Koupit si umělecké dílo už dávno není výsadou bohatých, kvalitní umělci jsou už dostupní i pro běžné smrtelníky, kteří třeba hledají dekoraci do bytu. Současné umění ostatně v dnešní době nabízí zajímavější zhodnocení než například staří mistři. „Člověk, který má cit a vkus, může nakoupit více umělců za cenu jednoho starého mistra a zhodnocení sbírky má prakticky jisté,“ říká zkušený galerista René Rohan, který přes firmu Artex provozuje umělecký depozitář a zajišťuje transport uměleckých děl. Sesterská firma Artefin vedle toho nabízí prodejní galerii a investiční fond.
Mají Češi vkus?
Ten vkus se strašně rychle mění, a to k dobrému. Když jsme začínali v roce 2017 s depozitářem, kupovali lidé hlavně českou modernu nebo umění, které bylo hodně ověřené. Zkrátka sázeli na jistotu. Teď máme u nás uskladněno z 80 procent současné umění a lidé se nebojí kupovat i mladé umělce, kteří se jim mohou dobře zhodnotit. I střední generace pro ně začíná být zajímavá, protože se prověřuje na aukcích a lidé zjišťují, že současné umění není úplná blbost. Že se jim naopak může fantasticky zhodnotit. Je to velká proměna a já jsem rád, že se to děje.
Toho jste ostatně využili založením investičního fondu.
Založili jsme ho s vizí, že chceme kupovat současné umění, tedy plus minus od šedesátých let minulého století do současnosti. Jedná se o žijící autory, u kterých si můžeme ověřit, že je to opravdu jejich práce, a ne falzifikát.
Jak často narazíte na padělky?
Budete se divit, ale je toho opravdu hodně. Často někdo přijde, že to jeho děda někde kdysi koupil a teď chce zjistit, co to je. V polovině případů jsou to padělky a lidé jsou potom samozřejmě zklamaní. Byli jsme na konferenci majitelů spedičních firem, které se zabývají transportem a skladováním umění, a vystoupil tam šéf amerického Interpolu pro oblast umění. Podle jeho informací je na trhu s uměním až 80 procent falzifikátů nebo děl s nějakou právní vadou. Je to velké procento nejen u nás, ale všude po světě.
Proč je současné umění tak v kurzu?
Je pravda, že nejvyšších aukčních výsledků dosahují umělci, kteří by mohli být dneska ještě naživu, jako třeba Andy Warhol. Nebo si vezměte Gerharda Richtera, kterému je dnes 91 let a je nejdražším žijícím umělcem všech dob. Je to člověk, který pořád tvoří, a zároveň boří rekordy v nárůstu ceny. Staří mistři mají vysokou cenu už teď a ta se zvyšuje jen mírně. Koupíte takový obraz za 20 milionů eur a po deseti letech vám jeho cena stoupne třeba na 22 milionů eur. Nebo si koupíte současné umění za 100 tisíc eur a za deset let z toho můžete mít dva miliony eur. Je velmi zajímavé se tím trhem intenzivně zabývat a hledat, který umělec má potenciál být tím velkým skokanem. Člověk, který má cit a vkus, může nakoupit více umělců za cenu jednoho starého mistra a zhodnocení sbírky má prakticky jisté. Kdo se nevyzná nebo nemá čas trh sledovat, může investovat do fondu, jako je ten náš.
Jaké nabízíte zhodnocení?
Nabízíme konzervativní zhodnocení sedm až deset procent. Současné umění se zhodnocuje přibližně tímto tempem. To znamená, že kdybychom nakupovali plošně, kobercově, tak budeme zhruba na těchto číslech. Ale my si ověřili, že s naším způsobem nákupu a prodeje umění dosahujeme úplně jiných výsledků. Už jsme si vyzkoušeli na některých prodejích, že během jednoho roku zhodnotíme jednu věc i třiceti procenty. Reálné zhodnocení je tak daleko vyšší, než oficiálně nabízíme. Ale nemůžeme investorům slibovat třicet procent, protože se nedá říct s naprostou jistotou, že to tak bude, a navíc by si mysleli, že je to podvod. Umění se navíc nezhodnocuje stabilně, ale ve vlnách.
Co máte v portfoliu?
Je tam hodně českých matadorů, Stanislav Kolíbal, Krištof Kintera, Jiří Sopko, kterého jsme během jednoho roku prodali o 30 procent dráž. Ze zahraničních umělců máme třeba Michaela Müllera nebo Wilhelma Sasnala, což je úplná hvězda světového malířství. Máme ve sbírce i Jiřího Matějů, u kterého si myslím, že je silně podhodnocený, protože kvalita jeho umění je úplně špičková. On je takový tichý, nenápadný člověk, který se nikam necpe, ale ty věci, které dělá, jsou poctivé, svébytné a kvalitní. A za velmi dobrou cenu. Jsem přesvědčen, že až bude jednou opravdu objeven, jeho cena raketově stoupne.
Nacházíme se v Měšicích u Prahy, kde jste vybudovali showroom s uměním. Proč jste do něj investovali?
Showroom slouží jako takové přívětivější místo pro prodej umění, a to i lidem, kteří se tím úplně nezabývají nebo nemají jasnou představu, co si chtějí koupit. Třeba přijdou s tím, že mají zelený gauč, červené záclony a růžový koberec a chtějí něco takhle velkého. A já jim něco doporučím. Nebo sleduji, u čeho se zastaví, pak jim o díle a jeho autorovi něco povím, případně doporučím další umělce. Takto jsme udělali i z úplných analfabetů sběratele umění. Pro architekty je také výhodné, že tu mají více umělců najednou. Mohou o tom díle debatovat, třeba i říct, že se jim to nelíbí, což se v ateliéru před umělcem dělá těžko. Tady mají svobodu výběru podle vkusu, rozměrů i financí. Funguje to jako taková forma galerie.
Předpokládám, že sem jezdí i lidé podle nabídky na internetu?
Ano, fungujeme hlavně jako internetová galerie, protože téměř všechny obrazy máme k prohlédnutí i na webu. Často sem přijede někdo, kdo si už předvybral a chce se na dílo fyzicky podívat. Lidé pak třeba zjistí, že je to moc malé, nebo že se jim to líbilo na fotce více než v reálu. A pak si třeba vyberou něco úplně jiného. Dozvědí se od nás příběh autora i obrazu a vnímají to pak úplně jinak.
Kolik jsou lidé průměrně ochotni utratit za jedno dílo?
V průměru je to do sta tisíc korun. Občas více, občas méně. Stává se ovšem, že se ti lidé vracejí a koupí si něco dalšího, takže nakonec utratí více peněz.
Hraje roli velikost obrazu? Jsou rozměry, které se třeba hůř prodávají?
Nedá se úplně říct, jaká velikost se prodává nejlépe. Ale třeba obrazy nad dva metry výšky se prodávají hůř. Většinou si je pořizují lidé, kteří budují sbírky a chtějí stěžejní dílo daného umělce. Nekupují si je lidé, kteří si vybavují interiér a hledají dekoraci do bytu, ti sahají po malých a středních formátech. Jak říkal Petr Písařík, malými obrazy se neproslavíš, velkými neuživíš.
Asi se prodávají spíše obrazy než sochy?
Drtivá většina prodejů jsou obrazy. Na sochu už musíte mít barák, zahradu. Většina lidí v Praze bydlí primárně v bytech. Kdo už má dům, musí mít zase o umění opravdu zájem, aby si sochu pořídil. Za pozornost ale stojí třeba Lukáš Rais, který dělá mimo jiné topné plastiky. Je to topení, ale zároveň umělecké dílo, což dokáže neuvěřitelně doplnit interiér.
Těžištěm vašeho byznysu je nicméně umělecký depozitář. Mohou se tam zájemci také podívat?
Depozitář není stavěný pro člověka, který se jde kochat uměním. Je to budova bez oken, uvnitř je tma, zima, zabezpečení. Umění je uskladněno těsně vedle sebe, není na prodej a majitelé by určitě nebyli rádi, kdyby si k nám jejich díla chodili lidé prohlížet. Poskytujeme nejen zabezpečení, ale i diskrétnost. Není to nejlepší místo na ukazování umění, a proto jsme zbudovali showroom. Lidé se zde mohou dívat na umění za denního světla, barvy nejsou zkreslené, lépe si dokážou představit, jak to bude vypadat doma na zdi. Mám zkušenost, že lidé představivost moc nemají, a když vidí divoce barevný obraz v ateliéru plném barev, nedokážou to docenit. Přitom takový obraz umí neuvěřitelně rozsvítit strohý a jednoduchý interiér.
V depozitáři si uchovávají umění hlavně soukromí sběratelé, ale i třeba firmy, banky, galerie nebo notáři. Jak velkou hodnotu máte u vás uskladněnou?
Hodnota uměleckých děl uskladněných v depozitáři se pohybuje v miliardách korun. Ale konkrétně o tom samozřejmě mluvit nemohu. V tajnosti musíme držet i seznam věcí, které tu máme uskladněné.
Co byla nejdražší věc, kterou jste tady měli?
Měli jsme tu třeba Andyho Warhola, šest a půl metru širokého, za třicet milionů dolarů. My si ale účtujeme podle zabrané podlahové plochy. I když má někdo obraz třeba za deset milionů korun, zaplatí za regálové uskladnění pár stovek měsíčně. Nabízíme ale i samostatné posuvné klece, které umožňují největší diskrétnost, protože nikdo kromě vás neuvidí, co na nich máte zavěšeno. Ty jsou trochu dražší. V obou případech klient může být v klidu, že mu cenný artefakt nikdo neukradne nebo nepoškodí, barvy mu nevyblednou ani nepopraskají, protože je zde dokonalé zabezpečení, stabilní klima a tma. Troufám si tvrdit, že až si dílo za padesát let vyzvedne, bude vypadat stejně jako v době, kdy ho k nám dal.
Navazujete postupně spolupráci s developery, kterým byste do novostaveb dodávali umění. Jak je to daleko?
Postupně kontaktů narůstá. Dokonce u nás chystáme vlastní prostor, který si vezmou do rukou architekti a který budeme používat k prezentacím. Lukáš Rais zajistí sochařskou výzdobu a zároveň nějaké topné těleso, podlahu bude dělat Patrik Hábl, stropy Václav Kočí. Je to proto, aby investoři viděli realizaci ve spolupráci s umělci a dokázali si to lépe představit.
Mají investoři a developeři vůbec chuť vyčlenit nemalé peníze na umění?
Jak kteří. Obecně je dobré jim vnuknout myšlenku, že vyčlenit nějaké promile rozpočtu na umění se z dlouhodobého hlediska vyplatí. Zaujme to lidi, kteří se tam jdou podívat a zvažují třeba koupit byt. Je dobře, že se více spolupracuje s architekty na exteriéru. Umění umí polidštit veřejný prostor, je možné se jím odlišit a udělat si na něm promo.
Třeba jako se sochou nahé ženy Davida Černého na Invalidovně?
Trigema na to šla odvážně, je to hodně komentované, pozitivně i negativně. Dostali se s tím všude do médií a vidíte, mají vyprodáno. Stálo to násobně víc, než očekávali, ale evidentně to funguje, když je ten projekt plný. Lidé to vnímají zřejmě jako statusovou věc, že zde mohou bydlet.
A co si o té soše myslíte?
Tak já mám Davida Černého jako umělce rád. Některé věci jsou lepší, některé horší. Prostě tak to je. Víc k tomu asi neřeknu.
Tvoříte ještě?
No, maximálně cenové nabídky. Ne, ne, už netvořím. Mám obavu, že už bych neuměl navázat na podobnou kvalitu. Umění se pořád vyvíjí, a to trošku jiným směrem než v devadesátých letech. Tehdy jsme byli opravdoví průkopníci, protože po dekádách socialistického realismu lidé nevěděli, co vlastně současné umění je. My jsme jezdili na Západ, všechno hltali a rychle se dovzdělali. Běžná veřejnost se v tom ale samozřejmě nevyznala. Často jsme udělali výstavu, která vyvolala hrozný skandál. Věděli jsme, že nejspíš nic neprodáme, všechno jsme si sami vozili ve škodovce a sami instalovali. Nikdo nám za to nezaplatil, ale my jsme tomu věřili a bavilo nás to. Dneska je to těžší v tom smyslu, že infrastruktura sice existuje, ale umělci nemají už právo na chybu. Dnes je všechno na internetu a chyba vám může okamžitě poškodit kariéru. My když jsme udělali průšvih, tak se to tolerovalo, protože nikdo v Čechách moc nevěděl, jak to vlastně má být.
Co se považuje v umění za průšvih?
Když je vystavená kvalita propastná. Člověk, který se v umění vyzná, pozná na první pohled, že je to blbost. Průšvih nastane tehdy, když umělec, který má už nějaké renomé, udělá výstavu, která je naprostým propadákem. Úplně se tím odepíše, protože dnes je všechno dohledatelné na internetu a v časopisech. Nikdy to nesmaže. Kdežto my jsme jednou dokonce z vernisáže raději utekli a dnes už to nikdo neví.
Jak utekli?
My jsme věděli už před výstavou, že se nemůžeme na vernisáži objevit, že by nás tam lidé zabili. I my sami jsme věděli, že ta výstava je úplně příšerná. Tak jsme raději sedli na vlak a odjeli. Ten galerista s námi snad už nikdy nepromluvil. Dnes by to už nebylo samozřejmě možné. Ale máme za sebou i řadu úspěchů a bohužel jsme s tvorbou skončili těsně předtím, než se na ní dalo začít vydělávat. Třeba náš souputník a kamarád Krištof Kintera byl tehdy stejně zpochybňovaný jako my a teď se na něj podívejte.
