Sabina Addailamy je jednou ze zakladatelek organizace Pomůžu jak můžu, která v minulých měsících zprovoznila kantýnu v jemenském hlavním městě Sana‘a. Do svých dvaceti let žila v Česku, poté se přestěhovala do Jemenu, kde si našla manžela a vychovává s ním tři děti. Humanitární krize v Jemenu je kritická a většina velkých humanitárních organizací včetně OSN selhává kvůli nedostatku financí. V kantýně v Sana’a Sabina s rodinou a pomocníky denně vaří oběd pro 25 tamních rodin. Zaměřují se na akutní pomoc nejvíce postiženým rodinám, u kterých se kromě nejdůležitější potřeby, tedy jídla, snaží i o osvětu ohledně udržitelného rozvoje a hygieny. Organizace svou aktivitou také podporuje tamní podnikatele a obchodníky, jelikož veškeré suroviny nakupuje od lidí, kteří výtěžek z vlastního obchodu nejvíce potřebují. O životě ve dvou rozličných světech, strastech života ve válce i neobvyklém projektu se dočtete v rozhovoru.
Podle zprávy humanitárních koordinátorů OSN je situace v Jemenu kritická, protože většině projektů se nedostává financí a sama OSN desítky vlastních projektů zrušila. Jak se Jemen do takové krize dostal?
Úplné počátky sporu sahají až do 70. let minulého století. Jemen měl 33 let stejného prezidenta, v roce 2011 se lidé začali bouřit. Od té doby se o pozici ve vládě bijí dvě strany, Houthis a Hadi. Ve sporu jsou zainteresované i Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie. Jemen má větší ložiska ropy než Saúdská Arábie. Bývalý vicepremiér požádal o azyl v Saúdské Arábii, a i kvůli tomu vypukla v roce 2015 válka o Jemen.
Saúdové a Spojené arabské emiráty obsadili ostrov Sokorta a budují tam vojenské základny. Blokují nás ve vzduchu i na moři. Oběťmi leteckých náletů jsou z většiny civilisti, hlavně ženy a děti. Zničené jsou i nemocnice, školy, muzea, stadiony, mešity, továrny, silnice, mosty a plno historických budov, dokonce hřbitovy. Letiště v hlavním městě Sana’a je zavřené a spousta nemocných umřelo, protože potřebovali být nutně léčeni v zahraničí, kam se nemohli dostat.
Kurz dolaru se někdy prudce zvyšuje a s ním i ceny potravin a dalších věcí. Pak jsou třeba krize, kdy není dostupný benzín a plyn. Elektřina od začátku války nefunguje, ale vyřešilo se to tak, že se pořídily elektrické generátory, na které se připojí celá čtvrť. Je to ale o dost dražší než elektřina státní.
Pět let války je dlouhá doba, vznikla největší humanitární krize za poslední léta. Lidé ztratili své rodiny, nemají práci, zničili jim domovy, utíkají do jiných měst. Když už přijde nějaká pomoc, většinou ji SA a SAE nepustí, a když už ano, tak jsou to třeba staré potraviny, mouka plná červů, prošlé léky a podobně. Další válečná strategie je, že právě SA a SAE nechtějí podporovat Jemen, a tak se spousta projektů OSN ruší, protože na to nejsou prostředky.
Stará se nějak jemenská vláda o své obyvatele, když selhává humanitární pomoc OSN a z nouze vzniklo i Pomůžu jak můžu?
Popravdě řečeno nevím o tom, že by jemenská vláda nějak zvlášť pomáhala. Nebudu tvrdit, že nepomáhá místním vůbec, určitě se najde něco, co sponzoruje. Ale opravdovou potřebnou pomoc poskytují spíše lidé, zakládají různé spolky s všemožnými účely pomoci. A nejvíce si obyvatelé pomáhají mezi sebou. Lidé často přichází do hlavního města Sana’a i proto, že zde mají větší šanci získat nějakou pomoc, než kdyby zůstávali v menších městech.
Vaše organizace Pomůžu jak můžu je poměrně netypická, vzhledem k tomu, že je zčásti řízená z Ostravy, založily ji 4 kamarádky a v Jemenu se zaměřuje na velmi malou komunitu. Proč jste se takto úzce vymezily?
Ze začátku jsme hlavně chtěly vyzkoušet, jak bude všechno fungovat s menším počtem rodin. Později můžeme naše aktivity i rozšířit. Zaměřily jsme se na rodiny z našeho blízkého okolí, aby mohly pro jídlo docházet. V tuhle chvíli je v našem programu sice „jen“ 25 rodin, ale všechny jsou početné, protože generace žijí většinou spolu, takže máme dohromady 166 strávníků. Uznávám, že i tak je to málo. Lidí v nouzi je v našem okolí daleko více, troufla bych si říct, že aspoň tisíc.
Jak vlastně vypadá váš běžný den? Hlavně tedy co se chodu kantýny týče?
Brzy ráno musí můj muž nebo synové odvézt do kuchyně zeleninu, rýži a další potřebné potraviny. Zeleninu opravdu vozíme každý den. V kuchyni pak kuchař s pomocníkem začnou krájet, mýt zeleninu a pomalu vařit. Okolo 11 hodiny je jídlo hotovo a naši strávníci si pro něj začínají chodit. Samozřejmě v tuhle dobu tam jsem většinou já nebo manžel, kluci nám hodně pomáhali, ale teď začali studovat. Jestliže se někteří naši strávníci pro jídlo nedostaví, pokoušíme se je kontaktovat a pokud jsou nemocní, můžeme jim jídlo donést domů. Od začátku otevření kuchyně máme paní Zahru Yahya, která má špatnou páteř a žije sama s postiženou dcerou, té jídlo denně dovážíme. K tomu ještě jedno až dvě další jídla dovezeme z různých důvodů. Já se hlavně snažím komunikovat s ženami a dětmi, zeptat se jich, jak se jim daří, co je nového atd. Zhruba od jedné hodiny se začíná všechno mýt a uklízet a jde se domů. Já občas odpoledne jdu navštívit nějakou z našich rodin, koupím sušenky a džusy pro děti a jdu si s nimi popovídat o jejich životě, co by nejvíc potřebovali atd.
Příběhy místních jsou tak silné, že mi někdy trvá dny je zpracovat
V nedávné zprávě jste popisovala, že sehnat základní potraviny je náročné nejen kvůli obecné nedostupnosti potravin, ale i kvůli cenám pohonných hmot. Tušíte, jak dlouho bude moct projekt pokračovat, nebo je situace tak nevyzpytatelná, že zkrátka „pojedete, dokud to půjde“?
Já jsem se svou rodinou rozhodnutá, že pojedeme, dokud to půjde. I já s manželem teď začínáme shánět jakoukoliv pomoc do naší kuchyně, buď nějakou finanční částku, nebo spíše potraviny od místních, kteří jsou na tom lépe než ostatní.
Jsem vděčná, že můžu „pomoct, jak jen můžu“. Ulehčit trápení alespoň pár lidem je odměňující, naučí vás to spoustu věcí a hlavně vás to změní. On to člověk musí zažít, musí vidět na vlastní oči, musí slyšet příběhy různých rodin, aby si spoustu věcí uvědomil.
Když jdu navštívit některou z rodin, která si k nám chodí pro jídlo, a oni vypráví, co všechno zažili a v jakých podmínkách přežívají nyní, je to hodně emočně vyčerpávající. Kolikrát tu pak doma sedím a nemůže se ani pohnout, jen přemýšlím a vstřebávám všechny informace. Někdy mi to trvá až den nebo dva, než se vzmůžu a napíšu příběh holkám z PJM. Když vidím v naší televizi, jak po náletu vytahují miminko z trosek zasaženého domu, nebo když čtyřletá holčička vypráví, jak ztratila celou rodinu, to se neudržím a brečím.
Na druhou stranu, když si třeba malé dítě přijde pro jídlo a my mu můžeme dát nějakou darovanou hračku nebo si se svou maminkou vezme svetr a rozzáří se jim očička, je to velká odměna nejen pro mě, ale i pro holky z PJM a všechny dárce. Děti v téhle situaci trpí nejvíce. Mají právo mít dětství jako ostatní děti, ale svět mlčí, jako by jemenské dítě bylo jiné, jako by jeho krev neměla žádnou hodnotu. Je to smutné.
V poslední zprávě píšete, že se jedna z rodin, kterou v kantýně podporujete, rozhodla vzdát svého místa ve prospěch potřebnějších. Dokazuje to, jak kritická situace je, nebo naopak že se začíná zlepšovat?
Jedna rodina nám vrátila jídlonosič, protože už pobírala jídlo z jiné kuchyně. Je to spíš důkaz upřímnosti a toho, že chtěli umožnit pomoc někomu jinému, kdo to potřebuje. Situace se nezlepšuje, spíše naopak je v kritické situaci více a více lidí. Je vidět, že čím méně máte, tím více soucítíte s lidmi v podobné situaci.
Na stránkách Pomůžu jak můžu popisujete příběh paní Zahry, která žije společně se všemi svými dcerami a vnoučaty a ještě s dalšími dvěma ženami a jejich dětmi v příšerných podmínkách: 23 osob obývá 3 místnosti a sdílí jednu koupelnu. Jedna z jejích vnuček je navíc nemocná a dostupnost léků je tristní. Jak se do takové situace paní Zahra dostala? Píšete, že při bombardování utekla do Sana’a z Hodaidah. Je to extrémní případ, nebo je takový příběh častý, že ženy zůstanou samy bez manžela?
Paní Zahra odešla ze zničeného města Hodaidah. Její příběh je podobný mnoha dalším. Ženy a děti utíkají do bezpečí, a to hlavně do hlavního města Sana’a, protože – jak říkají – tady mají větší šanci dostat nějakou pomoc. A protože jsou osamělé, hodně často vidím, že se dvě tři rodiny dají dohromady a společně si pronajmou místnost k bydlení. Je to kvůli tomu, že pak všechno zvládají snáze. Dívky jdou hledat práci, třeba uklízení nebo pomoc s čímkoli, aby mohly domů přinést peníze potřebné na nájem; ženy se střídají – kdo bude doma hlídat ostatní děti a kdo půjde třeba žebrat. Co se týče mužů, většina mladých i starších se rozhodne jít do boje, bránit naše hranice a mnoho jich v boji zemře. Tak to ve válce bývá. Hlavně je hrozné, když si představíte, že naši vojáci jdou do boje jen s tím, co mají, což nejsou zrovna nejnovější zbraně, někdy jsou dokonce bosi, a opozice na ně útočí letecky – když už se odváží na zem, tak v nejnovějších vojenských vozidlech. A světe div se, po pěti letech nezmohli vůbec nic. Jsem opravdu pyšná na jemenské muže, jsou chytří, vynalézaví a odvážní s tím málem, co mají.
Jemenci už toho vydrželi příliš
Pocházíte z Prahy, ale před několika lety jste se rozhodla do Jemenu vrátit, proč?
Narodila jsem se a vyrůstala v Praze, maminka je Češka a otec Jemenec. V Jemenu jsem byla pouze jednou s maminkou jako tříletá a moc si toho z té doby nepamatuju. Ve dvaceti letech jsem zatoužila poznat zemi svého otce a vydala se do Jemenu. Plánovala jsem zůstat jen pár měsíců. Jemen mě ale učaroval a k tomu jsem se zamilovala. V Jemenu žiji už 25 let.
Jaký je pocit žít ve dvou tak rozličných světech, jako je Jemen a Česko? Jistý rozpor dvou kultur a civilizací je cítit i z vašich zpráv, které byly publikovány na stránkách pomuzujakmuzu.cz.
Ano, jsou to opravdu rozličné světy. Ale to jsem i já jako člověk. Nevím, jestli v tom hrají nějakou roli moje geny, ale cítím se doma jak v Česku, tak i tady v Jemenu. Je to, jako kdybych si měla vybrat mezi mámou a tátou – nemohla bych si vybrat jen jednu zemi. Obě jsou moje.
V čem se tedy Jemen liší od Česka?
Jemen je velice exotická země. Co mě zaujalo jako první je, jací jsou Jemenci. Jsou to vstřícní, trpěliví, skromní a štědří lidé. Kdokoliv vás kdykoliv pozve k sobě domů na oběd. Rozdělí se s vámi o cokoliv, i když toho sami moc nemají. Berou život takový, jaký je.
Miluju staré město Sana’a, kde domy vypadají jako ozdobené perníčky, olej se tam lisuje na lisu poháněném velbloudem a jsou tam obchody s přírodními léčivy a krásně stříbrné šperky, které vyrábí jemenští židé. Líbí se mi, jak tu rodiny drží pohromadě a neexistují tu domovy důchodců. O staré rodiče pečují jejich děti. Je to pro ně pocta. A když máte v rodině svatbu, narození dítěte nebo snad nemoc či pohřeb, všichni přijdou a pomůžou, jak rodina a příbuzní, tak i sousedi a kamarádi.
Jak se podle vás bude situace v Jemenu vyvíjet? Vidíte nějaké východisko?
Tak to je těžké říci. V současné době ale opravdu jde o největší humanitární krizi zapříčiněnou člověkem. A každým měsícem se to samozřejmě zhoršuje. Válka trvá pátým rokem a je to znát. Jak už jsem zmiňovala, Jemenci jsou velmi skromní a trpěliví lidé, ale myslím, že toho už vydrželi až moc. Přesto se nevzdávají. Svoboda něco stojí. Myslím, že východiskem by bylo, kdyby válka skončila a Jemen se nechal Jemencům. Však je to jejich země a oni si poradí. Jemenci si zaslouží jen to nejlepší.
