Končící filmový rok 2017 v Česku patří podle recenzentů k nejslabším za poslední dobu. Stav české kinematografie nepovažuje za výborný ani producent Jiří Konečný, držitel Ceny české filmové kritiky za nejlepší loňský domácí snímek Rodinný film. Zakladatel společnosti endorfilm letos slavil úspěchy i s titulem Pátá loď, jedním z oceněných na prestižním festivalu Berlinale. Ten ovšem natočila Slovenka Iveta Grófová. Česko podle Konečného postrádá kvalitní tituly, které by na sebe upozornily ve světě a dokázaly se spojit i s domácími diváky.
Ideální producent by měl rozumět ekonomii, marketingu, psychologii…
Producentství je jedna z těch komplexních profesí, kterou můžete dělat dobře z různých úhlů. Pokud chci producenta hodnotit, dělám to na základě jeho filmů. Nic okolo mě nezajímá, jen výsledek. V porevoluční české kinematografii ale vidím maximálně deset hraných snímků, které mohu s lehkým srdcem označit za podařené.
Proč český film není v lepším stavu?
Z hlediska systému máme jednu z nejlepších audiovizí v Evropě, máme tradičně kvalitní filmové profese, problematické jsou ale nejvyšší posty: autoři, režiséři, producenti, kterým se nedaří vyhmátnout to podstatné a dodat stoprocentně dobrý obsah.
Problém je tedy v lidech? Talenty nejsou tak velké, nebo by se s nimi mělo lépe pracovat?
V každém odvětví leží klíč ve vzdělávání. Což nejsme schopní pochopit, soudě podle platů pedagogů. Platí to i pro film. To, co nasypeme do kvalitních filmařů, se někde musí vrátit. Změna by tedy vyžadovala dát do pořádku filmové školy. Zvýšit prestiž filmového odvětví, aby hodně mladých chtělo točit filmy. Podpořit producenty, aby byli silní a měli velkou, legitimní moc, takže by se mohli zaměřit na autora, poskytnout mu zázemí a nechat ho vyrůst. Důsledně přemýšlet o způsobu rozhodování v institucích, jako je Státní fond kinematografie nebo televize.
Věřím v princip individua – to mění svět, ne komise a spolky. Podle mě nám chybí jasné definování cíle, jako obvykle se zaměřujeme na fungování formální stránky a uniká nám vnitřek. Kromě koncepce pak chybí i odvaha udělat a ustát nějaké rozhodnutí a schopnost odhadnout, zda na to mám, nebo ne.
Jste optimistický, že se najdou lidé, kteří to změní?
Věřím, že jsme tomu blízko, všechny atributy jsou nastavené. Nikdo si už nemůže na nic stěžovat, jedině na konkrétní jedince – a to by měl. V řadě evropských zemí jsou filmové fondy v problémech, stávají se obětí politických rozhodnutí nebo nezvládnutého ega svých ředitelů. My jsme na tom dobře. V radě fondu by ovšem měli být lidé s břitkým pohledem na věc, kteří půjdou nemilosrdně po kvalitě a stanoví si kritéria, třeba dostat dobrý český film do soutěže v Cannes.
To zní jako obrovský úkol.
Nesmíme být ustrašení z toho, jak je složité cokoliv prosadit, třeba kandidáta do rady, jak je všechno věc nějakého handlu. Ale podívejme se na to, co už se podařilo, v jaké kondici je film po formálních stránkách. Teď bychom se měli se stejnou vervou pustit i do jeho obsahu.
Jak se tyto názory odrážejí ve vaší vlastní práci?
Věřím v otevřený princip. Když spolu chtějí dva lidé spolupracovat, nemá cenu si nic vynucovat. Nebaví mě dělat debut s někým, kdo se na to vykašle. To je zmařená investice. Ale pokud režisér po debutu půjde točit s jiným producentem a udělá dobrý film, pak to je dobré i pro mě. Kamarádi by spolu neměli pracovat jen proto, že jsou kamarádi. Filmaři mají být vždycky na sebe a na svou práci nároční, snažit se o co nejlepší výsledek. Je jedno, jestli spolu budou i kamarádit.
Role producenta si ale někdy žádá i ztřeštěné bláznovství. Moje krédo je náročnost a ztřeštěnost skloubit a vyladit. Každý filmař také potřebuje jiný přístup a motivaci. Někdo tlak, někdo podporu a pochopení, většinou správný poměr obojího. Produkce tedy vyžaduje hlavně práci na mně samotném. Dávám si pozor, abych se nepouštěl do oportunních příležitostí, nekazil si instinkt.
Jak vidíte svou roli v českém filmu?
I já jsem podstatnou součástí české kinematografie a mám vliv na to, jak vypadá. Někdy to je bezva, že jsem se do takové pozice dostal, někdy to je složité. Nejvíc sil ubírá skepse, že když se člověk vydá náročnějším směrem, dostává se do jakéhosi ghetta. Byl bych rád, aby kinematografie zůstala masová. Možná to je naivní, ale věřím, že existují filmy, které lidi neurážejí a zároveň je mohou někam posunout.
Na festivalech se nepromítají nesrozumitelné snímky, to je mýtus. Proč ale nemají masovější odezvu? Je to logické, nebo by se jim dalo pomoci? V některých obdobích, jako v devadesátých letech, jste v mainstreamu našli víc kvalitních titulů. Lidé byli o něco kultivovanější a nevadil jim náročnější film.
Nerad diváky podceňuju, ale bohužel zjišťuju, že dnes existuje přímá úměra mezi blbostí filmu a jeho úspěchem. A naopak. Přitom všude může být kvalita. Nad žádný žánr se nepovyšuju. FAMU by podle mě měla vychovat i kvalitního režiséra mainstreamu. Nechci kultivovat jen arthouse.
I u artových filmů vám záleží na počtu diváků?
Mně jde vždycky v první řadě o diváky. Už kvůli finanční podpoře filmů, která pochází z větší části z veřejných zdrojů. To je přijatá odpovědnost, člověk by se měl proto snažit své snímky dostat k lidem. Film je zásadní médium dané doby, má velký dopad, o řadě států na zeměkouli víme něco jen díky filmu. Jde v něm o uchopení a propagování vlastní kultury. Žádná komise není geniální, z principu nemůže naprosto spolehlivě rozhodnout, co je lepší. Vždycky vzniknou i filmy, co se nepovedou.
Ale pár snímků by mělo být výjimečných. Alespoň jednou za čas, třeba jednou za dva roky. Na rozdíl od Maďarů, Poláků nebo od Rumunů nám titul v soutěži festivalu v Cannes či v Berlíně nebo nominovaný na Oscara dost dlouho chybí. Takový film – událost by zasáhl i lidi, kteří nejsou artově zaměření.
Běžná veřejnost se za rok zvládne dozvědět tak o pěti titulech. Nikdo jí v tom moc nepomáhá, ke kultivaci názoru u nás moc nedochází ani u recenzentů, ani u kin. Máme být rádi, že existují dobré platformy jako Vary, LFŠ, Finále, Jihlava, kina Světozor, Scala a podobně, a to musí stačit? Pak ale ostatní čím dál víc přestávají náročnějším filmům rozumět.
Jak to, že natáčet takové výjimečné filmy zvládají třeba Maďaři?
Ti dávají z fondu extrémní peníze. László Nemes na svůj nový film dostane od státu asi dva miliony eur. Maďarský fond se pak chová hodně autoritativně a producentsky. Andy Vajna ho po své hollywoodské zkušenosti vede trochu jako firmu. Autoritativní řešení, když je osvícené, může zafungovat líp než demokracie. Najít ideální řešení ale není jednoduché. Kolektivní orgán jako rada fondu nebo ČT z podstaty nemůže mít jednotný názor.
Kdybych hodně fantazíroval, zkusil bych zavést něco jako pověřené editory. Jeden člověk by třeba čtyři roky rozhodoval o hraném filmu, někdo z živé praxe, s vysokým kreditem, kdo by si na to vzal tvůrčí volno. Přijal by zodpovědnost a snažil by se prostředky, které má k dispozici, co nejefektivněji vložit do toho, co on si myslí, že český film potřebuje.
Máme dost takových lidí, kteří by to zvládli?
Jsme strašně malá země. A je otázka, jestli bychom se odvážili poslouchat třeba někoho z Rakouska. U nás narážíme na limity, jak moc je dnes výroba filmů prestižní, jak moc komu záleží, aby byl na vysoké úrovni.
Vy jste jeden z mála českých producentů, který pravidelně pracuje se zahraničními partnery.
Vždy mě zajímalo, jestli jsou mé filmy platné v zahraničí. Často se přitom děje, že snímky srozumitelné venku domácí publikum odmítne. Možná si musíte volit, jestli děláte film zajímavý víc pro zahraničí, nebo naopak. Snažím se ale o poctivý mix lokální autenticity a něčeho obecného. Chci se přes kvalitu dostat ke kvantitě.
Od mala chodil do kina, konkrétně kina Kotva v Českých Budějovicích. V roce 2001 vystudoval katedru mezinárodního obchodu na VŠE v Praze a o tři roky později produkci na FAMU. Poté založil vlastní produkční společnost endorfilm. Jako producent pomohl vzniku více než dvacítky celovečerních hraných i dokumentárních filmů, které dohromady získaly přes padesát festivalových ocenění. Spolupracuje například s dokumentaristkou Erikou Hníkovou (Ženy pro měny, Nesvatbov), s režiséry Olmem Omerzu (Příliš mladá noc, Rodinný film, za nějž získal Cenu české filmové kritiky), Ivetou Grófovou (Až do města Aš, Pátá loď) či s Radu Judem (Aferim! – oceněný na Berlinale za režii). Stojí i za sérií cestopisů Dana Přibáně s trabanty. |
