Chceme se podílet na řešení, říká o pokleslém chování na internetu režisér filmu V síti Klusák

Protagonistkami dokumentu V síti jsou (zleva doprava) Sabina Dlouhá, Tereza Těžká a Anežka Pithartová, režie se chopil Vít Klusák (na snímku) a Barbora Chalupová.

Protagonistkami dokumentu V síti jsou (zleva doprava) Sabina Dlouhá, Tereza Těžká a Anežka Pithartová, režie se chopil Vít Klusák (na snímku) a Barbora Chalupová. Zdroj: V síti/Aerofilms

Tým dokumentárního filmu V síti.
Vít Klusák, režisér dokumentárního filmu V Síti.
Prostor X: Rozhovor s Vítem Klusákem
Dvanáctiletá Míša, tedy její zletilá představitelka Tereza Těžká. Snímek z publikace Mariky Pecháčkové Kdo chytá v síti, která vyjde u nakladatelství BizBooks 27. února
Herečky Anežka Pithartová, Sabina Dlouhá a Tereza Těžká jsou hlavními hrdinkami filmu V síti.
7
Fotogalerie

Dokument v síti, o kterém se mluví už několik měsíců, vstupuje ve čtvrtek do kin. Vít Klusák s Barborou Chalupovou v něm názorně a emotivně odhalují, jak funguje kybergrooming, tedy jak se někteří lidé tím nejpokleslejším způsobem snaží získat pozornost uživatelů internetu. Tři dívky, kterým filmaři vytvořili online profily teprve dvanáctiletých dětí a jež následně sexuálně obtěžovalo několik stovek mužů, pro potřeby filmu ztvárnily tři herečky, včetně Terezy Těžké. Právě ona a režisér Klusák mluví v rozhovoru pro deník E15 o souvislostech natáčení a očekáváních, která by film měl vzbudit a možných řešeních, která by mohl přinést.  

Jak se film V síti zrodil?

Vít Klusák: Na podzim 2017 nás oslovili ze společnosti O2, která si co dva roky nechává zpracovávat studii, jak se chovají české děti v on-line prostředí. Ze vzorku 27 tisíc dětí vyšla čísla, že pětina dětí zažila, že před nimi někdo během videohovoru masturboval a podobně.

Z O2 po nás chtěli nějaké výrazné krátké video, které by na tento problém upozornilo. Když  jsme si pak my založili falešné profily, během pěti hodin nás oslovilo 86 chlapů. A došlo nám, že krátké video nestačí.

Od počátku roku 2018 do konce prázdnin jsme se tématem zabývali, kontaktovali jsme odborníky, dětské krizové centrum, linku důvěru, policisty, sexuoložku, právníky. Už na podzim 2018 jsme natáčeli. V ateliéru jsme strávili deset dnů a za tu dobu nás oslovilo 2458 mužů.

A ti vás i přes onu přípravu překvapili mírou odpudivosti svého chování?

VK: Když s někým mluvíte tváří v tvář, má to na vás větší dopad, než když vidíte statistiky. My znali čísla, ale když pak sledujete, jak to ti chlapi dělají, dotýká se vás to.

Dokument obsahuje několik témat a vzbuzuje dlouhou diskuzi. Hodně lidí chce například vědět, proč predátoři obtěžují na internetu děti, čímž se ve filmu moc nezabýváte. Jak jste se rozhodli, co do obsahu zahrnout?

VK: Přemýšleli jsme, jestli by se na plátně neměli vyjadřovat víc odborníci. Jenže oni se zdráhají dávat konkrétní odpovědi, protože se v případě něčeho takto intimního špatně paušalizuje. Ví se, že tohle chování často vychází ze znuděnosti pornem a že většina z predátorů není pedofilní – mladší dívky si vybírají, protože jsou manipulativnější.

Koncept, že do role dětí obsadíte tři zletilé herečky, vznikl rychle?

VK: Ano, ale původně jsme chtěli jen jednu. Rozhodnutí, že budou tři, padlo na castingu. Uvědomili jsme si, že kdyby to leželo na bedrech jedné dívky, šlo by o velkou zátěž. A někdo by nás mohl obvinit, že má moc velké oči nebo blond vlasy a zkreslovalo by to podmínky pokusu.

Terezo, co bylo pro vás během natáčení nejnáročnější?

Tereza Těžká: To je složité. Překvapilo mě, kolik lidí se nám ozývá jen na základě toho, že máme založený profil. Bylo vidět, že rozhazují sítě a zkoušejí, kdo se ozve. To je děsivé. Já měla původně strach, že se nám nikdo neozve. To mě přešlo během první minuty, co jsme sedly k počítačům.

Překvapilo mě i to, jak rychle muži hovor stáčí na sex. Jak automaticky předpokládají, že se holkám bude líbit, když jim pošlou fotku svého penisu.

VK: Tak se jim podaří rychle vytvořit společné tajemství a spolupachatelství. Jakmile dítě zareaguje, už překročilo hranici, a s tím už se blbě jde za rodiči. A predátor to ví.

TT: Ti muži to následně využívali ve vydírání. Říkali, že jejich problém to není, protože jsou dospělí a tyhle věci dělat mohou. Ale že maminka asi nebude mít radost.

Měnil se cíl filmu podle toho, co jste při natáčení zjistili? Kromě verze do kin jste vytvořili i školní verzi a dokument se stal součástí osvěty, i vy nyní divákům vysvětlujete problém a radíte, co mají dělat.

VK: Dětskou verzi V síti: Za školou jsme vyrobili, protože jsme nechtěli jen rozkopnout dveře toho tématu, ale také se spolupodílet na jeho řešení. Proto ta verze obsahuje dotočené scény, v nichž holky radí dětem, na co si dávat bacha, případně jak řešit potíže, když už se v nich děti ocitly.

Té odpovědnosti jsme si vědomi, už půl roku intenzivně pracujeme na osvětové kampani, k níž vznikají webové stránky rozdělené na tři sekce, pro rodiče, děti a učitele.

Má V síti také ambice varovat před nebezpečím sociálních sítí?

VK: Sociální sítě jsou především asociální, protože je vytvořili lidé, kteří měli problém se potkávat naživo. Bylo by dobré dětem zdůrazňovat, že sociální sítě nejsou dobrý způsob pro navazování vztahů. V médiích i ve škole bychom měli víc mluvit o tom, jak fungují.

Třeba že inženýři z Facebooku zjistili, že více rezonuje negativní emoce, a tomu podřídili algoritmy, které vybírají, co se uživatelům zobrazuje na zdi. Nebo že si děti navykají na levnou odměnu ve formě laiků, což u holek v předpubertálním věku vede k tomu, že se fotí v polopornografických stylizacích, abych těch palců nasbíraly co nejvíc.

Pojďme se o tom bavit, uvědomovat si a třeba tlačit na provozovatele, aby tyhle neblahé nástroje pootáčeli ke spravedlivějšímu uspořádání.

TT: S internetem přišla i spousta dobrých věcí, ale určitě narušil nějaké morální hodnoty, lehce se tam dělají přešlapy a překračují hranice toho, co si člověk dovolí. Spousta lidí si neuvědomuje, že čím dál víc se naše virtuální realita stává naší skutečnou, že nás ovlivňuje to, co na sociální sítě přidáváme. Vytváříme si tam svou identitu, přes niž nás lidé vnímají. Takže je důležité se chránit. V reálu taky nejdu k cizímu člověku, abych mu řekla, kde mám klíče od bytu.

Tak jako v předchozích filmech, i tady ukazujete své filmařské metody. Proč?

VK: Opona, která zakrývá tenhle fenomén, by jiným způsobem nadzvednout nešla. Do skutečných dětských pokojů bychom se nedostali. Nezbylo nám, než si děti „vyrobit“. Proto jsme si vybrali tři holky, abychom si to zranitelné přinesli sami.

Film dopodrobna ukazuje, jak se predátoři projevují, jaké triky používají. Experti nám potvrzují, jak je to pro ně cenný materiál, konečně totiž vidí průběh videohovoru, který dosud znali jen z popisů dětí.

Většinu snímku sledujeme přes skypování dívek a predátorů, na konci vidíme jejich osobní setkání. Jak jste se rozhodovali, co všechno film obsáhne?

VK: Redukovali jsme z takřka 400 hodin. Trochu z donucení jsem se stal i střihačem filmu. Fázi natáčení musíte nejdřív trochu zapomenout, abyste materiál mohli přečíst novýma očima a uvědomit si, co v něm doopravdy je.

Vybrali jsme intenzivní momenty, ty se pak musely stříhat, některé skypové hovory totiž trvaly i hodinu. Zároveň ale musíte zachovat povahu toho hovoru včetně váhání, rozpaků, mlčení. A nesmíte se opakovat.

Neustále tak vážíte, co použít, kde už se ta informace opakuje, kde naopak posiluje. Musíte si vše neustále pouštět a když už ztrácíte přehled, pozvete si do střižny někoho nového. Ani nepotřebujete jeho komentář, stačí, že si to s ním pustíte a naladíte se na jeho pohled. Je to docela složitý proces. V případě tohoto filmu jsme pořádali sérii zkušebních projekcí a objevovali místa, která nefungovala.

Humorné situace jste do závěrečného střihu vybírali záměrně?

VK: Záměrně s tím pracovat nejde, humor vychází ze situací organicky. Spíš jsme ho nepotlačovali. Ze začátku jsme si říkali, že smích k tématu nepatří. Ale pak jsme se rozhodli, že naopak, že poskytne emocionální výpustě, v nichž si diváci uleví.

Když jsme s Bárou začínali stříhat, nebyli jsme schopni v té místnosti ani jíst. Na rozdíl od diváků jsme všechny ty penisy a podobně viděli nerozostřené. Na konci jsme ve střižně obědvali. Okorali jsme, stala se z toho práce. Což je vyčerpávající, protože vám to dochází a chcete zase být normální.

Jaké turné máte s filmem V síti nyní v plánu?

VK: Obrovské. Zvou nás do všech koutů a škol. Tím, že je nás hodně, i herečky jsme nechali proškolit. Můžeme se rozběhnout do několika měst v jeden večer.

TT: První dva týdny v březnu mám každý den něco. Zájem je veliký, o dětské i dospělé projekce.

VK: Často ten výjezd tvoří tři projekce pro školy přes den a dvě pro dospělé večer. Je to jízda.

Pomáhá pocit, že ten film má smysl, překonat náročnost takového rozvrhu?

TT: Je to naplňující. Kromě toho, že mě V síti posunulo herecky, posunulo mne i v mém osobním rozvoji. Utvrdila jsem si, že je pro mě důležité dělat věci, které mají smysl. Na projekce se těším, baví mě diskuze, zajímá mě pozorovat zpětnou vazbu od lidí, kteří V síti vidí poprvé. Vždycky mě nějaký dotaz překvapí.

VK: To víte, že to je trochu pruda, pořád absolvovat stejné diskuze. Ale měli jsme projekci asi pro sedmdesát dětí a to bylo skvělé. Vnesly do toho nové impulzy. Byly nefalšovaně zaujaté, doptávaly se na věci, na které se dospělí neptají. Třeba co dějově předcházelo některým situacím, co následovalo. Měly odemčenou imaginaci. Ta diskuze mě hodně nakopla.

Je V síti pro vás jiný film v tom, že k němu pořádáte tak velkou osvětovou kampaň?

VK: Mně to zas tak jiné nepřipadá, i se svým předchozím filmem Svět podle Daliborka jsem navštívil spoustu škol, diskutoval o obyčejném fašismu v nás a s distributorem jsme podnikali nějaké edukativní aktivity. A díky Českému snu mě do dneška zvou na střední školy vysvětlovat základy marketingu.

Péče a starost o protagonistky byla nová? Nebo jste i Daliborkovi domluvili terapii jako dívkám z V síti?

VK: I o Dalibora se zajímáme, jsem v ním stále v kontaktu. On žádnou terapii nechtěl, Dalibor přestal být nácek, denacifikoval svůj pokojík i Facebook, to byla pro něj nejlepší terapie.

Co se týče holek, na konci natáčení byli všichni hodně unavení, často jsme totiž točili dlouho do noci a ráno už jsme dívky zase sváželi, protože maskérka jim přes hodinu vyráběla jiné prokrvení obličeje, aby vypadaly jako děti. Herečkám jsme pak nabídly, že se mohou obrátit na psycholožky, co s námi byly ve studiu.

Ony řekly, že v pohodě, a odnesly si počítače domů, kde měly pokračovat v komunikaci s predátory. Tam ale nastala tíživá fáze, protože najednou za nimi nestál štáb. Po ní už dvě holky o terapii stály, jedna kvůli nočním můrám, druhá měla divné pocity z kontaktu s muži. Tereza byla v pohodě, ale pak jí to také doběhlo.

TT: Ta zkušenost na mě dolehla po natáčení, vyvolávala ve mně spoustu otázek, proč to ti muži dělají. Potřebovala jsem si ujasnit nějaké věci.

Jak vy, Vítku, řešíte svou osobní bezpečnost a psychickou pohodu?

VK: Třeba tak, že bydliště mám přihlášené jinde, než kde se nacházím. Myslím na to, protože jsem měl párkrát vyryté do schránky hákové kříže. Když jsem dodělal film o Andreji Babišovi, chodily mi nepříjemné výhrůžky, ať si dávám pozor v metru na eskalátorech. To se pak tři dny v metru fakt ohlížíte.

Na výhrůžkách je nejodpudivější, že vám zasejou do hlavy strach, i když v 99 procentech je nikdo nemyslí vážně. A chodím na terapii, ze svých osobních důvodů, ale probírám tam všechny obavy a smutky a každému bych to doporučil.

Máte naději, že film V síti pomůže něco změnit?

VK: Hlavně máme naději, že výrazně zarezonuje, a snahy něco s tím udělat, se chytnou i jiní. Máme záštitu ministerstva školství, rádi bychom promluvili do učebních plánů. Přáli bychom si, aby se děti o této problematice dozvídaly víc a dřív.

Návyky, jak se chovat na internetu, by se podle odborníků měly utvářet už mezi osmým a devátým rokem. O sexingu a kybergroomingu by se mělo mluvit ve druhé třídě. Říkat to puberťákům je pozdě. Rádi bychom k tomu připojili i téma fake news, aby se s dětmi o vlivu internetu mluvilo pečlivěji. Když tráví v on-line prostředí i čtyři hodiny denně, musejí vědět, jaká úskalí je tam potkávají.