Firmy by si mohly systémově platit lékaře za to, že budou lépe pečovat o jejich zaměstnance, a stát by jim umožnil si tyto náklady odečíst z daní. Navrhuje to lékař a zakladatel soukromé polikliniky Health Plus Oldřich Šubrt. „Už se o tom se zaměstnavateli a ministerskými odborníky bavíme. Věřím, že to do dvou let nastane,“ tvrdí. Vedle starostí o financování zdravotnického systému se lékař a manažer, který mimo jiné patnáct let vedl Nemocnici na Homolce a dvakrát se ji pokusil zprivatizovat, zajímá také o technologie pro sběr zdravotních dat. Ty jsou podle něj zásadní, protože umožní nasazení strojového učení pro zefektivnění péče lékaře o pacienta.
Svůj byznys nazýváte „medical concierge“ služby. Při pohledu na výsledovky vaší firmy za posledních pět let vám každoročně rostly tržby. Lidé si tedy zvykli na „lékařskou obsluhu“? Letos čekáte opět růst?
Není to špatné. Když jsme tu s naším obchodním modelem začali před 14 lety, tak to nebylo příliš dobré. Přišli jsme s tím, že se na základě smlouvy staráme o lidi tak, aby byli spokojeni, a za to inkasujeme aktuálně 120 eur měsíčně. Firma se zlepšuje, služby jsou komplexnější. Určitě patříme na trhu ve srovnání s těmi zhruba sedmi firmami, které jsou naše konkurence, mezi ty dražší. To souvisí s tím, že jsme před lety, kdy se trh konsolidoval, nepřistoupili na nabídky k převzetí, které jsme měli. Máme proto relativně malý, asi 15procentní podíl na trhu, ale o to více se snažíme, a s výsledky jsme spokojeni. A podle všeho i naši klienti, kteří od nás neutíkají.
Kolik jich vlastně máte? Před pěti lety jste zmiňoval pět tisíc.
Nyní je jich osm tisíc.
Kam dál chcete takto organicky růst?
Nechceme už být větší. Znamenalo by to pro nás moc komplikací. Myslím si, že každý byznys má svou velikost. Aktuálně máme 70 lékařů, kteří dohromady tvoří 30 úvazků. Celkem pro nás pracuje 170 lidí. To je podle mě optimální velikost, abyste se zde jako zákazník alespoň trochu cítil „jako doma“.
VIDEO: Pět nejčastějších nemocí, na které Češi umírají
Je tak důležité nevypadat jako korporát?
Ano, jsme na hranici malé a střední firmy. Aktuálně máme obrat kolem 250 milionů korun a stačí nám to. Pokud bychom ho dále zvyšovali, byl by zapotřebí další stupeň managementu. Ztratila by se taková naše „butikovost", osobní přístup. Znám všechny u nás pracující doktory, je to uchopitelná firma, která dělá personalizovaný byznys. A ten třeba s 30 tisíci zákazníků moc v tomto oboru nejde dělat. Takže místo dalšího růstu se nyní soustředíme na další zvýšení kvality služeb.
To zní až jako klišé, jak ji chcete ještě zvyšovat? Třeba zavedete nějakou speciální experimentální léčbu?
Medicína se samozřejmě vyvíjí velmi rychle, nicméně chceme dělat jen věci ověřené, ale moderní, žádné experimentální léčby či pokusy. Jeden směr je personalizace, druhý pak zpracování dat. A ty propojujeme.
Jak přesně?
V rámci personalizace hledáme co nejvíce údajů, díky kterým je daný pacient specifický. Už Hippokratés říkal, že není důležité, jakou vidí nemoc, ale kdo tu nemoc má – protože u každého může stejná nemoc vypadat jinak. My tedy zkoumáme psychosociální faktory daného člověka, jeho genetiku, jeho preventivní vyšetření, a zjišťujeme, jak na tom je. Čím déle se pak o takového člověka staráme, tím více známe jeho osobnost – tedy dokážeme odhadnout, jak bude reagovat na určitou léčbu, jestli je schopen zhubnout a podobně.
Aby takovouto službu mohli naši lékaři poskytovat, ještě více jsme oproti dřívějšku snížili počet pacientů na jednoho lékaře, zvýšili jsme počet hodin, kdy lékař nevidí pacienta, ale komunikuje s ním na dálku, nebo vyloženě „jen“ studuje jeho materiály. Aktuálně máme na jednoho lékaře-praktika-internistu 600 klientů. Dříve to bylo 750. Ano, tento přístup je mírně dražší, ale dává nám více šanci pracovat s pacientem jakožto jednotlivcem.
Druhým směrem jsou pak data. Díky tomu, že s řadou pacientů pracujeme dlouhodobě, máme obsáhlé datové sady. Ve střední a východní Evropě neexistuje firma, která má 10 tisíc zdravotnických záznamů jako my. Se souhlasem našich klientů platíme subdodavatelům za to, že nám dají všechna data z vyšetření – třeba z MRI (magnetická rezonance - pozn. red.) a podobně. Od letošního léta tato data máme na vlastním cloudu – pacient k těmto datům má přístup přes aplikaci a může si je sám prohlížet a analyzovat. Pomalu tak zavádíme automatizované vyhodnocování dat.
Takže necháváte třeba strojové učení zkoumat rentgenové snímky?
Máme jen osm tisíc klientů, to je pro „rentgenovou umělou inteligenci“ malý vzorek. Ale ano, ptáte se správným směrem – jestli cokoliv označitelné jako strojové učení ve zdravotnictví aktuálně v něčem dobře funguje, tak je to ve čtení obrazu. Třeba ve čtení oční sítnice u diabetiků a hypertoniků. To jsou relativně běžné choroby, kterých mezi pacienty „máme dost“ na to, aby nám nějaká taková automatická metoda fungovala. Zrovna nedávno jsme pořídili přístroj, který bude moci rychle a přesně číst sítnici.
Ale i v běžné dokumentaci, která je pečlivě digitalizována, lze již využívat základní algoritmy. Počítači jsme řekli: najdi všechny pacienty, kterým jsme zjistili zvýšený cholesterol a po půl roce jej měli stále zvýšený, nebo dokonce ještě vyšší. Najednou je to relativně malý vzorek lidí, se kterými pak už osobně kontrolujeme, co se přesně stalo. Možná, že zapomněli přijít na kontrolu, možná, že u nich je nějaký problém.
Souběžně s tím předpokládáme, že se s využíváním strojového učení dostaneme do situace, kdy zhruba za rok přijde náš lékař do práce a systém jej sám upozorní, že za uplynulé období, třeba za týden, zjistil mezi jeho pacienty nějaké nestandardní vybočení z dlouhodobých křivek. Beru to jako další kontrolní mechanismus práce lékaře.
Jak vám do toho sběru dat promlouvá trend nositelné elektroniky? Využíváte třeba data z Apple Watch a jiných chytrých gadgetů?
Je strašně důležité uvědomit si, že Apple Watch nejsou certifikovaný prostředek pro sběr zdravotních dat. Nyní spolupracujeme s několika firmami, které prodávají prsteny schopné měřit okysličení krve, stejně tak s firmami, které vyrábějí čipy pro měření cukru v krvi. Zkoumáme asi patery chytré hodinky na trhu, jestli některé z nich opravdu produkují data, která nám k něčemu budou. Je jedna věc, jestli si kontrolujete, kolik máte nachozených kroků, druhá věc je, jestli to zařízení nám dodá prospěšná medicínská data. Tam zatím ty přínosy nejsou tak velké, jsou vhodné možná pro první, velmi hrubý záchyt nějakého problému.
Takže za nákupem zařízení, které sbírá zdravotní data, raději stále do lékárny?
Jsme zastánci užívání certifikovaných přístrojů. Nejlepší je, když si z hlídání svého zdraví uděláte průběžným měřením hru. Osobně jsem si to na sobě vyzkoušel.
Co přesně?
Několik čipů a měřících prstenů. Zjistil jsem třeba, že na detekci spánkové apnoe ještě tyto prsteny nejsou optimální. Ale třeba díky čipům jsem zjistil, že jsem už byl v hodnotách odpovídajících začínajícímu diabetu. To mě motivovalo ke zhubnutí a data říkají, že jsem se uzdravil. Testy, jaké mám dnes po půlroce „hraní hry s daty“ – a samozřejmě změně životosprávy – jsou takové, jako jsem měl před 17 lety. Jsem přitom typicky náchylný k civilizačním chorobám.
Jak do této hry s daty promlouvá veřejné zdravotní pojištění?
Je jasné, že ji nemůže financovat. Hlavně pak ale to, že když chcete jíst husu a poté spolknete léky na cholesterol a nebudete dodržovat dietu, tak přece při takovém chování nemůžete brát peníze ze systému někomu, kdo má nádor a musí podstoupit náročné procedury? Takže ano, máme dnes čipy pro těžké diabetiky, kteří je potřebují. Ale pokud nějaký lehký diabetik neumí zhubnout, ale chce si také s čipy „hrát“, tak ať si to „hraní si“ zaplatí. Na dva týdny ho to vyjde na 1100 korun.
Ze systému ale stejné odtéká více peněz, než se do něj dostává…
Globálně se začne řešit reforma. Před covidem byl nárůst rozpočtů na zdravotnictví všude v rozvinutém světě v zásadě dvojnásobný než růst HDP. Zvykli jsme si moc utrácet. Čekejme, že poprvé za deset let nastane, i kvůli inflaci, efektivní pokles objemu prostředků pro zdravotnictví. Lékaři se tomu budou muset přizpůsobit – může se zhoršit zdravotní péče. Je ale na nás, na české společnosti, nikoliv na ministrovi, abychom přistoupili na to, že do zdravotnictví je nutné dát další peníze, aby se udrželo, nebo dokonce ještě zlepšilo.
Kde ty peníze vzít? Budeme si tedy muset připlácet?
Názor většiny odborné veřejnosti napříč světem je, že posledním, kdo ještě má nějaké peníze, jsou zaměstnavatelé. Ti by ale za jimi vložené peníze měli dostat nějaké přínosy. Dnes platí 77 procent z rozpočtu zdravotního systému a v podstatě se jen koukají, co se s těmi penězi „děje“. Je zde pětiprocentní nemocnost – a nehodnotím, zda je velká či malá -, průměrná nemocenská třeba v autoprůmyslu a ve stavebnictví je 60 dní. My, kdo děláme v soukromém zdravotnictví – a teď tlumočím také názor kolegů ze zahraničí – říkáme: Zaveďte do systému nějaké výhody pro zaměstnavatele.
Jaké přesně?
Třeba aby mohli přispívat na důslednější péči o zaměstnance, třeba v kontextu civilizačních chorob. V Československu se v roce 1970 chodilo do práce v průměru po 35 let. V roce 2020 je to stejných 35 let. Déle se dožíváme, ale déle také studujeme. Tvrdím, že za „pár peněz“ řádnou péčí prodloužíme pracovní věk zaměstnanců a snížíme dobu pracovní neschopnosti. Ekonomické efekty těchto změn dle mého názoru převáží to, co za své služby vyinkasujeme.
Mezi firmami je o to zájem?
Snažíme se společně s firmami prosadit to, aby si zaměstnavatelé mohli dát do nákladů podporu zdraví svých zaměstnanců. To nyní nejde. A je to vidět i na práci lékařů – třeba takový praktický lékař musí ročně od pojišťoven získat kolem 2,5 milionu korun, jinak by neuživil sebe, zdravotní sestru, chod ordinace a splátky jejího vybavení. Aby ale takové peníze získal, tak musí ročně obsloužit dva až 2,5 tisíce pacientů.
Nebude lepší, když bude mít pacientů jen tisíc a bude se o ně moci starat lépe, a firma, o jejíž zaměstnance pečuje, mu na provoz přidá ten „chybějící“ milion? Zaměstnavatel pak bude moci konfrontovat lékaře, zda opravdu odvádí efektivní práci, třeba v podobě snížení nemocnosti. Pokud vznikne nějaká nespokojenost, nechť je mezi nimi zrušen kontrakt. Tvrdím, že jakožto zdravotníci takový efekt umíme zajistit, a že by stát měl takový proces podle určitých pravidel povolit.
Už slyším, jak tuto tezi napadají zaměstnanci, že si z nich šéfové dělají jen chovná stádečka…
Kdepak. To bychom nikdy neudělali, a žádný zaměstnavatel to ani nemůže chtít.
Existují případy, kdy takový byznys funguje?
V Maďarsku, v Polsku, ve Finsku, v Nizozemí či v Kanadě může zaměstnavatel zadat zakázku: starejte se mi o zaměstnance, zlepšete mi jejich zdravotní stav a zde na to máte prostředky. A samozřejmě nemá za žádných okolností přístup k informacím o tom, co komu je.
V jaké fázi vaše lobby nyní je?
Bavíme se o tom se zaměstnavateli, v rámci expertních skupin ve zdravotnictví. Vidím, že ministerstva financí a zdravotnictví uvažují, jak do systému dostat více prostředků. Toto je naše konkrétní nabídka a věřím, že se zde taková myšlenka zrealizuje, protože, jak jsem již zmiňoval, jinde už funguje.
Kolik by v Česku mohla taková péče zaměstnavatele stát? Těch sto eur měsíčně?
Kdepak, to bych si netroufl vůbec nabídnout. Čtyři až šest stovek měsíčně je ale reálná cena. Z našich propočtů vyplývá, že pokud bychom při těchto cenách byli schopní prodloužit v průměru o rok pracovní život jednoho zaměstnance a snížit o dvě procenta nemocnost, tak se to jasně vyplatí. Myslím, že to je prostě věc, která se stane.
Kdy? Za rok? Za dekádu?
Do dvou let.
Tak ale zainteresovaní jste zatím nejvíce stále vy, ne?
Jasně, a nás proto musíte brát s rezervou. Ale řekněte si sám, zda vám nynější nastavení systému vyhovuje? Zrovna včera jsem se bavil s kolegy o tom, „co chtějí lidé“.
Co vám z toho vzešlo?
Že chtějí, aby na každém rohu byl doktor, který je do pár dní přijme do péče, když jim něco je, a udělá jim procedury a poskytne péči, o kterou si řeknou. To je podle nás ta představa.
Zapadá vám do té představy i to, že jaksi nechtějí platit? Podívejte se, co vyvolala debata o příplatcích v nemocnicích…
No, chtějí, aby to bylo zadarmo. To je současný stav. Ale až lidé budou chtít, aby na každém rohu byl doktor, který bude průvodcem jejich zdraví tak, aby se dožili v dobrém zdraví třeba osmdesáti let, tak stát zařídí, že tam ten doktor bude sedět, ale nebude to už prostě zadarmo.
Věříte, že takový obrat opravdu nastane do dvou let?
Vidím, jak ekonomická data vypadají. Když dnes chcete novou kyčel, tak si počkáte rok. Jasně, možná že znáte případy, kdy se někdo protlačil a vešel do dvou měsíců, ale to přece není fér. Lidi se začnou ptát, proč to není fér? A odpovědí na to je, že prostě nejsou prostředky a že kvůli tomu se musí tak dlouho čekat. Logickou reakcí na to je touha po změně. Vždyť nyní příjmy zdravotnictví rostou jen o pár procent, nicméně inflace je přes 17 procent, ale do toho systém musí „dodělat“ potřebné operace objednané už v roce 2021.
Musí se něco stát. A ano, možná se ČNB, ECB a podobné instituce rozhodnou, že vytisknou další peníze, které se do zdravotnického systému nasypou. Bude to ale zase na dluh, který budou muset splácet naše děti. A to už opravdu není fér.
Oldřich Šubrt (66)
- Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy a specializoval se na naurochirurgii.
- V letech 1991 až 2006 působil jako ředitel Nemocnice Na Homolce v Praze. Poté byl necelý rok předsedou představenstva společnosti Agel.
- Od roku 2008 do roku 2010 byl předsedou představenstva ve zdravotnické síti Euroclinicum.
- Po 14 let řídí privátní kliniku Program Health Plus (kterou nyní přejmenovává na Health Plus) a je předsedou správní rady Academy of Healthcare Management, kde zároveň učí management ve zdravotnictví.
- Má šest dětí, rád cestuje, fotografuje a čte historickou literaturu.
