Plynové kotle jsme museli dát k ledu, jedeme dál na uhlí, říká Pavel Tomek ze Sokolovské uhelné

Pavel Tomek, Sokolovská uhelná

Pavel Tomek, Sokolovská uhelná Zdroj: Pavel Tomek, Sokolovská uhelná

Turbulence na energetickém trhu a s ním spojené rekordní ceny zemního plynu předznamenaly velký návrat k uhlí, a to i přesto že před válkou na Ukrajině by takový vývoj nečekal ani ten nejkonzervativnější energetik. Jedna z mála firem, které na nové poměry dokázaly rychle reagovat, je Sokolovská uhelná, tedy jeden ze čtyř tuzemských těžařů. Po celý loňský rok nechala skupina odstavenou svou paroplynovou elektrárnu a naopak začala navyšovat těžbu uhlí. „Loni jsme vytěžili přibližně 3,7 milionu tun, byť jsme podle plánů z předkrizového období počítali s těžbou nepřesahující 2,5 milionu tun,“ říká Pavel Tomek, správce svěřenského fondu dědiců Františka Štěpánka. Svěřenský fond je jediným vlastníkem Sokolovské uhelné.

Ceny plynu jsou už od podzimu roku 2021 na několikanásobku toho, na co byli energetici dlouhá léta zvyklí. Museli jste kvůli tomu pozastavit provoz vaší paroplynové elektrárny ve Vřesové. Co taková odstávka znamená pro skupinu a zaměstnance?

Vyčkáváme co dál, protože momentálně absolutně nedává smysl, abychom vyráběli. Uvidíme, kam se bude posouvat tento segment, zda se podaří plošně zastropovat cenu plynu, nebo ji jinými opatřeními dostat na úroveň, která by nám umožnila provoz na zemní plyn či LNG opět rozjet. Problém je i v tom, že uhelné elektrárny nejsou pro stabilizaci sítě ve srovnání s paroplynovými elektrárnami kvůli pomalým reakcím zcela vhodné.

Zaměstnanci paroplynové elektrárny, kterých je třicet pět, se samozřejmě dál starají o zařízení. Momentálně připravujeme investice do ekologizace a generálních revizních oprav, které jsme však kvůli nejistotě a nevyčerpání provozních hodin zařízení odložili. Když se situace letos zlepší, mohli bychom investice provést v roce 2024. Uvažovali jsme i o tom, že se kvůli palivové nezávislosti vrátíme k provozu tlakové plynárny, tedy výrobě energetického plynu z uhlí. Investice by ale byla enormně vysoká a bez dlouhodobější koncepce a jistoty budoucího provozu jen těžko obhajitelná.

V jiných oblastech jste během energetické krize nějaké zásadnější strategické rozhodnutí už učinili? Třeba ve smyslu navýšení těžby uhlí, nebo oddálení předpokládaného konce těžby?

Je otázka, k jakému datu začátek krize přičteme. Vláda má za to, že krize byla zjevná až v srpnu loňského roku, kdy už jsme dávno ve větším objemu těžili. První jasné signály, že je s energetickým trhem něco špatně, totiž přicházely už ve druhé polovině roku 2021, kdy cena zemního plynu začala výrazně růst. Po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu už jsme byli nuceni přijímat první opatření, abychom tlumili první negativní trendy na trhu.

Jedno z těchto opatření se týkalo lokality Tisová, kde jsme uhelnou elektrárnu, pokud jde o zajištění dodávek tepla, chtěli nahradit plynovými kotelnami. Projekt byl už v pokročilé fázi, a dokonce jsme měli nakoupené i samotné plynové kotle. Po vpádu Ruska na Ukrajinu jsme ale projekt museli dát k ledu. Momentálně máme kotle zakonzervovány v našich skladech a čekáme na další vývoj. 

Jak významné bude navýšení těžby?

Momentálně je to jen v jednotkách procent, protože těžba jede do určité míry na setrvačník a v posledních letech jsme ji jen utlumovali. Plně se navýšení výrobních kapacit projeví až po 12 až 16 měsících od rozhodnutí, které jsme učinili na začátku března loňského roku. Připravujeme se na to, abychom udrželi v tomto roce a v nejbližších následujících letech těžbu alespoň na úrovni 3,5 milionu tun uhlí ročně. V loňském roce se nám podařilo vytěžit přibližně 3,7 milionu tun, byť podle plánů z předkrizového období jsme počítali s těžbou nepřesahující 2,5 milionu tun. Plán jsme tak překročili o zhruba padesát procent.

A co se týče momentálního výhledu konce těžby? Dříve jste mluvili o roce 2030.

V tuto chvíli je velmi složité cokoliv predikovat, zvlášť když v této oblasti chybí plány a koncepce samotného státu. Jestliže to vezmu čistě z osobního pohledu, tak vnímám jednoznačné trendy elektrifikace. Ať už jde o dopravu, tedy elektromobilitu, energeticky náročný průmysl, kde podniky chystají přechod z plynových pecí na elektrické, anebo vytápění, kde roste obliba tepelných čerpadel. 

Když tento trend růstu spotřeby zasadím do kontextu výroby elektřiny, pak mi ta rovnice příliš nevychází. Respektive mám obavu, že v roce 2030 ještě nebudeme schopni uhelnou energetiku opustit a nahradit ji plnohodnotnou alternativou, alespoň pokud jde o míru zabezpečení dodávek. Navíc nelze opomíjet potřebu regulace energetické soustavy, a zde tuto roli nenahradí fotovoltaické parky ani větrné parky. 

Část expertů už začíná věřit, že Evropa ruský plyn dokáže plně nahradit. Jak to vnímáte vy?

Pokud jde o dostatek plynu, tak jsem také spíše optimistou. I z toho důvodu se v tuto chvíli domnívám, že plyn si svou roli takzvaně přechodného paliva udrží, tedy že Evropu přenese od uhlí k zelenějším zdrojům. Otázkou je pak cena a také fosilní stopa přepravy zkapalněného plynu LNG. Osobně si myslím, že Evropa je, co se týká ekologie, dost jednostranně zaměřená a že je spousta dalších problémů, kterým zdaleka nevěnuje takovou pozornost. 

Pro nás by byl návrat k plynu v každém případě jedině dobře, protože momentálně nám uskutečněné a další připravované nutné investice do paroplynové elektrárny nenesou žádný výnos. Celá Evropa ale musí být dostatečně diverzifikovaná, co se týče zdrojů, paliv i dodavatelů, protože v opačném případě ji pak jakékoliv otřesy znovu ohrozí.

Když tedy návratu plynu věříte, kde by se jeho nová rovnovážná cena mohla pohybovat?

Určitě bude výš než před krizí, už jen kvůli přepravním nákladům a značným investicím do nové vynucené infrastruktury. Vnímám to jako problematické, protože plyn si stále drží velký vliv minimálně na středoevropskou cenu elektřiny. To je dáno tím, že v Německu, na hlavním energetickém trhu pro tento region, jsou plynové elektrárny stěžejní. 

Hodně se nyní mluví o bezprecedentních regulacích, a to nejen na energetickém trhu. Na Sokolovskou uhelnou jako jednu z mála českých firem dopadne windfall tax i zastropování cen vyrobené elektřiny. Co to pro vás znamená?

Jedna věc je, že opatření zjevně není úplně nejlépe legislativně napsané a je v něm stále ještě spousta nejasností. Druhá pak to, že daň je podle nás opravdu hodně nespravedlivá a nepřiměřená. Pro nás to znamená, že návratnost některých připravovaných projektů bude delší, že některé nebude možné financovat z bankovních zdrojů a že u některých – byť zatím v malém měřítku – budeme muset odsunout jejich realizaci. 

To souvisí i s tím, že jsme museli dlouze studovat finální legislativu, abychom vůbec pochopili, jak na nás ve výsledku dopadne. Výsledkem je mimo jiné nutnost finančního posílení sesterské skupiny SUAS Group, která je již od loňského roku nositelem rozvojových investičních projektů a dále potřeba posílení finanční nezávislosti, včetně kapitálového posílení obou skupin. Toto bychom chtěli řešit během prvního pololetí tohoto roku. 

EPH přemístila svého komoditního obchodníka mimo Českou republiku, aby se částečně mimořádné dani vyhnula. Argumentuje tím, že v Česku stejně nepodniká a zisky této firmy pocházejí takřka výhradně ze zahraničí. Uvažujete o něčem podobném?

Zakladatelé Svěřenského fondu Františka Štěpánka pocházejí z regionu, a mají proto jednoznančný zájem zachovat veškeré aktivity na území Česka, primárně v regionu Karlovarského kraje. Chceme nechávat peníze z podnikání právě zde. V tuto chvíli taková úvaha proto vůbec neexistuje.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!