Kovy o coming outu: Nejdelší boj byl pro mě ten vnitřní | E15.cz

Kovy o coming outu: Nejdelší boj byl pro mě ten vnitřní

Terezie Kosíková

Karel Kovář známý jako Kovy je jedním z nejúspěšnějších českých youtuberů. Ve svých dvaadvaceti letech má na svém youtubovém kanálu 750 000 odběratelů a jeho nejúspěšnější video dosáhlo deseti milionů zhlédnutí. Jeho youtubová tvorba je pestrá a najdeme v ní jak parodie, vlogy, tak i infotainmentová videa, která mají divákům zábavnou formou přiblížit důležitá společenská témata. Kovář minulý rok stihl vydat i svou prvotinu, autobiografii, kde se mimo jiné veřejně přihlásil k homosexualitě. V osobně laděném rozhovoru jsme se bavili nejen o tom, jak svou orientaci přijímal on a jak na ní reaguje jeho okolí, ale také o kreativitě a humoru.

Když si během dospívání mladý člověk uvědomí, že je homosexuál, zamává to podle mě s jeho vnímáním sebe sama. Musel jste zpracovávat rozpor mezi tím, že vy chcete svou orientaci přijmout, ale okolí není tolerantní?

U mě okolí problém úplně nebylo. Možná jsem si to chvíli myslel, ale nebylo to tak. Spíš jsem se musel vnitřně vypořádat s tím, jak vnímám, co to znamená být gay. Kdo tu komunitu prezentuje a jak. Tehdy to bylo daleko víc stereotypizované než dneska. Nebylo to tolik přítomné v mainstreamové kultuře a s někým se identifikovat bylo mnohem složitější. Necítil jsem, že se mám ke komu vztáhnout. Nejdelší boj pro mě byl ten vnitřní. 

Takže jste si svou identitu musel obhájit, aby odrážela to, jak jste se cítil?

Udělal jsem to jednoduše. Zkusil jsem si pár vztahů s holkama a zjistil jsem, že to nějakým způsobem nefunguje. Člověk celkem lehce zjistí, že to nejde. Kdybych měl tehdy možnost se přepnout, tak bych to udělal. A bylo by to daleko jednodušší. Teď zpětně toho ale vůbec nelituji. Myslím, že mě to vnitřně posílilo. Každý, kdo tímhle procesem projde, si z toho sice může odnést problémy – hlavně pokud je to jeho okolím špatně přijaté, ale taky vnitřní sílu. Sílu, že se s tím dokázal vypořádat.

Ve svém videu popisujete, že jste se během puberty uzavřel. Byla to určitá etapa, kdy jste si to musel ujasnit sám v sobě?

Přesně tak. Měl sem pocit, který má asi spousta lidí, že jsou na to úplně sami, nikdo jim s tím neporadí ani nepomůže. Nebo se necítí komfortně, aby to s někým sdíleli. Takže si ten boj svedou uvnitř.

Pro mě to bylo období, kdy jsem se hodně měnil. Souviselo to asi i s pubertou. Byl jsem dlouhá léta velký extrovert, až téměř egocentrický řekl bych (smích), vždycky jsem potřeboval být středem pozornosti a něco organizovat. To se změnilo v průběhu puberty, kdy jsem se uzavřel. A myslím si, že už jsem částečně introvertem zůstal do dneška. Ale umím s tím pracovat, není to něco, co by mi v běžném fungování kladlo překážky.

„U veřejnosti i médií je stále poptávka po tom zjistit, kdo je a kdo není homosexuál.“ 

V již zmíněném videu jste říkal, že byste byl rád, kdyby coming out nebyl žádná velká věc. Kdyby to byla jen informace, kterou by ostatní přijali a dál neřešili. Přijde vám, že je na tom stále vidět heteronormativita ve společnosti: heterosexualita je očekávanou normou a všichni, kdo to mají jinak, to musí říct?

Vždycky to bude něco, co vybočuje z hlavního proudu. Vždycky to bude nějakým způsobem menšina. Tak k tomu lidé budou přistupovat. Já samozřejmě doufám ve vývoj, že teď přijde nová generace s trochu jiným mindsetem (myšlenkovým nastavením, pozn. redaktorky). To může dost věcí změnit. 

A moc bych si přál, aby to jednoho dne došlo do této fáze. Ale momentálně je u veřejnosti i medií poptávka po tom zjistit, kdo je a kdo není homosexuál. Je to vždycky veliké téma. Skandál! Píšou se o tom články, spekuluje se o tom u Shawna Mendese a tisíců dalších herců a zpěváků, kteří už šestnáctkrát řekli, že nejsou homosexuálové. Tam je to spíš naopak, protože je okolí tlačí tímto směrem. Takže potřeba zjistit to a označit je stále aktuální pro spoustu lidí. To, co právě prožívá zpěvák Shawn Mendes, je z tohoto pohledu velmi zajímavé. Ten tlak médií na to odhalit sexualitu, která ve skutečnosti ani není jiná než heterosexuální. Tohle se bude muset měnit, ale zároveň nevím, nakolik je to možné.

Všechny lidi automaticky považujeme za heterosexuální, říká psycholog Procházka

To možná souvisí i s těmi stereotypy, o kterých jsme mluvili. Lidé mají sexualitu přiřazenou k určitým vlastnostem a přitom to s tím nesouvisí. 

Přesně. Mně přijde, že minimálně v Americe teď probíhá něco jako redefinování mužnosti. Co mužnost znamená, co si s tím lidi spojovali dříve a co si s tím spojují dnes. Mnoho starších lidí na to kouká skepticky, protože mají pevně dané hodnoty toho, co znamená být chlap a drsňák. Ale u mladé generace se to mění. Je hodně celebrit, které se nechovají úplně „chlapácky“, ale mluví o svých emocích a ukazují svou citlivější stránku. Tohle někteří starší lidé mohou vnímat stereotypně, řeknou si, že je daný člověk homosexuál. To ale nemusí být pravda. Může to znamenat jen to, že je citlivý. 

Stejně jako může být žena drsná.

Ano. Ale tyhle relativní škatulky tu jsou. A i když si všichni rádi říkáme, abychom to nedělali a nestereotypizovali, tak to asi vždycky trochu dělat budeme. Protože je to přirozené. 

„Spousta lidí nestojí o pozornost, která se s coming outem pojí.“ 

Psycholog Jiří Procházka pro TST řekl, že s coming outem jsou spojené pocity ztráty, přestože ztráta reálně nenastane. Jsou totiž stále zakořeněné některé předsudky, například že gayové „nemohou“ mít děti. Mladý člověk se pak může bát, že přijde o šanci na vztah či rodinu, jakou chtěl. Co vaše představa budoucnosti? Bál jste se, že o něco přijdete, když jste si uvědomil svoji orientaci?

Tohle jsem řešil hodně. Nevím, jaké by to pro mě bylo, kdybych neměl staršího bratra, který už má rodinu a děti. Jaká by pro mě byla ta představa, že, když to řeknu blbě, jsem „to rodičům sebral“. Zní to zvláštně, ale tohle je jedna z věcí, která člověka trápí skoro nejvíc. Opět se dostáváme k mezigeneračnímu rozdílu. Protože starší generace má určitý zažitý princip rodiny, to jak tam všechno funguje. 

A zrovna tohle pak může být trochu jinak. V tuhle chvíli nad rodinou vůbec nepřemýšlím a asi začnu, až najdu někoho, s kým si ji dokážu představit. Možná ji budu mít, možná ne, ještě nevím. Ale je to samozřejmě něco, co je mnohem složitější a společností častěji vnímané jako nepřirozené.

Pak jsem pociťoval ztrátu „normálnosti“, na kterou je tlak z okolní společnosti. Dokonce mi přijde, že u nás více než jinde. Možná je to vžité i minulým režimem: to, že když člověk vystupuje z davu, je něco špatně. Měl by raději sklonit hlavu, zaplout a hlavně moc nevykukovat. Ztráta této anonymity pak může spoustu lidí stresovat. Najednou musí řešit tohle a vědí, že se o nich bude mluvit a že se to bude probírat. Spousta lidí nestojí o pozornost, která se s tím pojí. 

Nevybrali si to, že by chtěli vyčnívat.

A že teď nechtějí dramaticky oznamovat dvaceti lidem kolem sebe, koho mají rádi. To je podle mě možná ta největší ztráta, zvlášť pro lidi, kteří založením nejsou úplně extroverti.

Právě okolí může dávat dětem či mladým lidem, kteří si uvědomí vlastní homosexualitu, dost zabrat. V krajním případě to může způsobit deprese či dokonce vést k pokusu o sebevraždu. Ve svém videu a ve své knize mluvíte o chápavém přijetí ze strany rodiny. Ale jak jste se cítil v prostředí základní nebo střední školy v tak velkém městě jako Pardubice? U nás na táborském gymnáziu například nikdo vyoutovaný nebyl a já si logicky myslela, že tam žádní gayové a žádné lesby nejsou. Později jsem ale zjistila, že tam byli, ale vyoutovali se až později. Zřejmě se tam necítili dost bezpečně. Jaké to bylo ve škole pro vás? Byla pro vás škola bezpečné prostředí?

Těžko říct. Na gymplu pár lidí vyoutovaných bylo, ale nikdy se mi v Pardubicích nestalo, že bych třeba viděl dva kluky se držet za ruku. V životě. Nemůžu si to vybavit. A Pardubice navíc nejsou malé město. Je to statisícové město, což je na Českou republiku solidní velikost. A přesto se tam člověk vlastně cítí tak, že dramaticky vybočuje z normálu. Kolem sebe nemá moc nikoho, kdo by byl stejný jako on. 

Možná je to dneska jiné, ale když jsem byl na střední já, tak jsem to tímhle způsobem cítil a měl jsem s tím trochu problém. A když už někdo vyoutovaný byl, tak to byl přesně ten stereotypní gay, který se asi vybaví mnoha lidem na první signální: „silně zženštilí, velmi extrovertní a hlasití, atd.“. Což člověku dává pocit: „Já bych asi měl bejt taky takovejhle? Nebo jak bych se měl chovat?“

Takové dvojité vyčlenění.

Ano, že vlastně člověk potřebuje někam zaplout, ale moc se mu nechce zaplout do té hlasité a viditelné gay komunity. Chtěl by být spíš v nějaké trochu jiné, která ale není tak viditelná, protože ji tvoří lidé, kteří na sebe netouží tolik upozorňovat. Takže je to vlastně těžké, protože vidíte lidi, se kterými se neztotožňujete, a nevidíte ty, ke kterým byste se vztáhnout chtěl. 

Pak už jsem ale během třeťáku a čtvrťáku dospěl do sebevědomější fáze a už jsem se cítil poměrně komfortně. Myslím, že k tomu paradoxně dost přispěl i Youtube. Pak už jsem neměl problém s tím jít ven. Ale tohle se asi časem hodně mění a na mojí střední to už teď může být jinak. Ale problém malých měst podle mě přetrvává a bude přetrvávat. Každý zná každého a to je potom těžké.

„Viděl jsem, jak moc je důležité, když má člověk někoho i skrz monitor.“

Youtube vám pomohl v tom, že jste sám natáčel videa nebo v tom, že jste se tam koukal na videa zahraničních youtuberů? 

Zaprvé jsem tam viděl první coming outy. Byli to lidi v mém věku, ačkoli byli z Anglie, z Ameriky či Francie. Říkal jsem si: „Je tady někdo jako já, kdo je podobně vnitřně nastavenej, řeší podobné problémy“. Už jenom to, že o tom dokázali mluvit nahlas a ve videu mi dodávalo strašnou sílu. To, že jsou dostatečně odvážní na to, aby to řekli tolika milionům lidí. Proč bych pak já nebyl aspoň tak odvážný, abych to řekl třeba třem nebo šesti. Už tehdy jsem si říkal, že pokud to jednou zvládnu a projdu tím, musím to udělat i u nás. Viděl jsem, jak moc je důležité, když má člověk někoho i skrz monitor. Někoho u koho najednou cítí, že je jako jeho kamarád, který to s ním řeší, ačkoli ho třeba osobně nezná. V tomhle je strašně velká síla. Jsem rád, že jsem to mohl udělat. 

Zadruhé jsem působením na Youtube získal určité sebevědomí, jak ve vystupování, tak i vnitřní. Protože moje videa sledovalo tolik lidí a tolik mi jich psalo, začalo mi to, co dělám, dávat vnitřně smysl. Naplňovalo mě to. V tu chvíli člověk získá trochu křídla a jednodušeji se mu lítá. To mi taky pomohlo.

Zeptejme se influncerů narovinu: Je to reklama, nebo ne?

Jak si myslíte, když si vybavíte svou zkušenost ze školních kolektivů, že by mladí lidé mohli spolužákům, kteří svou orientaci řeší, potenciálně pomoct? Jak vytvořit přijímající prostředí?

Nevím, jestli to jde takto uměle vytvářt. Jde ale o to umět naslouchat tomu člověku. Nedoporučoval bych to z někoho tahat, dramaticky si s ním sednout na kafe a začít se ho vyptávat. To asi není úplně to, co člověk potřebuje. 

Každý musí mít svůj vlastní čas na to, aby se s tím vnitřně vypořádal. I když má člověk tedy nějaké podezření nebo tušení, tak tam pro toho druhého má prostě být. A být připraven, že jednoho dne mu to řekne. A když to přijde jako blesk z čistého nebe a ten druhý to úplně nečeká, tak pokud možno podporovat. Být tam pro toho člověka, nikam neodejít či se nezaleknout. Nemyslím si, že je to něco, co by změnilo kamarádství. A já díky bohu kolem sebe měl lidi, kteří nikam neodešli. Ale je to hrozně důležité pro to vnitřní vypořádání se. A možná i pro pročistění kamarádů. Protože ti, kteří nedokážou akceptovat někoho jenom kvůli jeho sexualitě, za to asi ani nestojí.

„Je důležité se naučit nemít kolem sebe pořád někoho, ale umět být sám se sebou.“

Sám popisujete kreativitu jako důležitou složku svého života. V čem vám kreativita v životě pomohla?

Kreativita je jeden z principů, na kterém funguje moje osobnost. Když mi není úplně nejlíp, tak si v hlavě vymýšlím různé scénáře, jak se z toho dostat. Neustále si v hlavě sám se sebou povídám a ačkoli to může znít asi trochu bláznivě, tak mi to občas pomáhá. Vést si takový vnitřní dialog o spoustě věcí a přemýšlet si nahlas doma. Naštěstí bydlím sám, takže nikdo nemá pocit, že by žil s bláznem. Maximálně moje skříně a postel, takže to je v pohodě (smích).

Kreativitě dávám dostatečný prostor již odmala. Vždycky jsem cítil, že je to pozitivní věc, a tak jsem jí v sobě nepotlačoval, ani já ani nikdo kolem mě. A proto jí i dodneška rozvíjím.

Vy jste vlastně začínal na těch plyšácích?

Ano, na zhruba sedmdesáti plyšácích. Byl jsem plyšáky posedlý, dělal jsem s nimi zprávy, olympiády a spoustu dalších věcí. Z čehož už vyplývá, že jsem asi nebyl úplně normální dítě, které by zapadlo do to pomyslného davu. Hodně rád jsem trávil čas sám se sebou už tehdy. To je taky důležitá věc, kterou se člověk v životě musí naučit. Nemít kolem sebe pořád někoho, ale umět být sám se sebou a trochu se vnitřně srovnat. Přemýšlet ne vždy jen nahlas s někým po boku, ale i sám se sebou a hledat v sobě rovnováhu. To je pak velký dar pro tu osobnost, umět být sám.

To je pravda. Přijde mi, že dnešní doba je samotou nějak vyděšená.

Já jsem upřímně naštvaný na přehnané sdílení. Spousta lidí absolutně ztratila ponětí o tom, kde končí a kde začíná jejich vnitřní soukromí. To, co by si měli řešit v sobě, si řeší veřejně. A to neplatí zdaleka jen u influencerů, ale i u celé mladé generace. Popíšu to na principu dvou instagramových účtů. Spousta lidí má jeden, který je veřejný, pro jejich kamarády, spolužáky ze školy či širší okruh lidí. A pak mají jeden soukromý, kde mají třeba patnáct lidí, a tam skutečně ventilují úplně každou myšlenku, která jim přijde do hlavy. 

Nevěděla jsem, že to někdo takhle dělá.

Je to velký fenomén. Myslím si, že to je úplně porušené vnímání toho, jak funguje realita. Nebo toho, jak funguje soukromí. Z těch dvaceti lidí pak stačí jeden, který si ty fotky vyscreenuje (fotografie obrazovky a její uložení do telefonu, pozn. redaktorky) nebo co si nějaká videa přetočí a pak to třeba někam nahraje. Z toho je pak najednou problém…

Zároveň je určitě důležité ty věci potom v určitý moment někomu říct. Ale ten někdo by nemělo být dvacet lidí na Instagramu, ze kterých znám navíc pořádně jen tři. Měl by to být nějaký náš dobrý kamarád, kterého známe dlouho, rodič nebo klidně psycholog.

„Nedokázal jsem si představit, že bych pokračoval v té vnitřní sebekontrole.“

S kreativitou určitě souvisí i humor, který je častou součástí některých vašich videí. Víte odkud tahle potřeba pochází? Hodně komiků říká, že se bavičem stali v reakci na nějakou životní zkušenost. Třeba Trevor Noah (jihoafrický komik známý především z televizního pořadu Daily Show, pozn. redaktorky) začal rozesmívat ostatní už jako dítě, aby ho nešikanovali, protože když někoho rozesmějete, zapomene na to, že vás chtěl zmlátit. Co to bylo u vás? Pamatujete si to? 

U mě to asi nevychází z žádného traumatického zážitku. Je to přirozenou součástí nejen mě, ale celé naší rodiny. S mým starším bráchou a taťkou jsme vždycky hodně vtipkovali a vzájemně se popichovali. Člověka to nutí k vymýšlení protiútoku nebo „proti vtipu“, který by na toho druhého vrhnul. Vždycky jsem byl člověk, který měl hrozně rád humor, který ho oceňuje v ostatních a hledá sám v sobě. Ten, kdo se ho snaží ventilovat, ať je sebestupidnější (smích). A dostane za to spoustu očí zvednutých v sloup. I tak mi to za to občas stojí, udělat nějakej infantilní vtípek. 

Je to u nás ale taky trochu národní věc. Češi mají trochu cynický humor, kterým se možná často snaží vypořádat s tím, co se děje kolem nich, například v politice. Humor je náš národní znak, nástroj, jak se vypořádáváme s těžkými situacemi. A to platí i v osobním životě: ve složitých situacích je humor skvělý v tom, že pomůže brát věc z té lepší stránky. 

Mně přijde, že Češi skrz humor přijmou všechno. Třeba pokud někdo přijde za Čechem a řekne mu vážně nějakou kritiku, tak ji nepřijme. Ale když se to řekne ve vtipu, tak to Češi dokážou snést. To se pak dokážou zasmát i sami sobě. 

Je to asi jednodušší. Stejně jako Češi nemají rádi vize nebo nějaký velký patos. To vždycky hrozně ztrhají a zkritizují. Rozhodně nejsme jako Američani, kteří se v tom naopak vyžívají a roní slzy pomalu nad každou větou. I když možná se i tohle mění. Ale ta naše národní povaha je hrozně zvláštní věc. Dobře to je patrné v Opuštěné společnosti od Erika Taberyho, fascinovalo mě, jak právě národní povahu zkoumal.

„Chtěl jsem mít čistý stůl.“

Pokud se člověk jako slavná či veřejná osobnost rozhodne nevyoutovat, může v heteronormativní společnosti pociťovat určité sebezapření. Aspoň tak popisovala své pocity před coming outem ve svém nedávném stand-upovém speciálu Relatable Ellen DeGeneres (americká moderátorka a komička, pozn. redaktorky). Jak jste se jako youtuber před comingoutem cítil vy?

Tak, že mám pořád co skrývat. Ve své knize mám jednu básničku Zlatá klec. A ta přesně vystihuje, jak jsem se v té chvíli cítil. Člověk to řekne kamarádům, pak to řekne rodičům a v tu chvíli už má většina lidí vyhráno a má to za sebou. Ale já jsem před sebou měl ještě další krok. 

Věděl jsem, že to chci říct. Věděl jsem, že abych dokázal fungovat a vydávat videa, sdílet, musím být v této otázce otevřený. Naopak jsem si nedokázal představit, že bych pokračoval v tom, z čeho jsem coming outem chtěl uniknout. V té vnitřní sebekontrole, v tom přemýšlení nad tím, co a jak říkám, aby to neznělo, jako že jsem gay. Od začátku jsem věděl, že s tím chci jít ven veřejně, abych dokázal dál svobodně tvořit. Ačkoliv mám svobodnou platformu, musel bych nad tím stále přemýšlet. Vnitřně by mě to hrozně limitovalo a možná i mohlo působit nějaké psychické problémy. Chtěl jsem mít čistý stůl. 

Do té doby jsem taky cítil hlavně tu vnitřní potřebu. Zvenku od společnosti jsem úplně tlak necítil. Často to bylo spíš v podobě různých spekulací u mých fotek nebo když jsem delší dobu neměl přítelkyni a lidi se začali ptát. A i když na spoustu youtuberů může působit ten tlak „zjistit to“, já jsem to udělal spíš z vnitřního popudu.

Když ještě zůstaneme u Ellen DeGeneres, tu přišel její coming out v tehdejší roku 1997 na hodně. Na tři roky přišla o práci, obdržela spoustu výhružek smrtí a nenávistných vzkazů. Bál jste se, že o něco přijdete, když jste zvažoval veřejný coming out? Co to bylo?

Hodně. Vůbec jsem netušil, jaké to bude. Neexistují žádná data, neměl jsem z čeho čerpat či vycházet. Jak zjistit, jak to česká společnost vlastně dneska přijímá. Jak se to přijímá napříč generacemi. Je to přinejmenším věc, která je přítomná v české popkultuře. Ať už v hudební, herecké nebo i v politické či jiné veřejné sféře. Je to tam viditelné. U některých lidí je to veřejné tajemství, o některých lidech se to ví, ale neoslovují širší veřejnost. Byl jsem nejvíc zvědavý na to, jak to přijme moje komunita, moji diváci. A v tomhle mě to opravdu velmi příjemně překvapilo. Ale bál jsem se hodně, nebyl jsem si tím vůbec jistý. Možná jsem se bál zbytečně toho, že to bude složitější. Ale jsem fakt moc rád za to, že mě lidé vnímají spíš skrz moji tvorbu než skrz sexualitu. To je fajn. 

Ale strach jsem měl velký, protože to přede mnou nikdo neudělal, minimálně ne na českém Youtube. Co mě stále překvapuje je, že mě zatím nikdo nenásledoval. Přičemž vím, že nejsem na českém Youtubu sám, ale z nějakého důvodu se ti ostatní lidé necítí dostatečně komfortně na to, aby udělali totéž co já. A upřímně nevím, čím to je. Asi jsem čekal, že s tím přijde víc lidí. Že to bude protržení bariéry do neznáma.

Přišel jste po svém coming outu o něco? Obětuje něco člověk coming outem v České republice v roce 2018?

Těžko říct. To nedokážu posoudit, protože se nepochybuji v žádném reálném prostředí. Já jsem na své vlastní platformě sám pro sebe. 

A přišel jste například o nějaké diváky? 

Ano, určitě. Ale jestli mě nějací diváci přestanou sledovat kvůli tomu, že se mi líbí kluci, tak je tam nepotřebuji mít. A myslím, že spousta dalších mi tam zůstala. Takže by to byla ta poslední věc, z které bych byl upřímně smutný. Takže si nemyslím, že jsem o něco přišel.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!