vína. Otevřeli jsme v Soho vlastní ateliér, kde část věcí nabízíme, chystáme něco podobného i v Praze, Londýně, Paříži a Hongkongu.
Jak je na tom české sklářství? Ačkoli má tisíciletou tradici, poslední dekáda a půl se mu zrovna nevyvedla.
To souviselo s nabídkou českých firem, jejichž výrobu vytlačovala automatizace do zemí jako Malajsie nebo Čína, řada jich zaspala ve vývoji. Dneska je tu prostor pro zboží s vysokou přidanou hodnotou a odvětví zase roste. Nedaří se jen našemu oboru, ale i technickému a stavebnímu a fasádnímu sklu. A už i podle statistického úřadu vývoz skla z Česka utěšeně roste.
Nacházíte nějaký větší odbyt na českém trhu?
Český trh je relativně malý, tvoří zhruba dvě procenta obratu. Podařilo se nám tu zrealizovat několik zajímavých zakázek jako třeba největší skleněnou plastiku pro Nákupní galerii Myslbek. Naše zboží ale v obchodních centrech prodávat nebudeme.
Obrat Lasvitu loni stoupl o 15 procent, neuvažujete při takovém růstu o vstupu nového investora?
Zatím si vystačíme se ziskem, který průběžně generujeme. A uvažujeme spíše o tom, jak rychle chceme expandovat. Zároveň musíme udržet dlouhodobý růst v nějaké rozumné míře, abychom byli schopni dodávat naše zboží v potřebné kvalitě.
Nakolik se vás dotkne silnější koruna?
Naše projekty jsou dlouhodobějšího charakteru, od získání objednávky do instalace to trvá mnohdy třeba dva roky. Takže už teď počítáme s kurzy, které budou příští rok nebo ještě později. Pro příští rok počítáme zhruba s 26,50 koruny za euro. Byla období, kdy jsme kalkulovali 16 korun za dolar a taky jsme dokázali prodávat, takže silnější koruna asi nebude existenčním problémem. Klíčové je včas zareagovat.
Kde vidíte rovnovážný kurz koruny v horizontu dvou tří let?
Počítáme s posílením vůči euru o zhruba deset patnáct procent. Pokud jde o dolar, dočasně koruna posílí, ale postupně by se to mělo spíš vrátit zpět, tam pro posilování není větší důvod. Naštěstí nás proti kurzovým rozdílům do určité míry jistí o něco vyšší marže než v jiných oborech a proti výkyvům kurzů jsme navíc částečně zajištěni.
| Aleš Stýblo |
| Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor Ekonomika a management. V Lasvitu působí od roku 2007 jako spolumajitel, šéf a v současnosti jako viceprezident odpovědný za globální obchod a marketing. Ve své pracovní kariéře strávil šest let v Singapuru a Hongkongu. Je i předsedou správní rady Nadačního fondu Lasvit. Žije v Liberci, má tři děti. K jeho zálibám patří lyžování, kanoistika a florbal. |
