Digitalizace mění český venkov, městský životní styl se šíří za hranice center, říká sociolog

„Městský životní styl, nebo ekonomický význam měst se šíří za hranice měst a poměšťuje celou společnost,“ říká v rozhovoru sociolog Josef Bernard.

„Městský životní styl, nebo ekonomický význam měst se šíří za hranice měst a poměšťuje celou společnost,“ říká v rozhovoru sociolog Josef Bernard. Zdroj: E15 Michael Tomeš

Josef Bernard, sociolog
Josef Bernard, sociolog
Josef Bernard, sociolog
4
Fotogalerie

O Česku se často mluví jako o zemi montoven, kde se daří nízko kvalifikované práci. Sociolog Josef Bernard, který se věnuje výzkumu venkovských oblastí a periferií, ale namítá, že o montovnách lze mluvit jen v případě českého venkova, tuzemská města jsou naopak od průmyslu téměř odproštěna. Proto po pádu komunismu na venkovské oblasti dopadl rozpad tuzemského průmyslu výrazně více. „Existují území, kde rozpad průmyslových podniků vytvořil ekonomické vakuum v podobě nezaměstnanosti, chudoby a také odchodu lidí,“ popisuje Bernard realitu českého venkova v rozhovoru pro deník E15.

Co věda chápe pod pojmem periferie? 

V geografii a v sociologii se pojmem periferie označují buď území na okraji nějakého regionu nebo státu, nebo území, která oproti ostatním ekonomicky a sociálně zaostávají.

Pojem periferie se ale stále více používá i v médiích jako souhrnný termín, kterým chce autor označit nějakou lokalitu, ve které se podle něj lidem příliš dobře nedaří. Když pak řekne periferie, tak hned ve druhé větě se řekne venkov, ve třetí chudé regiony a ve čtvrté odlehlé regiony. To jsou ale různé věci: venkov, ekonomicky zaostalé oblasti a odlehlá místa. Tyto tři pojmy se ve skutečnosti nepřekrývají. Když se pak řekne: „Jaké jsou problémy periferií? Co s nimi máme dělat?”, a myslí se tím otázka, jak se má rozvíjet venkov, tak je to možná úplně něco jiného, než co se má dělat s chudobou v Mostě nebo v Ústí nad Labem. Když všechno zahrneme pod všeobjímající pojem periferie, tak celou problematiku spíše zamotáváme. Nedá se říct, že všechna odlehlá místa jsou chudá a že všechna chudá místa jsou odlehlá. Přesnější by bylo mluvit o tom, že existují různé typy regionů, které se potýkají s většími ekonomickými a sociálními problémy než zbytek území.

Kde jsou tedy v Česku periferie? 

Pojem periferie má smysl v tom, že umožňuje zdůraznit, že území státu není sociálně a ekonomicky homogenní. Že jsou místa, která se rozvíjí rychleji, jsou bohatší a také jsou místa, která jsou výrazně chudší. K tomu dobře slouží označení periferie jako rychlá nálepka. Když ale chceme taková místa hledat v Česku na mapě, bude už mnohem lepší odlišovat různé druhy zaostávajícího, periferního území. Na jedné straně můžeme mluvit o územích, která mají ve srovnání se zbytkem Česka relativně vysokou úroveň chudoby a další s tím související sociální problémy. Tyto regiony najdeme nejčastěji ve starých průmyslových oblastech, typicky třeba v severozápadních Čechách, ale stejně tak v některých odlehlých venkovských oblastech, například v Jeseníkách. Často se v této souvislosti mluví o starých průmyslových regionech, které mají problémy s ekonomickou strukturou, nezaměstnaností a chudobou.

V Česku se kromě toho často mluví o takzvaných vnitřních periferiích. To jsou území, která jsou například při promítnutí nezaměstnanosti do mapy méně patrná. Většinou nevytváří rozsáhlé regiony, ale leží často na pomezí jednotlivých krajů. Tedy v místech, která jsou daleko od všech krajských center. Tato území jsou řídce osídlená, dlouho se vylidňovala, následkem čehož je tam více starších lidí. Lidé ve vnitřních periferiích často mají podprůměrné příjmy, ale většinou tam není problém výrazné chudoby, která se pojí s nezaměstnaností a sociálním vyloučením. Přesto jsou ale ty oblast chudší, hodně lidí tam bere částky kolem minimální mzdy. 

Jak se v Česku liší venkov od centra? 

Když budeme v Česku hledat regiony, které se od ostatních nejsilněji socioekonomicky odlišují, budou to největší metropolitní oblasti, tedy zejména Praha a okolí, ale také například Brno, Plzeň a další velká města, nebo chcete-li centra. To jsou bohatší území, z ekonomického hlediska vytváří mnohem větší přidanou hodnotu a i sociální skladba je v nich jiná. Žije v nich například mnohem více lidí s vysokoškolským vzděláním.

Zbytek území, tedy řekněme více venkovské území, sice není homogenní, ale vytváří druhou kategorii regionů. Jeho obyvatelé jsou v průměru chudší, častěji pracují v méně kvalifikovaných profesích, více z nich balancuje na hraně chudoby. V periferiích jsou různé obtíže tohoto území vidět ještě silněji než jinde, ale nejsou zásadně odlišné. Kdybych měl uvést příklad, tak mohu říci, že není tak velký rozdíl mezi Týništěm nad Orlicí, které leží nedaleko Hradce Králové, a Králíky u hranic s Polskem, byť můžeme říct, že Králiky jsou více periferní a chudší. Ale mnohem větší rozdíl bude mezi Týništěm a Prahou. Základní sociální a ekonomický rozdíl u nás je mezi metropolitním územím a zbytkem Česka.

Lišíme se tím nějak od ostatních evropských zemí? 

Nelišíme se v tom výrazně, je to obecný jev. V jedné věci ale rozdíl je. Často mají města dvojjakou tvář, jsou bohatá, bydlí v nich vyšší střední třída, ale zároveň v těch městech je velká míra chudoby. Když budeme chtít například v Rakousku najít území s největším podílem chudých lidí, tak to bude Vídeň. To v Česku o Praze neplatí.

To znamená, že v Česku jsme vytlačili z center chudou část společnosti? Jak se to stalo? 

Do určité míry to souvisí s mezinárodní migrací. Mezinárodní migrace směřuje hlavně do velkých měst a u řady migrantů trvá dlouho, než se integrují na trhu práce. Dlouho se potýkají s chudobu, to u nás není. Na Západě přistěhovalci tvoří velkou část chudé městské třídy. Naproti tomu migranti, kteří jsou v Česku, v naprosté většině pracují. Nezaměstnanost mezi nimi je velmi nízká.

Druhé vysvětlení je, že v průběhu postkomunistické transformace odešlo z Prahy velké množství Romů, kteří se stali obětí nejrůznějších vystěhovávacích praktik, ať už ze strany soukromých majitelů, tak i ze strany státu a města. Například Karlín byl hodně romský, podobně Žižkov, nebo Smíchov. Dnes je jich v Praze velmi malé množství. 

Zmínil jste, že venkov je odlišný pojem od periferie. V řadě posledních voleb, ať už ve sněmovních, nebo prezidentských, se často zmiňuje, že tu je rostoucí rozpor mezi zájmy venkova a měst. Jak to vnímáte?  

Myslím, že v politickém životě v současném Česku zřetelná štěpící linie město versus venkov ve skutečnosti nehraje velkou roli. V politologii existuje teorie štěpících linií, která říká, že ve společnostech existují konfliktní zájmy. A podle nich se vytváří politická scéna, jejíž hráči jednotlivé zájmy zastupují. Historicky se skutečně mluví o konfliktu město versus venkov s tím, že venkovské zájmy zastupovaly agrární strany. V té době se ale venkovské zájmy hodně kryly se zemědělskými zájmy. Myslím, že v současné velké politice nevidíme žádné subjekty, které by se přímo hlásily k tomu, že zastupují zájmy obyvatel venkova, nemáme agrární nebo venkovské strany. 

Průmyslové podniky na venkově za komunismu uměle udržovaly zaměstnanost a životní úroveň, po pádu komunismu ale řada z nich skončila. Jak útlum průmyslu poznamenal venkov? 

Některé regiony opravdu výrazně, zejména tam, kde se nepodařilo ty zaniklé podniky nahradit jinými zaměstnavateli. Existují území, kde rozpad průmyslových podniků vytvořil ekonomické vakuum v podobě nezaměstnanosti, chudoby a také odchodu lidí. Dělali jsme například výzkum na Hanušovicku v Jeseníkách, které je právě tímto velmi silně poznamenané. Bylo tam dříve několik silných podniků, textilních či strojních, které zanikly. To vyvolalo silnou a dlouhodobou nezaměstnanost, nebo také nutnost jezdit daleko za prací, třeba do Šumperka nebo do Mohelnice. Částečně se podařilo tato místa nahradit dalšími zaměstnavateli, rozvíjí se zde nabídka prací v turistickém ruchu, ale zdaleka ne v takovém rozsahu jako dříve.

Vztahujete to na celý český venkov? 

Určitě to neplatí o celém českém venkovu. Existuje řada příkladů regionů, kde proběhla úspěšná privatizace, nebo do území přišli zahraniční investoři. Dám vám zase příklad z česko-polského pohraničí. V Jablonném nad Orlicí se velmi úspěšně podařilo v 90. letech zprivatizovat firmu Isolit. Ta dodnes funguje, roste, dává práci velkému množství lidí, jezdí tam spoustu lidí z Polska za prací. 

Jiným příkladem z tohoto pohraničního regionu je Králicko. Tam některé socialistické podniky zkrachovaly, byla tam například velká výrobna zářivek Tesla. Na Králicku byla dlouho relativně vysoká nezaměstnanost, ale zároveň se tam podařilo přilákat zahraniční investice. Nyní je v Králíkách dost velká nabídka pracovních příležitostí, ale jsou to zpravidla rutinní manuální práce. Když se o Česku mluví jako o zemi montoven, tak právě pro odlehlejší venkov je to velmi typické. Tedy je tam práce, ale je to práce v továrnách, velmi často na směnný provoz a práce, která nevyžaduje žádnou velkou kvalifikaci. 

Ještě výraznějším příkladem podobného vývoje je Tachovsko v Plzeňském kraji. Na exitech dálnice D5, která Tachovskem prochází, vyrostly obří logistické nebo průmyslové výrobny a haly. Rozrůstají se dodnes. Tyto areály těží z toho, že lidé z regionu jsou ochotní pracovat za nízkou mzdu, klíčové je ale hlavně jejich napojení na dálnici, díky kterému z tamních skladů lze obsluhovat střední Evropu. Je tam silný hlad po pracovnících, takže jich firmy hodně dovážejí i ze zahraničí. Pro ten region to znamenalo velký převrat. Na Tachovsku byla od 90. let 20. století vždy velká nezaměstnanost. Nyní je výrazně nižší, ale jedná se o nízko kvalifikované práce, na které stačí pouhé zaučení. To není lákavé pro lidi z města, kteří by zároveň aspirovali na práci s vyšším platem. Je možné, že stejně rychle, jako ty haly vznikly, tak za stejných podmínek mohou zaniknout a vyrůst někde jinde. Ale zaplnilo to vakuum pracovního trhu, které vzniklo v 90. letech po krachu socialistických podniků a státních statků. 

Tachov je zrovna typický příklad, podíl zahraničních pracovníků je opravdu vysoký. 

Okres Tachov má nejnižší hustotu zalidnění v Česku, žije tam relativně málo lidí, proto je tam hodně zahraničních a agenturních pracovníků, jejichž pracovní podmínky nejsou ideální a často jsou ubytováni v ubytovnách. Tamní starostové si často stěžují, že nemají přehled o tom, kolik lidí v jejich katastru žije. Natož aby měli možnost přispívat k jejich integraci. Vidím to tedy jako dvousečnou záležitost, protože tamní způsob ekonomického rozvoje na jednu stranu přináší pracovní příležitosti, ale taky to přináší řadu problémů. Ty příležitosti jsou limitované nízkou kvalifikací, nepřispívá to v dlouhodobé perspektivě k atraktivitě regionu. 

Podobných továren a fabrik je už v současné době v Česku tolik, že například chystaná gigafactory německého Volkswagenu nemá podporu lokálních politiků v Plzeňském kraji, protože zkrátka fabrik mají v regionu už víc než dost. 

Jejich obavu chápu, pět tisíc zaměstnanců v českých podmínkách znamená opravdu velké množství agenturních pracovníků ze zahraničí. 

Jsou tedy montovny typickým obrázkem Česka? 

Česko je postindustriální země, není to dominantní segment trhu práce. Když se ale podíváme na venkov, tak tam je průmysl na trhu práce mnohem více důležitý než ve městech. Nemyslím tím ovšem příměstský venkov v okolí největších měst. Když se podíváte do inzertních novin, které ve venkovských regionech vychází, tak často nabízí obrovské množství pracovních příležitostí a ve většině inzerátů není vyžadována žádná odborná kvalifikace. Důležité je mít manuální zručnost, dobrý zrak a ochotu pracovat na směny. To je vyjádření toho, jaká pracovní místa jsou nejvíce poptávaná. Není to ale tak, že by tam žili jen manuální pracovníci, v těch obcích žijí i lékaři a advokáti, není to jednorozměrný obrázek. 

Zapomněli politici na rozvoj venkova? 

Ve všech předvolebních programech najdeme něco o podpoře venkova, žádná strana se nezaměřuje jen na města. Neřekl bych, že zapomněli. Ale z pohledu z centra jsou problémy venkova méně patrné. Když v Praze přestane jezdit nějaká linka MHD, tak je to velký problém, který řeší celostátní deníky.

Ano, třeba když se opravuje Barrandovský most. 

Ano, třeba, nebo stavba nové trasy metra D. Když v okrese Ústí nad Orlicí nastoupil nový autobusový dopravce a nezvládnul pokrýt kapacitu, kterou sliboval, tak vypadla velká část autobusových linek. Místní lidé to prožívali obtížně, ale celostátní téma to není. A je to pochopitelné, zasáhne to mnohem méně lidí. 

Druhá věc je, že regionální ekonomické a sociální problémy nemají snadné řešení. Není to tak, že by mohla přijít politická strana a říct: „Dobře, Karlovarský kraj zaostává ve výsledcích vzdělávání, tak tam nalijeme deset miliard a bude to lepší.” O to nejde, je potřeba vymyslet řešení, které bude vymyšlené na míru toho kraje a problému. To není snadný úkol. 

Změnil covid nějak český venkov? Spoustu lidí se vrátilo „domů” z města, aby tam pandemii přečkali. 

Spekulovalo se o tom, že by to mohlo vést k populačnímu oživení venkova. Nemáme k tomu ovšem zatím data, která by to zachycovala. Můj názor je, že to byl jednorázový výkyv. Třeba v akademickém prostředí byla řada lidí, co se připojovala na online porady z různých míst. Ale tak, jak to pozoruji, tak to bylo opravdu dočasné, lidé jsou zpět ve městech. Lidský život je tak komplexní, že když dlouhodobě žijete na jednom místě, tak pouze možnost využívat home office nestačí k tomu, abyste to místo pobytu změnil. Existuje spoustu dalších důležitých věcí, jako jsou přátelé, služby, kroužky dětí. Těch lidí, co skutečně město opustí, bude nakonec relativně malé množství. 

Renesanci venkova neočekáváte? 

Neočekávám, že by renesanci venkova způsobil covid. Zároveň ale český venkov není ohrožený populačními ztrátami. Trend vylidňování venkova a populačního nárůstu měst v Česku posledních 25 let v podstatě neexistuje. Z velkých měst v Česku populačně roste pouze Praha. Druhý velký populační zisk zažívají už řadu let nejmenší obce. Nejvíce se vylidňují velká a středně velká města. 

Největší populační zisky ovšem zažívají obce kolem měst, typicky prstence kolem Prahy, Brna, Plzně a podobně. To můžeme ale interpretovat jako prostorový růst města, i když administrativní hranice zůstávají stabilní. I kdybychom ale tyto příměstské obce odečetli, tak i pak uvidíme, že malé venkovské obce jsou mírně populačně ziskové. Poslední období, kdy jsme v Česku měli jasnou urbanizaci a s ní související vylidňování venkova, bylo naposledy v 80. letech 20. století. V 90. letech se karta obrátila. O vymírání venkovských obcí se nedá mluvit. 

Takže venkov sílí? 

Mírně populačně sílí. Ale zase narážíme na problém, co bereme jako venkov. Pokud to jsou malé vesnice, tak populačně sílí. Pokud ale mluvíme o venkovských regionech, tak tyto regiony jako celek většinou mírně populačně slábnou. Zároveň ale dochází k přerozdělování obyvatel v rámci těchto regionů z měst do vesnic. 

V sociologii se ale také mluví o funkční urbanizaci, tedy o tom, že městský životní styl, nebo ekonomický význam měst se šíří za hranice měst a poměšťuje celou společnost. Takže tady máme sice podle typu osídlení venkov, ale ten už je dnes ze sociálního a ekonomického hlediska jen velmi málo odlišný od měst. Já jsem typický příklad, bydlím v malé vesnici, ale zaměstnavatele a mnoho známých mám v Praze, kde i často nakupuji. Jsem tedy velmi úzce navázán na městský život, i když bydlím na vesnici. V tomto slova smyslu doráží urbanizace na venkov už od 20. století. V jistém smyslu můžeme říci, že celá česká společnost je urbanizovaná. Venkov žije v mnoha ohledech městsky. 

Pokud by průmysl vyšel z energetické krize značně oslaben, hrozí podle vás nějaký hromadný exodus lidí do měst? 

V krátkodobé perspektivě to není pravděpodobné, už jenom kvůli vysokým cenám bydlení ve městech a relativně nízké míře výstavby. Obyvatelé venkova jsou navíc většinou vlastníci svých domků nebo bytů. Pro ně je stěhování kvůli práci náročnější než pro lidi, kteří bydlí v nájmu.

Kam tedy český venkov směřuje? 

Směřuje k užšímu propojení s městy. A to nejen díky dopravnímu propojení, ale díky digitalizaci. To je technologický trend, který má sílu měnit tvář venkova, protože umožňuje odlišit lidem adresu místa bydliště a pracoviště. To může mít dopad na sociální strukturu venkova, protože lidé mají větší šanci využít atraktivity, které venkov nabízí. Když se dělají žebříčky kvality života v regionech, tak se měří měřitelné věci, jako podíl vysokoškoláků nebo dostupnost lékáren. Ale do toho nejde zahrnout takové věci, jako že se ráno vzbudíte a za oknem vidíte volný horizont. Nebo že když vyjdete z domu, tak jste za pět minut v lese. To hodně ovlivňuje kvalita života. 

Josef Bernard (43)

Sociolog, působí v Sociologickém ústavu AV ČR a na univerzitě Hradec Králové. Ve výzkumu se zaměřuje na sociální a prostorové nerovnosti, studuje sociální podmínky života na venkově a fungování komunálních samospráv. V současné době pracuje na projektu Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik.