Hry jsou nové kino. Kingdom Come: Deliverance to dokazuje v obou dílech, říká představitel Jindřicha Tom McKay
Jaký je z pohledu herce rozdíl mezi natáčením pro hry a pro film? A jsou hry novou formou kinozábavy? „To, co lze díky novým technologiím při výrobě scén pro hru vytvořit – vizuálně a narativně –, je naprosto epické způsobem, kterému ostatní média nutně nemohou konkurovat,“ tvrdí Tom McKay, britský herec známý hlavně z videoher Kingdom Come: Deliverance (KCD) tuzemského developerského studia Warhorse. V rozhovoru jsme se dotkli také jeho letitého pobývání v Praze, změn, které nastaly za poslední roky v hereckých konkurzech i jeho vztahu k postavě Jindřicha ze Skalice.
Je skoro 11.15, čas oběda. Máte hlad? (Narážka na první díl KCD, kdy Henry/Jindra až velmi často dostával hlad a nutil hráče jít shánět jídlo, což se posléze stalo internetovým memem – pozn. aut.)
Samozřejmě že mám hlad. Vždycky mám hlad. A Tom McKay nemusí mít hlad jen tehdy, když je čas oběda!
Jste hráč?
Jsem hráč, ale ne v tom smyslu dlouhého formátu, jako jsou RPG hry s otevřeným světem. To nebyla součást mého dětství tak, jak tomu je u mnoha lidí, kteří hráli KCD I a II. Dříve jsem ale hodně hrával, měl jsem Game Boye – což prozrazuje můj věk – a trávil jsem tím hodiny a hodiny.
V jednom rozhovoru jste použil slovo „filmový“ k popisu herního světa vytvořeného v obou hrách KCD. Jsou hry novým kinem?
To je skvělá otázka. Na základě své zkušenosti s KCD bych řekl že ano. A bylo to pro mě skutečné zjevení, co všechno je technicky možné. Je to naprosto ohromující. Asi to víte, ale na motion capture setu je – odhaduji – kolem 40 až 50 kamer po celém prostoru. Jsou rozmístěné nad vašimi hlavami. A důvod, proč to zmiňuji, je ten, že tyto kamery dokážou zachytit prakticky každý úhel toho, co se v místnosti děje. To znamená, že v postprodukci můžete v podstatě vytvořit jakoukoli verzi té scény, kterou si přejete.
Když natáčíte film, máte jednu, maximálně dvě kamery, ale většinou jednu. Takže scénu vidíte jedním objektivem, v jednom rozměru a v jednom momentu. A pak to musíte opakovat znovu a znovu. A proto natáčení filmů nebo seriálů trvá tak dlouho.
Ale u her to tak není. Tutéž scénu provedete jen několikrát a potom ji můžete zrealizovat v nekonečném množství variant – ať už jde o detailní záběr, široký záběr, nebo o pohled z výšky. Takže na vaši otázku odpovídám: Ano, myslím si, že hry jsou novým kinem, protože to, co lze vizuálně a narativně – a v mnoha dalších směrech – vytvořit, je naprosto epické způsobem, kterému ostatní média nutně nemohou konkurovat.
Mění tato technologie způsob herectví?
Nemyslím si, že mění samotný výkon, protože výkon jako takový zůstává stejný. Cílem herce je vždy být co nejvíce přirozený, uvěřitelný, opravdový a autentický. A to platí pro všechny formy herectví – ať už jste v divadle, televizi, nebo ve hrách. Úkol zůstává stejný: vyprávět příběh co nejlépe a být co nejvěrohodnější.
Ale pokud jde o to, co je možné technicky – co mohou režiséři a lidé tvořící hru, seriál nebo cokoli jiného udělat následně – tam se to opravdu mění. Obzvlášť kvůli využívání kamer připevněných na hlavě (Head Mounted Cameras). Celou dobu máte záběr na obličej zblízka. Samozřejmě máte i další kamery, které snímají vaše tělo a podobně, ale zároveň jste schopni předvést velmi jemný a detailní výkon obličejem, protože ta kamera je neustále přímo před vaším obličejem a zachytí každý drobný detail – každé mrknutí, každý pohyb obočí.
Díky tomu můžete vyprávět velký příběh celým tělem a zároveň velmi detailní příběh obličejem. Například včera jsme pracovali na jednom DLC a byla tam opravdu krásná scéna uzavření a naplnění pro Jindřicha – a nemyslím, že by to byl spoiler, když o tom teď mluvím. Bylo to velmi silné, a přitom jednoduché. Nemusel jsem dělat nic zvláštního tělem. Byl to moment klidu, nezvyklý okamžik míru pro Jindru. A na to vlastně nemusíte dělat téměř nic – stačí to zahrát očima. Velmi jednoduchý, klidný okamžik – a právě tam jsou kamery na hlavě vaším přítelem, protože tu práci udělají za vás. Můžete jen jemně zahrát a ony to zachytí.
Takže ano, myslím, že technologie pravděpodobně mění to, co je možné udělat po samotném natáčení, ale ne tolik samotný herecký výkon.
Když už mluvíme o změnách a proměně obecně – jak se podle vás v současnosti liší konkurzy na role ve hrách, filmu, televizi nebo v divadle?
Částečně i kvůli covidu a spoustě dalších věcí se proces konkurzů napříč těmito médii stal mnohem jednotnějším. Hlavní způsob, jakým se dnes konkurzuje – alespoň ve Spojeném království, ale myslím, že většinou i ve světě – jsou „self-tape“ konkurzy, tedy že se sami natočíte doma. A to se dnes týká dokonce i divadla. Takto jsem například konkurzoval i na KCD.
Obvykle vám pošlou mezi dvěma až osmi stránkami scénáře. Natočíte se doma, máte někoho, kdo vám scénu čte, a pošlete jim svůj nejlepší pokus. Někdy vám ke scéně pošlou také krátký popis postavy, někdy i celý scénář, jindy ne. Pokud to dopadne dobře, často pak následuje osobní setkání.
Tak tomu bylo i v tomto případě – poslal jsem self-tape a pak jsem přijel do Prahy na celodenní workshop a konkurz. To je samozřejmě dost neobvyklé, to by se například u televizního projektu běžně nestalo, ledaže by šlo o „chemistry read“ s jinými herci.
Ale tady to bylo nezbytné, protože pokud máte hrát hlavní postavu, potřebují si být naprosto jistí, že mají správného člověka a že je flexibilní. V ten den jsme zkoušeli různé přízvuky, zvuky a nálady postavy. Pracoval jsem přímo s Danem (Vávrou) opravdu intenzivně, i s celým týmem, abychom postavu vyformovali, protože jakmile byla daná, už se s ní nedalo moc hýbat.
To, co jsme tehdy vytvořili, je dodnes základem té postavy – i po tolika letech.
Co byste doporučil mladým hercům, kteří se chtějí prosadit ve hrách, divadle nebo ve filmu?
Řekl bych: Konzumujte co nejvíce materiálu. Pokud to jde, tak napříč různými médii. Ne každý má divadlo nebo kino poblíž svého bydliště, ale pokud ano – jděte se na něco podívat. Většina lidí má přístup k televizi, tak sledujte co nejvíc obsahu. Získávejte co nejširší přehled, sledujte práci tvůrců, kteří se vám líbí, a začněte si formovat vlastní vkus.
Jste mladí, nenechte si ten vkus určovat ostatními. Nedovolte lidem, aby vám říkali, že „tenhle je špatný“ nebo že „tohle nestojí za nic“. Podívejte se na to dílo sami a udělejte si vlastní názor. Udržujte si otevřenou mysl.
A dnes – což za mých mladších let tak úplně nešlo – vytvářejte vlastní kusy. Máte-li mobil s kamerou, což má dnes štěstí mít spousta mladých lidí, můžete si natáčet vlastní krátké filmy nebo scény. Můžete vyrazit ven do parku a zkoušet, co se vám líbí.
Můžete si jen psát scénáře. Nebo improvizovat. Nebo to vůbec nenatáčet a jen si to zahrát před kamarády nebo rodinou. Hlavní je tvořit a udržet si „kreativní šťávu“ v proudu – to vám vždycky pomůže.
Dříve jste hovořil o tom, že Jindřich je výsledkem mnoha vstupů. Kde končí on a začínáte vy? A kde končíte vy a začíná on?
Z mého pohledu existuje mezi mnou a každou postavou velmi jasná hranice. Mám pocit, že mým úkolem je jít vstříc postavě, ne ji přitahovat k sobě. V divadelní škole jsem měl skvělého učitele, který vždy zdůrazňoval, že není mým úkolem postavu měnit k obrazu svému – ale číst, co je napsané, a přeměnit se v danou postavu.
A s tím naprosto souhlasím. Takže v tomhle směru je to pro mě jednoduché – je tam jasná hranice. Řeknu si: „Teď se stávám tou postavou,“ a po skončení se zase vracím sám k sobě. A baví mě to.
Ale každý herec, každý člověk, který se snaží být někým jiným, do toho nevyhnutelně přináší kousek sebe. A to je naprosto v pořádku. Jinak byste hráli jako robot. Takže možná nejsem ten pravý, kdo by měl určovat, kde přesně začínám já a kde Jindřich. To by možná spíš mohl říct někdo, kdo mě dobře zná a podívá se na můj výkon. Ale v mé hlavě je to tak, že jakmile si obleču motion capture oblek nebo vstoupím do dabingového studia, stávám se Jindřichem. A po skončení se zase vracím sám k sobě.
V jednom rozhovoru jste se zmínil, že v Praze existuje skvělá komunita expatů-herců. Můžete to rozvést?
Řekl jsem to proto, že tu opravdu existuje úžasná komunita expat herců, kteří jsou obrovským přínosem pro zdejší filmový, televizní i pro herní průmysl. Je to poměrně kompaktní komunita, ale opravdu talentovaná.
Mnozí z nich jsou rodilí mluvčí angličtiny – a ti, kteří nejsou, jsou přesto velmi schopní. Jejich talent a dovednosti k tomuto průmyslu výrazně přispívají. Jsou základem mnoha projektů. A co je nejlepší – jsou neuvěřitelně přátelští a vřelí. Velmi mi usnadnili život, protože vytvořili opravdu příjemné a otevřené prostředí plné talentu.
Mnozí z nich pracovali na této hře od samého začátku a mnozí na ní stále pracují. Myslím, že je to skutečný přínos pro toto město, hlavně díky tomu, jací jsou – to říkám naprosto upřímně.
Řada z nich hraje různé postavy napříč oběma hrami, a často byste to ani nepoznali, protože jsou tak dobří, že není poznat, že jde o stejného herce. Velké množství postav v KCD je ztvárněno tímto poměrně malým okruhem lidí. Jsou skvělí – a byla to opravdu radost a čest s nimi spolupracovat.
Birmingham, Londýn, nebo Praha?
To je dobrá otázka. Řekl bych že Praha. Záleží ale na dni. Birmingham kvůli mé rodině, Londýn kvůli mému životu a Praha kvůli mé duši. Řekl bych, že je to tím, že jsem tady strávil tolik času prací. Nikde jinde na světě jsem nestrávil tolik času jako tady v Praze. Byl jsem trochu v Los Angeles, ale to se vůbec nedá srovnávat.
Vlastně jsem tu dělal čtyři projekty ještě předtím, než jsem začal pracovat na KCD. Kdybych to měl odhadnout, strávil jsem tu dohromady možná dva roky – možná i víc, když sečtete všechny cesty a práci s Warhorse. Nikdy jsem nepracoval s jednou firmou tak dlouho.
Slovo „rodina“ se v hereckém oboru používá často, někdy trochu nevhodně, ale v tomto případě to opravdu sedí. Opravdu mám pocit, že mám ve Warhorse rodinu. A to je úžasné – mít takové přátelské vztahy, to člověk na jiných projektech nebo v jiných městech často nezažije.
Bude šestý pražský projekt?
Nevím. Co se týče KCD, opravdu netuším. Co se týče jiných projektů – doufám. Myslím, že filmový a televizní průmysl v Praze v poslední době trochu uvadá, ale pokud vím, připravují se daňové úlevy a pobídky, které by ho mohly znovu nastartovat, a to opravdu doufám, protože tady je neuvěřitelně talentovaný tým a skvělé filmové školy. Průmysl je tu silný a byla by škoda, kdyby nešel zase nahoru.
V Kingdom Come získává Jindřich postupně různé dovednosti. Jaké jste získal či jaké využíváte vy při pobytu v Praze?
Víte, co mám na Praze nejradši? Jsou to lidé a celkově atmosféra celého města. Je tu krásně, je tu spousta věcí pro turisty, ale pro mě osobně je největší odměnou prostě být tady a chodit po městě. Je tu taková vřelost, laskavost a klid. Miluju Londýn, jsem na něj hrdý, ale Londýn má velmi intenzivní, někdy až agresivní energii – je to dynamické, ale trochu zahlcující město. Praha má všechny výhody velkoměsta, ale je jemnější.
Takže pro mě je ten hlavní „perk“ mít ten zdejší klid. Ať už jste tu jako turista, nebo tu jako já trochu déle pracujete, můžete si užít památky a aktivity, ale nemusíte – stačí projít centrem, Letnou, Petřínem, Stromovkou… Tato místa zbožňuju. Odměnou je klid.
Kingdom Come 2 je plný morálních rozhodnutí. Je něco, co byste v životě nikdy neudělal?
Určitě vraždu! Ale ve hře? Záleží na okolnostech. Třeba to, co Jindřicha pohání, je pomsta za jeho rodiče – to je ten oheň uvnitř něj. A právě to ho může – podle hráčovy volby – buď vést k velmi morálním činům, nebo ho strhnout na temnou stranu. Ale nikdy to není samoúčelné násilí, vždy to má příběhový důvod.
Už dříve jsem v rozhovorech zmiňoval, že jsem stejně jako Jindra dříve přišel o otce. Naštěstí ho nikdo nezavraždil jako Jindrovy rodiče, ale vím, jaké to je ztratit takto blízkou osobu. Takže jestli mám říct, že bych nikdy neudělal to, co někdy dělá Jindřich? Kdo ví… Myslím, že právě to dělá tu postavu tak zajímavou. Hráč se do ní může vcítit. Snad bych ty temné věci nikdy neudělal… ale právě proto ta hra tak dobře funguje.
Jak byste naložil s Istvánem Tóthem (hlavní „zloun“ KCD, kterého Jindra ve druhém díle dostane možnost konfrontovat – pozn. aut.)?
Vyhodil bych ho z okna. To je jednoduché. (výbuch smíchu)
Jaký máte pocit z toho, když vás lidé poznávají na ulici?
Je to obrovská pocta. Ta vřelost a pozitivita, kterou od lidí cítím, když mě osloví kvůli téhle hře a téhle postavě – je to ohromující. A vždycky je to jen mile a s respektem. Online samozřejmě probíhají různé debaty, pozitivní i negativní – to je zkrátka internet. Ale i tam máme výjimečnou fanouškovskou základnu – podporující, otevřenou, tvořivou, historicky vzdělanou, inteligentní. Je to neuvěřitelné.
A když mě lidé osloví, vnímám to jako uznání nejen pro sebe, ale pro celý tým. Protože ano, já jsem ten, kdo je „vpředu“, ale za touhle hrou stojí doslova stovky lidí, kteří na ní tvrdě pracují posledních několik let. Je to týmová práce. A tak se vždy snažím připomenout, že i když vidí mě, ve skutečnosti za tím stojí spousta skvělých lidí, kteří dělají všechno pro to, aby tohle dílo bylo co nejlepší.
Vstupujeme do doby, kdy mohou být herní herci slavnější než ti filmoví a televizní?
Nevím. Upřímně řečeno si nejsem jistý, proč se ty světy už dávno neprolnuly. Většina mé práce je v televizi, filmu, dřív i v divadle – a jsem trochu zmatený, proč se herní svět s tím filmovým víc neprolíná. Je to přitom tak kreativní, inteligentní a dynamické prostředí. Ale myslím, že se to začne měnit. A otázka, jestli herní herci budou slavnější než ti filmoví? To bohužel také nevím. Myslím, že to vlastně není nejdůležitější.
Hlavní je, že hra je dobrá a hráči ji milují. Herec je jen součástí toho stroje – důležitou, ale ne hlavní. Ve filmech třeba Brad Pitt může „odsouhlasit“ film a ten se pak stane „filmem Brada Pitta“. V hrách je to jiné – tady je hvězdou samotná hra. A tak to má být.
Co si myslíte o filmech natočených podle her?
Myslím si, že je to skvělé. Jakékoliv propojování médií je podle mě dobrá věc. A pokud lidé zůstanou věrní jádru příběhu a postavám, nevidím důvod, proč by to nemohlo fungovat – ať už jde o přechod z filmů na hry, nebo naopak. Vím, že tradičně častěji vznikají filmy a seriály podle her, ale ta mediální „křížová opylení“ mi přijdou skvělá. Například dnes existuje divadelní verze Stranger Things a ta je nesmírně úspěšná. Pokud lidé zůstávají věrní uměleckým kořenům daného projektu, je to podle mě úžasná věc. A nerozumím tomu, proč by s tím někdo měl mít problém.
Hrál jste v řadě dobových filmů, teď jste hlavní hvězdou hry z české historie – jste fanoušek historie?
Ano, jsem. I když moje znalosti nejsou tak hluboké, jak bych si přál.
Kdybyste měl tu možnost, cestoval byste do středověku?
Ano, ale je to dost brutální doba, že? Cestoval bych tam rád – ale opravdu jen jako pozorovatel! Nejsem si jistý, jak moc bych chtěl být její součástí. Byla to opravdu tvrdá éra. Často ji máme tendenci romantizovat. A právě to, co je na KCD podle mě skvělé, je, že nic neidealizuje. Ukazuje, jak brutální život tehdy byl, jak moc byl jiný – a ve srovnání s dneškem asi i daleko těžší. Takže ano, rád bych cestoval v čase, ale chtěl bych mít jistotu, že se zase vrátím zpátky.
Kým byste ve středověku byl?
Jindrou, kým jiným?
Stává se často, že se lidé zapomenou a osloví vás nikoliv „Tome“, ale „Henry“?
Stává se to, i když většina lidí zná moje skutečné jméno a dokáže rozlišit mezi mnou a postavou. Ale zcela chápu, proč si mě lidé pletou, když mě potkají na ulici – je to jiné než vidět někoho v seriálu nebo v divadle. Hra je mnohem víc imerzivní a vztah mezi hráčem a herní postavou-mnou je daleko hlubší, složitější a detailnější.
Navíc hodně lidí neví, že Henry je postava založená na skutečném člověku. Často mě poznají podle hlasu – a teprve potom se na mě podívají. A pokud nevědí, že za Henrym je reálný herec, je to pro ně naprosto matoucí. Ale vždy to bývá vtipné a přátelské, lidé se tomu smějí.
Jak pečujete o svou duševní hygienu? Jak oddělujete práci od osobního života?
Je nutné mít jasně oddělené hranice. Hodně sportuji, miluju běhání. Běhání je pro mě jako meditace. Třeba dnes ráno jsem byl běhat ve Stromovce. Nemyslím si ale, že oddělit pracovní a osobní život je pro herce nějak odlišné než pro kohokoliv jiného. Možná jsme jen trochu víc emocionálně a psychicky spojeni se svými postavami.
Absolvoval jsem před dvaceti lety v Londýně asi tříleté herecké studium – a součástí výuky je právě i tohle: jak se chránit a starat se o sebe. Moje základy jsou v divadle, dělal jsem ho sedm let, a tam se to člověk naučí rychle – večer hrajete tři hodiny intenzivní roli, ale pak ji musíte nechat na jevišti, jinak by to nebylo zdravé. A když to děláte opakovaně, získáte v tom zručnost. Takže pro mě to není až tak těžké.
Káva, nebo čaj?
Čaj. Právě ho piji. Ale víte co? Miluju kávu. Jenže káva nemiluje mě. Musím si na kofein dávat pozor.
Pivo, nebo víno?
Když jsem v Praze, tak rozhodně pivo – tady je pivo úžasné. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně i jinde si dám raději pivo než víno.
Jak investujete své peníze?
Začal jsem s tím teprve před pár lety – asi to bude znít dost nudně pro vaše čtenáře – ale tehdy jako rodič jsem začal víc přemýšlet o budoucnosti. Nemám žádné složité investiční portfolio, ale začal jsem s tím, mám finančního poradce a ten mi pomáhá, žádná velká věda.
Jindra se v jednom questu v druhém dílu KCD s Žižkou snaží ukrát stříbro z Vlašského dvora v Kutné Hoře. Jste také fanda stříbra, nebo máte raději zlato?
Z hlediska ekonomické investice netuším, co je lepší. Ale z estetického hlediska se mi víc líbí to stříbro.
Česká, nebo britská kuchyně?
To je dobrá otázka. Víte co bych si vybral? Českou kuchyni v zimě a britskou v létě. Česká jídla miluju – jsou vydatná, sytá a působí na mě jako ideální zimní jídla. Mám v Praze spoustu oblíbených podniků. Ale v létě bych dal přednost něčemu lehčímu – ne nutně britské kuchyni, ale obecně lehčím jídlům.
V jednom rozhovoru na YouTube jste řekl, že režisér hry musí kombinovat a řídit obrovské množství věcí – že musí být „jako Christopher Nolan“. Jsme ve fázi, kdy je režisér hry roven režisérovi filmu nebo seriálu?
Myslím, že to může být ještě náročnější, a to zejména co se týče času. Intenzita práce režiséra filmu nebo seriálu je sice extrémní, ale vývoj hry trvá mnohem déle. Všechny kreativní projekty jako tento jsou týmovou prací – nemohou ležet na bedrech jednoho člověka, ale potřebujete jednoho génia, z jehož hlavy vzejde ten původní nápad – a my ve Warhorse takového máme v Danu Vávrovi.
K tomu všemu ale potřebujete také armádu lidí, kteří toho génia podpoří. Nemůžete mít úspěšnou armádu bez skvělého vůdce – ale zároveň skvělý vůdce nic nezmůže bez své armády. Warhorse má štěstí, že má obojí. Dan je kreativní génius, svět KCD vzešel z jeho hlavy. A kolem něj je armáda talentovaných lidí, kteří ho podporují.
Spolupráce s ním a vytváření této postavy pro mě byly skvělé. Ale když jsme položili základní kameny této postavy, bylo nutné, aby se zapojili i ostatní – animátoři, kostyméři, scenáristé, designéři prostředí, všichni ti, co vytvářejí svět, ve kterém postava žije.
Takže dva lidé by to nikdy nezvládli sami. Tento projekt je zcela nepochybně týmovou prací a doufám, že si hráči uvědomují, kolik lidí na tom neustále pracuje, aby všechno fungovalo.
