Pod rouškou privatizace se na Slovensku rozkrádalo, soudí o devadesátých letech Peter Severín. Úspěšný investor stál u zrodu novin, které přispěly k pádu premiéra Vladimíra Mečiara. S partnery založil fond, jenž držel podíl v Investiční a poštovní bance. Její bankrot v roce 2000 byl největším v historii Česka. Jak Severín nahlíží tuto dobu zpětně a do čeho dnes investuje?
Zažil jste v plné palbě devadesátá léta. Jaká byla?
Byla to úžasná doba. Dalo se tam podnikat slušně a korektně, ale mezi tím se samozřejmě pohybovali různí šíbři a lumpové. Já měl jasný cíl – dělal jsem to, co předtím, postavil jsem nakladatelství, které pak bylo to úspěšné. Vydali jsme přes 140 titulů. Vydělali jsme nějaké peníze a když to už nešlo, zavřeli jsme a šli do nových oborů. Postavili jsme dva investiční fondy, ze kterých jsem se nakonec nechal se vyplatit. Najednou jsem byl sám a začal se víc točit kolem burzy a investičních příležitostí.
Nepřipadalo vám to příliš riskantní?
Byl tam přirozeně kontinuální strach, co když to nevyjde. Také za sebou máte zaměstnance, za které cítíte zodpovědnost. Klíč jsem vždy nacházel v tom, že člověka vždycky musí bavit to, co dělá. Řešil jsem to tak, že jsem celý rok makal, ale v létě jsem vzal rodinu na šest sedm týdnů na dovolenou. Burza šla taky výborně, všechno rostlo do roku 2008. Než jsem se ale vzpamatoval, třicet procent investovaných peněz bylo v tahu. Po krizi jsem už byl opatrnější.
Měl jste s partnery značný podíl i v IPB, která nakonec zkrachovala...
Ano, měli jsme s partnery podíl v investičních fondech, které vlastnily mimo jiné Investiční a poštovní banku, kde jsme ale přišli o hodně peněz. Bohužel to je součást podnikání a někdy se to stane. Také jsme ale nějakou dobu dělali development s IPB Real, což šlo jako hodinky. Postavili jsme přes sedm set bytů. Investiční fond, který jsme vlastnili, se jmenoval Proxy Finance.
Prý jste přispěl k pádu premiéra Vladimíra Mečiara?
V devadesátých letech se na Slovensku, kdy byl předsedou vlády Mečiar, děly příšerné věci. Češi sice nadávají, co se tady v té době tady dělo, ale proti Slovensku to byl jenom slabý čajíček. Pod rouškou privatizace se tam rozkrádalo. Začala do toho vstupovat média a Mečiar je potřeboval ovládnout. Měli jsme tehdy investiční fond a přišli za námi redaktoři s tím, jestli bychom jim pomohli. Když se zakládal Deník Sme, můj kamarád prohlásil „zničíme Mečiara“. Ten se neměl jak bránit, protože ty noviny byly nezávislé. My jsme do toho těm klukům nikdy nemluvili. Mečiar pak padl a myslím, že to bylo i díky těm novinám.
Jak jste sehnal partnery do podnikání?
Měl jsem přirozené přátele, se kterými jsem se znal dvacet třicet let. Víte, mezi kamarády jsou dobří kluci, se kterými je fajn jít na pivo, a pak ti, u kterých cítíte, že mají tah na branku. A s těmi lidmi jsme začali podnikat. Měli jsme dobré vztahy a důvěřovali jsme si.
Vaše ponaučení a lekce z byznysu?
Podnikání je jedna nevyzpytatelná a nepředvídatelná věc. Bez invence nemůžete nic rozjet, ale zase příliš invence může škodit. Navíc člověk lehce podléhá klamu, že jeho nápady jsou nejlepší. Za podnikáním je taky obrovské nasazení a potřebujete i nějaké to štěstí. Viděl jsem zkrachovat spoustu podnikatelských záměrů, o kterých jsem byl přesvědčen, že můžou fungovat. Samozřejmě se hodí mít kontakty. Matematický vzorec na úspěch nicméně nemám.
Do čeho a jak teď investujete?
Projekty už nevyhledávám. Když se pohybujete v podnikatelském prostředí, najednou k vám začínají chodit informace, že by někdo potřeboval investora. Spousta lidí hledá někoho, kdo by investoval. Když někdo přichází s dobrým podnikatelským záměrem, který je pro mě čitelný, tak jsem tam ochoten ty peníze dát. Pokud vidím, že člověk je věrohodný.
Investoval jste i do start-upů?
Ano, konkrétně do technologické firmy Cross Network Intelligence. Zabývá se vývojem a prodejem softwaru pro telekomunikační sítě. Ty se skládají se z mnoha vrstev a různých technologií, neustále se mění a modernizují, nejnověji třeba pro technologie 5G. Cross Network umí všechna data sjednotit, propojit a zautomatizovat. Produkt je využitelný i v energetice, to je ale budoucnost.
Jak se jim daří?
Působí hlavně v Evropě a na středním východě. Zákazníci jsou z Dánska Lotyšska, Polska, Španělska nebo Bahrajnu. Jejich obrat se zatím každý rok zdvojnásobil a momentálně činí zhruba sto milionů korun za rok. Zisk zatím nemají, protože všechny příjmy reinvestují do firmy. Nedávno například uzavřeli dohodu s General Electric.
Vaší vášní je také sběratelství známek. Jsou dobrým aktivem pro uchování hodnoty?
Je to koníček. Koníčky fungují tak, že nejdříve začnete něco dělat povrchně. Tím víc vás to do sebe vtahuje a najednou v tom lítáte až po krk. Dostal jsem se v tom až tak daleko, že jsem začal vystavovat. Účastnil jsem se i světové výstavy, kde jsem za svůj exponát získal velkou zlatou medaili. Tu v Čechách mají jen tři lidé. Dá se říct, že filatelie je investice, protože peníze tam jsou uchované.
Když vidíte vývoj v Česku, čeho se nejvíce nedostává?
Nechci mluvit o podnikatelském prostředí a daních. Jen tak mimochodem, na Slovensku nedávno ministr hospodářství představil řadu opatření, která mají zlepšit podnikatelské prostředí. Potřebujeme kromě dalších věcí v Čechách více rozjet střední a malé firmy. Je tu spousta invenčních lidí, kteří dokážou vymýšlet zajímavé věci, které dávají smysl. Pak ale přijde někdo ze zahraničí, a ten to od nich koupí.
Kapitolou samou pro sebe je chování úřadů, to je strašné. Před pěti lety tady byl jeden spolužák, který emigroval do Švýcarska. Najednou mu z tamního daňového úřadu přišel dopis, že zapomněl napsat daňové přiznání. Napsali mu to vážně hezky a ještě mu nabídli pomoc s vyplněním, kdyby měl otázky. To je zcela odlišné oproti přístupu v Česku.
Co vás naučilo jachtaření?
To je otázka, jako byste se mě zeptal, co vás naučil sex? Pro mě to byl hlavně relax, užíval jsem si to. Byla to rozkoš. Plavil jsem se třeba v Chorvatsku, Řecku, Turecku a na Korsice. Přeplul jsem celé Středozemní moře a část Atlantiku.
Na co jste nejvíce hrdý?
Když se tak zpětně dívám na svůj život, tak na to, že byl vcelku úspěšný a že se mohu podívat všem, se kterými jsem obchodoval, do očí. Víte, v tom devadesátém roce jsem měl to, co každý průměrný občan. Měl jsem auto a družstevní byt, jinak nic. Kromě toho jsem pyšný ještě na to, že se mi podařilo dát oběma mým dětem dobré vzdělání. To mě naplňuje pýchou. A věci, když mi třeba někdo ublížil, se snažím vygumovat. Není nic horšího, než nést v srdci nenávist.
