Karla Šlechtová působí od října 2014 jako ministryně pro místní rozvoj. Je nezávislou kandidátkou nominovanou za hnutí ANO a za hnutí ANO kandiduje i jako jednička na kandidátce do Poslanecké sněmovny v Plzeňském kraji. Absolventka Západočeské univerzity v oboru podnikový management a finance a bývalá konzultantka ve společnosti Deloitte se v mediálním prostoru proslavila svým „drajvem“, asertivitou a dobrými vztahy s Milošem Zemanem.
Ministryně odpověděla mimo jiné na otázku, jestli jí nevadí prezentovat se na Parlamentních listech, které z výzkumů vycházejí jako médium s problematickými novinářskými praktikami: „To je názor toho průzkumu. Já mám blog i na Aktuálně. Myslím si, že kdyby si někdo udělal analýzu na Aktuálně, rovněž mu vyjde, že je to Babišovo. Vždycky se najde něco špatného.“
Často jste si stěžovala na to, že ze začátku vás novináři hodnotili podle toho, jakou máte barvu vlasů či sukni, místo toho, aby se soustředili na vaše výkony. Myslíte si, že to bylo proto, že jste žena? Že by se u politika-muže vzhled tak moc neřešil?
S tím částečně souhlasím. Média se nesoustředila na to, co dělám na ministerstvu nebo co mám v hlavě, ale na to, že mi někde odstává vlas. Tím pádem samozřejmě donutili i lidi, aby u mě pozorovali spíše vzhled než výkony. A to mi neskutečně vadilo.
Do politiky jsem se dostala jako „zelenáč“ a to rovnou do role ministryně. Mediální svět mě velmi znechutil a odrazoval. Říkala jsem si, že dělám službu občanům a chci pracovat pro ně, místo toho jsem se však o sobě v médiích dočítala kraviny, které mě absolutně nezajímaly. Myslím si, že útoky ze strany médií byly záměrné, protože jsem byla nováček. Média si chtěla vyzkoušet, zda na to vůbec mám a zda takové útoky vydržím. Já jsem je vydržela.
Řekla byste, že žena-politička, zvláště pokud je nová, si musí víc dávat pozor na chyby a musí být pracovitější než muž-politik, aby si získala respekt médií a veřejnosti?
Takto to nevnímám, vaše kolegyně se ptala pouze na vzhled. Necítím žádnou diskriminaci kvůli tomu, že jsem žena, a to ani na vládě, ani ve sněmovně. Pokud ji cítí někdo jiný, je to čistě jeho věc. Myslím, že mé výkony a výkony mých úředníků, na které jsem velmi pyšná, mluví za nás. A za mě.
V rozhovoru proČti domajste řekla, že jste proti kvótám. Podle vás totiž pohlaví nerozhoduje, protože buď něco umíte, nebo ne. Novináři ani veřejnost to však často, jak sama popisujete, takto neberou a u žen ve vedoucích pozicích například řeší především vzhled. Neprotiřečíte si tedy trochu?
Určitě ne, protože vy skáčete a nemáte úplně připravené otázky, které by spolu měly souviset. Teď se omlouvám, že vám do toho vstupuji. Pokud byste ten rozhovor pro Čti doma četly celý…
My jsme ho četly.
…zjistily byste, že jsem byla jediný ministr této vlády, a to ještě pohlavím žena, který hlasoval proti ženským kvótám. Evropská směrnice se změnila měsíc před tím, než se o tom hlasovalo, a vláda byla původně proti. Na vládu však přišla bývalá ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová a prosila, aby jí vláda a Česká republika nedělaly ostudu a aby u nás kvóty prošly, protože s tím jako eurokomisařka měla velké problémy. Vláda k tomu své hlasy dala.
Nicméně to prošlo bez mého hlasu, protože směrnice je z mého pohledu diskriminační. Je diskriminační proti mužům. Pokud by se například vypsalo výběrové řízení s požadavkem, že se preferují ženy, mě osobně by to uráželo, kdybych byla muž. Preference ženského pohlaví by mě urážela i jako ženu.
Jak si pak vysvětlujete například to, že v politických stranách je 25 až 53 procent žen, ale ve sněmovně je žen zvolených už jen 20 procent?
To možná závisí i na motivaci jednotlivých politických stran nebo hnutí, zda vůbec ženy k větší politické aktivitě podněcují, ženy mohou totiž být pouze členové. Je otázka, jestli ženy vůbec kandidují třeba na místopředsedkyni strany, nebo ne.
Kvóty jsou dnes velké evropské téma. Upřímně se však mezi ministry celé osmadvacítky šušká, že to je věc, která se musela udělat, ale neformální podporu to opravdu nemá, protože většina z nás, ministrů v zemích EU, kvóty vnímá jako takový pokus.
Genderová problematika je opravdu velice důležité téma a já jsem pro přirozený vývoj, který může nastat i bez kvót. Je před volbami a lidé by si měli zjistit, co ženy, které jsou dnes na kandidátkách, dělaly předtím v těch stranách, kde byly, a zda se na kandidátku nedostaly jenom kvůli pohlaví. Mně osobně velmi vadí, když se preferuje pohlaví oproti schopnostem, výkonu a inteligenci. Schopný člověk má mít motivaci se někam dostat sám, nejen kvůli tomu, že je žena.
Myslíte si, že politické strany mohou jít tomuto přirozenému vývoji nějak naproti?
Určitě. Jde o motivaci ve vedení stran, protože to není jen o mužích. Dříve, před rokem 89, byli muži téměř všude. V tuto chvíli je naše země velice otevřená vůči menšinám, vůči všemu. Je nutné, aby vedení stran nesedělo na svých „pánských korytech“, ale aby si řekli, že by měli mít i ženské názory. Vidím to na vládě, kde jsme pouze dvě ženy. Je nás celkem sedmnáct, takže dvě ženy ze sedmnácti jsou, domnívám se, velmi málo. Myslím si, že kdyby nás tam bylo víc, jsme možná i efektivnější, protože ženy samozřejmě přemýšlejí trošičku praktičtěji než muži.
Třeba KDU-ČSLnemáv předsednictvu žádnou ženu. Jak je na tom ANO?
Nebudu hodnotit ostatní politické strany, protože nevím, jak fungují. Hnutí ANO kvóty vůbec nepotřebovalo. Když se podíváte do našeho předsednictva, je tam mnoho žen. Sám pan Babiš původně navrhl dvě ministryně v rámci svých šesti ministrů, paní Válkovou a paní Jourovou. Do takto vrcholné politiky rovnou navrhnul ženy a to samé platí u voleb do Sněmovny.
Když se podíváte na kandidátky hnutí ANO, v mnoha krajích jsou lídrem ženy. Takže u nás to funguje v podstatě samo a Andrej Babiš je velice demokratický v tom, že si opravdu vyslechne všechny názory a nemá nějaké preference podle pohlaví.
„Vulgarismy pana prezidenta? Média velmi zkreslují a dělá to i veřejnoprávní televize“
V rozhovoru pro XTV jste také zmiňovala, že jste se hned na začátku svého působení ve Sněmovně ohrazovala vůči tomu, že tam mnozí politici mluví sprostě. Někdy se však zdá, že velká část politiků či novinářů vulgární výroky odsuzuje pouze tehdy, když zaznívají od jejich oponentů, zatímco vulgarismy svých „spojenců“ omlouvá jako dobrý a výstižný vtip. Jak to máte vy s některými vulgárními výroky pana prezidenta Zemana, se kterým máte dobré vztahy? Řeknete mu, že vám vadí?
Vrátím se ke Sněmovně. Když si to nastudujete a podíváte se do archivů na můj úvodní projev, tak jsem tam opravdu řekla, že jsem velice překvapená vulgaritou poslanců a tím, jak jsou k sobě neuctiví a jak nerespektují řečníka za pultíkem. Když tam stojíte, není to žádná sranda, přednášet Sněmovně a prosazovat své názory. Byl to pro mě velký šok, když nikdo neposlouchal a řídící Sněmovny na to vůbec nereagoval. Nicméně si myslím, že jsem i svým projevem donutila vedení Poslanecké sněmovny, aby se o to začalo zajímat. Takže když je tam teď opravdu velký hluk, mohou vypnout mikrofony, dát přestávku nebo dané osoby poslat za dveře. Můj zásah, myslím, k této změně přispěl.
Pokud hovoříte o panu prezidentovi, protože jste k němu přeskočila z mého původního projevu: Když se s panem prezidentem setkám, občas probíráme i jeho návštěvy v různých krajích a to, co říká. Avšak nedávno, když jsme byli v Číně, se do České republiky dostávaly opravdu velice lživé, účelové informace. Já jsem se proti tomu ohradila na Twitteru s tím, že nechápu, jak česká média mohou využívat jenom to, co se jim hodí, místo toho, aby řešila to, že je tam například prezident pozván mezi ostatními pouze deseti prezidenty celého světa. Takže pro mě je priorita to, co ten člověk dělá pro naši zemi.
Proč by to mělo být buď, anebo? Neměli bychom chtít po našich představitelích, aby se adekvátně vyjadřovali a zároveň byli skvělými diplomaty na mezinárodní úrovni?
To v každém případě, ono to spolu souvisí. Nicméně, víte, média velmi zkreslují. Vy jste tady možná jako budoucí novinářky nebo já nevím. Kdybyste však byly v mé pozici, zjistíte, že když řeknu jedno souvětí, média si z toho vyzobnou pět slov, která účelově použijí do své reportáže, a já z toho vyjdu jako úplný blbec, i když je to ve skutečnosti úplně jinak. Jak se pak takový člověk má bránit, když už je to venku a on ví, že to je lež? Toto například dělá i veřejnoprávní televize. Mám velké výhrady vůči médiím a tomu, jak zkreslují a účelově využívají a zneužívají informace. A pokud se chcete zeptat na prezidenta, tak se mě zeptejte přímo, protože vy se neptáte přímo.
Pokud pan prezident, přesto, že si ho vážíte, řekne nějakou vulgaritu, tak se ohradíte a řeknete, že se vám to nelíbí?
Dejte mi příklad.
Například známé výroky ohledně Pussy Riot, které prezident pronesl v Českém rozhlase.
A co dál, třeba z té Číny? Něco jiného, máte i jiné věci?
Tak bonmoty, které jsou za určitou hranou, byly známé už při prezidentské volbě, například ten se Zemanovci…
Stávající prezident Miloš Zeman je za celou dobu své politické kariéry, která trvá mnoho desítek let, znám svými projevy a bonmoty, přesto se lidé stále diví. Já se jeho občasným bonmotům vůbec nedivím. Opravdu občas, ale to je výjimečně, mi to připadá za hranou. Je také důležité, aby média informovala o celém jeho projevu, ne aby si vytáhla jen jeden bonmot, protože pan prezident vždycky na něco navazuje.
Vy sama jste se pro rozhovor s Českou televizí emotivněvyjádřila, nevím, jak moc je to vytržené z kontextu, kvůli dvouhodinové přestávce poslaneckého klubu komunistů při jednání o papírových rakvích takto:„Mě nas*ali, ty poslanci. Tohle se nedělá. A proč? Řekněte mi proč? Proč to dělám? [...]“
Samozřejmě, nedělá se to. Na druhou stranu se nedělá ani to, že vás někdo nahrává, když vám to neoznámí. Já jsem skončila rozhovor, který byl slušný. Byla jsem velice naštvaná, protože ten zákon už nemusel projít, protože to bylo už v lednu nebo únoru toho roku. Hrozilo, že se Sněmovna už nesejde, a kdyby to díky mé urputnosti nezařadili na další schůzi, zákon by už neprošel. Kvůli pohřební mafii vůbec nebylo jednoduché ho prosadit, my jsme na tom pracovali celé dva roky a komunisté si pak vzali přestávku a chtěli skončit. Byla jsem velice rozhořčená a nebudu říkat, že mi to ujelo, protože si myslím, že občas si uleví úplně každý. Ale myslím si, že by bylo správné, kdybych věděla, že jsem nahrávána.
Pokud se tímto způsobem chová k vrcholným politikům i česká veřejnoprávní televize, na kterou každý občan České republiky platí měsíčně sto třicet pět korun, tak si myslím, že to není správné. A je pak otázka, kdo vlastně platí veřejnoprávní televizi. Je to stát a jsou to lidé, občané. To je věc, která by se podle mého názoru měla řešit.
„Pokud se chcete ptát na pana Babiše, měly jste udělat rozhovor s ním“
Důvěřujete Andreji Babišovi po všech jeho skandálech?
Na to už jsem byla jednou dotazována a to v kauze dluhopisů. Andrej Babiš poslal sněmovně i premiérovi dopis a mě se ptali, jestli mu na základě toho dopisu věřím. Řekla jsem, že ano. Položte mi konkrétní otázku, protože se děje strašně moc věcí. Na obecnou otázku můžu odpovědět, že Andrej Babiš je změna. Myslím si, že to cítí mnoho občanů. Rozhodně je historickou ikonou, což je v podstatě už můj licenční výrok (smích). Voliči samozřejmě posoudí za mnoho let, zda v pozitivním, nebo negativním smyslu.
Vy osobně mu teď důvěřujete?
Já kandiduji za hnutí ANO jako nezávislá, takže ano.
A není pro vás problém, když v minulých volbách do sněmovny mělo hnutí ANO v programu zrušení poslanecké imunity a panu Babišovi přesto imunita nevadila, když se jednalo o jeho vydání k trestnímu stíhání? Navíc se netají tím, že by tuto imunitu případně po volbách znovu využil?
Pokud se chcete ptát na pana Babiše, měly jste udělat rozhovor s ním. K té imunitě – víte, ono není úplně jednoduché vládnout v koalici a mít tam další dva partnery, se kterými si v podstatě nerozumíte. Prosadit jakoukoli změnu je v takové situaci opravdu velice náročné, protože by vláda musela spolupracovat tak, abychom byli jednotní. My jsme u mnoha důležitých materiálů jednotní nebyli. Když se podíváte na hlasování klubů koaličních stran, uvidíte, že mnohdy bylo naprosto rozporuplné. Čili co se týče poslanecké imunity, v tuto chvíli vám nemůžu odpovědět na to, co si myslí pan Babiš.
Ten obraz, který má o ANO z médií část veřejnosti, je obraz bezvýhradné loajality k Andreji Babišovi. Mohou vám lidé věřit, že zůstanete k panu Babišovi kritická a budete dění okolo jeho osoby posuzovat objektivně?
Já se domnívám, že i vy, pokud jste si o mně zjišťovaly informace a přišly sem na rozhovor, byste o mně měly vědět, že si vždycky stojím za svým názorem a to bez ohledu na to, jaký je názor hnutí ANO, v podstatě pana Babiše. Myslím si, že jsem jediný ministr, který se mu dokázal postavit. Nejsem jeho loutkou a v životě nebudu. My jsme s panem Babišem měli kvůli našim různým názorům dost často rozbouřené vztahy, ale dokázali jsme se o tom pobavit. Mě Andrej Babiš nikdy neřídil po smskách, jak se to píše v médiích, a nikdy po mně direktivně nic nechtěl. Vše vždy probíhalo až po případné dohodě a po vysvětlení.
Já jsem nezávislý kandidát hnutí ANO a nejsem tedy členem hnutí. Přestože naše vztahy s panem Babišem nebyly vždycky úplně jednotné, zůstali jsme spolu a má loajalita stále trvá. V tuto chvíli je nutné věřit osobnostem. Není pravda, že Andrej Babiš všechno řídí. Zároveň nechápu, jak si to lidé mohou myslet, protože pan Babiš by řízení šesti ministerstev ani nemohl zvládat.
„Pro mě osobně není priorita to, zda je člověk nestraník a zda je loajální vůči danému hnutí nebo dané straně, ale hlavně vůči naší zemi“
V několika rozhovorech jste se zmínila, že vaše rodina a její historie byla negativně poznamenaná totalitou, ať už za okupace či pak komunistickým režimem. To souvisí i s tím, že z osobních důvodů nechcete vstoupit do strany. Je to opravdu tak velký rozdíl být nestraník nominovaný za ANO oproti tomu být členem hnutí ANO?
Někomu to může vadit, ale mně osobně je úplně jedno, zda jsem členkou, protože pracuji stejně, možná často i více než mnozí členové různých politických stran nebo hnutí. Pro mě osobně není priorita to, zda je člověk nestraník a zda je loajální vůči danému hnutí nebo dané straně, ale hlavně vůči naší zemi. Prioritou mého života je tato země.
Mnohdy se mluví o tom, že se v Česku lidé dostatečně nezajímají o politiku a že zde politická gramotnost není úplně vysoká. Není právě tohle problém,že se většina lidí štítí politických stran, nechce do nich vstupovat, aby se „nespálila“ (v ČR jde o malé procento lidí v politických stranách oproti ostatním zemím například v severní Evropě), a tak nakonec ještě spolu vytváří dojem, že politika je něco špinavého od čeho je lepší se držet dál?
Teď se ohrazuji proti vaší otázce, absolutně nesouvisí s tou předešlou. Vy se mě ptáte na mé osobní důvody, já jsem vám je vysvětlila a vy mi teď říkáte, že si nechci špinit ruce.
Jde tady pouze o to, že v Česku je velký nezájem o politiku a odborníci popisují, že například u mnohých mladých lidí dominuje pocit nechuti a odcizení od politiky a institucí. Jde tedy o to, že když už ti politici v politice jsou, jestli by neměli zastávat nějakou stranu?
To je samozřejmě otázka na předsedy různých politických stran a vy máte před sebou někoho, kdo je nestraníkem za hnutí ANO. Já osobně se domnívám, že to zas tak důležité není. My si táhneme s sebou minulost, ve které lidé buď byli členy KSČ, nebo nebyli členové vůbec ničeho. Není to tak, že členové různých politických stran odcházejí a nepřicházejí noví. Ti staří mnohdy zůstávají, ale jsou nečinní. A otázka je, zda chcete neaktivního člena strany, anebo činného nestraníka.
„Když mě osloví nějaký redaktor, cítím jako svou povinnost odpovědět“
Na webu Parlamentní listy máte svůj profil politika a jste na něm vy, resp. vaše mediální oddělení, poměrně aktivní. Jak to funguje?
My tam dáváme tiskové zprávy a články a já tam vkládám názory.
Platíte za to Parlamentním listům nějaký poplatek?
Rozhodně ne. Předpokládám, že jste četly můj poslední rozhovor s titulkem „Abychom rostli, musíme hrát v Evropě rozumnou hru“. Oslovili mě, abych udělala rozhovor s redaktorem Parlamentních listů. Když mě osloví nějaký redaktor, cítím jako svou povinnost odpovědět. Mně je úplně jedno, kdo se mě na něco zeptá, mám názor na všechno, ale pokud se ptáte na Parlamentní listy, tak ne, neplatíme jim nic. Můžete se, samozřejmě, ptát i na další média.
Nám však jde právě o Parlamentní listy.Nevidíte problém v tom se propagovat a psát či publikovat své články na webu, který vyšel například podleanalýzy MUNIjako web, který často šíří fámy, nezdrojuje své články a používá manipulativní techniky?
To je názor toho průzkumu. Já mám blog i na Aktuálně. Myslím si, že kdyby si někdo udělal analýzu na Aktuálně, rovněž mu vyjde, že je to Babišovo. Vždycky se najde něco špatného. Nicméně já mám vlastní blog na svých webových stránkách, protože jsem si řekla, že publikovat v novinách už nechci.
