Byl poradcem několika ministrů financí, vedl oddělení, které za Česko bojovalo v mezinárodních arbitrážích. Teď má svou vlastní poradensko-právní kancelář a věnuje se – nepříliš překvapivě – arbitrážím. Klienty zastupuje ve sporech i proti České republice. „Máme čtyři nebo pět sporů proti státu, které jsou v různé fázi přípravy,“ říká Radek Šnábl.
Na ministerstvu jste skončil v roce 2013 po vyhazovu od úřednického ministra Jana Fischera. Následně jste přijal nabídku Iva Valenty, šéfa Synot holdingu, abyste mu pomohl ve sporu proti státu. Byla to od vás pomsta?
Ne, bylo to úplně jinak. Klučičí svět je v tomhle trochu jiný, o ješitnosti. Chtěl jsem ukázat, že svou práci umím udělat i bez nálepky ministerstva financí, když mi Ivo Valenta zavolal s nabídkou. Když někdo dělá tento typ poradensko-litigačního byznysu, tak jakého jiného klienta by měl vzít než rostoucí dynamickou nadnárodní společnost z holdingu podnikajícího v pěti státech?
Pro Valentu je to velká konkurenční výhoda ve sporu se státem, ne?
Strašně nerad bych to personifikoval na Valentu. Ale máte pravdu v tom, že znalosti druhé strany, tedy ministerstva a jeho postupů, jsou důvod, proč v tuto chvíli mám řekněme deset klientů, kteří mají tento typ sporu. Dva z mých nejnovějších klientů jsou bývalé protistrany. Povědomí o jméně a vyhrané spory nepochybně pomáhají.
Celkem vaše firma řeší kolik sporů?
Průběžně kolem dvaceti. Nejsou to ale jen investiční spory.
Ve většině jde o spory proti českému státu?
Proti státům obecně.
Dobře. Proti České republice je jich kolik?
Nyní je tam jedna věc, běžící arbitráž.
To je Valentův případ?
Běží to, takže o tom nemohu mluvit. Kromě toho je tam ale čtyři nebo pět sporů proti státu, které jsou v různé fázi přípravy a notifikací.
Jak daleko ty přípravy jsou?
Už byly podány takzvané Notice of Dispute, tedy jakási oznámení o sporech, na ministersvo? Ne. S mými týmy, které skládám pro jednotlivé případy, jsme nejčastěji ve fázi přípravy dokumentu, který velmi přesně definuje a analyzuje silné a slabé stránky konkrétních případů.
Zahájit jakýkoliv spor proti státu, tím spíš mezinárodněprávní spor neboli investiční arbitráž, je obecně ne úplně krátká a levná záležitost. Některým klientům avizujeme, že se sice na věc pečlivě podíváme, ale že je potřeba zvážit, zda to dává smysl. Náklady těžko mohou klesnout pod 30 milionů až 40 milionů korun. Když ale klient uspěje, dostane je zpátky.
Těch 30 milionů je nejnižší suma nákladů?
Ano, to je tak minimum, za kolik se dá investiční spor z pohledu investora pořídit. A to v případě, kdy je to skutkově jednoduchá věc, kde nepotřebujete mnoho posudků. Když je tam hodně posudků, jste klidně na sto milionech.
Jaké je vaše „feečko“ jako poradce?
Sazby, ve kterých se pohybujeme, jsou od tří tisíc do deseti tisíc korun na hodinu podle typu práce, konzultace a kauzy. To je standardní rozpětí. Jsou ale i situace, kdy potřebujete na určité kauzy nějaké specializované experty, kteří mohou mít i tisíc dolarů za hodinu. To se týká i zahraničních věcí a je to mimochodem u největších evropských kanceláří, které se na tyto věci specializují, relativně standardní sazba.
Kdo jsou vaši klienti kromě Iva Valenty?
Často za mnou chodí celá řada stěžovatelů, kteří Česko žalují v nějakých sporech. V podstatě se jen jdou zeptat na ověření svých úvah a zkušeností, které ve sporech získali. Vědí, že mám poměrně solidní přehled o tom, jakým způsobem ministerstvo argumentuje a jakým směrem se jeho úvahy ubírají. V podstatě to ani nemusím hledat nějakou sofistikovanou špionáží, protože ti lidé se za mnou prostě přijdou poradit.
A ti, co přímo zastupujete? Odkud jsou subjekty, kterým pomáháte proti Česku?
Jsem bohužel vázán mlčenlivostí, takže vám to nemohu říct. Jsou tam subjekty, které s Českem nemají společného absolutně nic z pohledu vlastnictví – jde o cizí společnosti sídlící v unii nebo mimo ni, v jejichž vlastnických strukturách není ani nikdo s vazbou na ČR. Ze tří čtvrtin jsou to ale subjekty, v nichž někdo z vlastníků je buď Čech, má dvojí občanství, nebo tu alespoň žil. Nějaká vazba tu je.
Celkem řešíte dvacítku případů, polovina jsou investiční spory. Kolik jich reálně skončí u arbitrážního soudu a v kolika případech dojde reálně k arbitráži proti českému státu?
U mezinárodního soudu skončí polovina mých případů. A tím, že ministerstvo financí úplně nesmyslně deklarovalo, že nepřipouští v žádném případě narovnání sporu, v podstatě nezbývá nic jiného než jít do sporu. Je to pro mě obrovské profesní zklamání, jak se současná garnitura mých nástupců na ministerstvu chová.
Proč?
Spletli si agresivitu s důsledností, jsou agresivní na žadatele v lidském slova smyslu. My jsme se drželi hesla: soft to the people, hard to the merit. Byla kauza, kdy bohatý člověk skončil opravdu jako žebrák, i když jsem ho varoval, ať Česko nežaluje, protože žaluje špatný subjekt. Hájil jsem tehdy stát tak, že to toho muže na konci stálo sto milionů korun, protože jsme vysoudili i náklady řízení. Přišel v Česku o golfové hřiště a v Německu o činžovní domy. Vím, proč radím klientům, že to není jen hra na jednu branku, ale nahoru a dolů.
Takže vítězstvím není jen výhra v arbitráži?
Tím, že jsem se ocitl na druhém břehu, je pro mě vítězstvím spokojený klient, protože to vzápětí generuje další spolupráci. Naštěstí nejsem v situaci, že bych musel přijímat jakoukoliv práci a pak při prohře třeba říkal: promiňte, omyl.
V dnešní době končí často úplně idiotské a jednoduché spory arbitráží. Narovnat se ale není ostuda, často je to nejrozumější, co můžete udělat. Česko si ale v řadě případů úplně zbytečně udělalo ze sporu hru na jednu branku. Investoři se přestali bát.
Žalob na Česko opět přibude?
Ano, když se dnes podíváte na statistiky, napočítáte v různé fázi rozpracovanosti asi dvacet sporů. To je vypovídající samo o sobě. Důvodem je to, že ministerstvo udělalo několik taktických nelogičností. Ty vedou k tomu, že investor má poměrně solidní obranu, aby nemusel nést náklady na řízení a náklady právního zastoupení. Je to hloupost. A pak jsou také spory, kdy to nějaký státní úředník prostě zvrtá.
Vracíme se tedy do doby, kdy platilo, že je Česko v mezinárodních sporech jednoduchá kořist, na které se dá „dobře vydělat“?
Česko tehdy neprohrávalo dobrovolně, ale amatérsky. Francouzi mají přísloví: když se první knoflík zapne špatně, už se dobře nezapnete. Na začátku opravdu byla nastavena reputace Česka jako strašně jednoduché kořisti. Trvalo velmi dlouho to zvrátit. A teď se tam vracíme některými kroky, které se měly tvářit, že jdou přesně opačným směrem.
Takže by byl čas vrátit se na ministerstvo?
Nikdy neříkej nikdy, ale neumím si to představit. Nedává mi to žádný smysl, ačkoliv jsem nějaké nabídky dostal od různých úřadů státu na poradenské služby. Je nesmírně příjemné nemít nad sebou kuratelu svazujících omezení státního úředníka, kvůli které vás může s prominutím kdejaký idiot buzerovat kvůli nepodstatným věcem. Umím si nyní lépe nastavit čas a nemám kolem sebe řadu neschopných lidí, kteří jen simulují práci.
Z ministerstva vedeného Miroslavem Kalouskem vás vyhodil tehdejší premiér Jan Fischer kvůli údajnému porušování zákoníku práce. Vy jste ho chtěl žalovat o náhradu škody kvůli výrokům ohledně výpovědi. Proč k tomu nedošlo?
Tehdy soud rozhodl v první instanci, že výpověď je neplatná a ministerstvo nijak nereagovalo, neodvolalo se. Když prohrajete v první instanci, rovnou to akceptujete a utíkáte, je to z hlediska satisfakce výborné. Já jsem byl tehdy schopen dokázat, že mě ministr Fischer efektivně poškodil. Ale jelikož jsem pak začal pracovat pro pana Valentu proti ministerstvu financí, vyhodnotil jsem, že by to nebylo šťastné. Vlastně bych poškodil zájmy klienta.
To ale nebyla jediná story, která se s vámi táhla. Byl jste také v roce 2009 pravomocně odsouzen za krácení daní...
Mám dávno čistý trestní rejstřík, věc je zahlazena. Ale v mediálně-politickém světě vám vždycky bude někdo říkat, že jste podvodník. I když v byznysu mi to nikdy neškodilo. Paradoxně spousta lidí v byznysu totiž rozumí tomu, že v Česku jde uvařit rozsudek na základě čehokoliv. Nikdy jsem se nevzdal myšlenky udělat jednou obnovu řízení.
Stálo by vám to za to?
Paradoxně jste teď mluvila jako soudce odvolacího soudu na vrchním soudu. Říkal mi v zásadě něco jako: Jste v trestní sazbě osm až dvanáct let, ale dostal jste podmínku, což z mého pohledu trestního soudce odvolacího senátu je v tomto typu trestné činnosti zproštění viny. O co vám jde? A já mu říkal: Ale já jsem nic neudělal.
Argumentoval jsem tím, že mě odsoudili na základě důkazů, které se týkaly lidí, které jsem vůbec neznal a nesouvisely s mou kauzou. A argument soudu byl, že on je zná. To, že je neznám já, byl prý můj problém. Hotovo, zamítá se. Jsem zvyklý z arbitráží, že tam právo fakt platí. Tady na to jsem koukal jako blázen.
Říkáte, že v Česku právo neplatí?
Mluvil jsem teď s jedním německým seniorním advokátem, který občas praktikuje v Česku. Má deset let zkušeností s českou spravedlností. Ohromil mě. I on svým klientům říká, že Česko vlastně není právní stát. Formálně ano, má Ústavní, správní i Nejvyšší soud. Ale prakticky se napíše prvoinstanční rozhodnutí a pak už se žádné řízení nekoná. K tomu argumentoval statistikami OECD či soudnictví. To je strašidelné, ale obávám se, že se to v některých momentech blíží pravdě.
Ale vy jste ty zákony a jejich prosazování léta hájil a využíval. Začalo to vadit až v momentě, kdy se to dotklo přímo vás?
Paradoxně jsem se dostal do situace, že kdybych byl dnes na stejné pozici na ministerstvu financí jako dřív, asi bych razil jiné názory, které mě předtím ani nenapadly. Například aby centrum soudů vyšších stupňů nebylo v jednom městě. A je jedno, že to je shodou okolností Brno.
Dnes bych řekl: Pojďme nechat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v Brně, ale Ústavní soud dejme do Plzně, Nejvyšší přesuňme do Hradce nebo Liberce, kamkoliv. Fakt to nedělá dobrotu. Dostanete se do situace, že když vám někdo vysvětluje rozsudek, který je z pohledu Prahy nepochopitelný, lidé vám řeknou, že si musíte uvědomit, že mají takový přirozený brněnský právní pohled. A to vám nedojde, když sedíte v Letenské ulici a hájíte věc z Prahy. Zpětně si říkám, že jsem některé věci i zvrtal.
Co přesně?
Třeba to, že Česko v určité chvíli začalo vypovídat či jednat o vypovězení některých dohod o ochraně investic. První byla Itálie. Došlo mi, že vůbec není jasné, jestli to je v zájmu české ekonomiky a podnikatelů. Posléze jsem si říkal, zda to je v zájmu nějaké suverenity a zahraniční politiky, pakliže ekonomická diplomacie vůbec funguje. Protože neustále je to boj ministerstev financí, zahraničí a průmyslu a obchodu.
Pracoval jste pro různé ministry z nejrůznějších stran. Vítězem voleb je ANO. Pracoval byste pro ně?
Ne. To si neumím představit. Vylučuji to. Z jednoho prostého důvodu – byl jsem v prvních šesti měsících po nástupu Andreje Babiše na ministerstvo financí před čtyřmi lety používán jako demonstrace zla, což bych ještě pochopil. Nebýt toho, že jsem kdysi byl i ekonomickým poradcem ředitele konsolidační agentury a Babiš za mnou tehdy chodil kvůli aktivům státu, která chtěl koupit. Všichni tvrdí, že má sloní paměť, tak předpokládám, že si pamatuje, co mi říkal a že si ověřil, jaký jsem.
Takže vás volební výsledek neděsí?
Mám spaní zcela klidné. To, co jsem na straně státu dělal, bylo zkoumané tolikrát a ze všech úhlů včetně mých bankovních účtů i poté, co jsem z ministerstva odešel. Vidím, že na řadu lidí jsou činěny nejrůznější tlaky, trestní oznámení. V Česku je to národní sport. U mě mohou zkoumat, co chtějí, je mi to úplně jedno. Jestli se někdo něčeho bojí, nevím, nemohu říct.
| Do státní správy ho přivedl Jiří Rusnok jako poradce na ministerstvo financí, následně ho s sebou vzal i na ministerstvo průmyslu a obchodu. Na finance se vrátil s Vlastimilem Tlustým a Miroslavem Kalouskem, od roku 2007 pak řídil mezinárodně právní odbor ochrany investic. Z místa byl v roce 2013 odvolán. V roce 2009 dostal podmíněný trest za krácení daně. Dnes vlastní společnost Red Signal Invest, přes níž figuruje jako zakladatel Západomoravské vysoké školy v Třebíči. |
