„Dnešní doba jde hodně proti argumentu ‚kus tkáně‘, ten se mohl používat tak v sedmdesátých nebo ještě osmdesátých letech,“ říká ohledně interrupcí katolický kněz a spisovatel Marek Vácha, který kromě teologie vystudoval i molekulární biologii a genetiku a v současné době působí jako přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK.
Vaší poslední knihu Nevyžádané rady mládeži adresujete především středoškolákům a studentům vysokých škol, pozitivní ohlasy se ozývaly ve velkém počtu i od střední generace a seniorů. V rozhovorupro Radio Proglas říkáte, že impulsem pro napsání knihy byl pocit strachu z budoucnosti, který z mladé generace cítíte. Není pocit strachu trochu diagnóza pro celou dnešní populaci?
Hlavní impuls to určitě nebyl. Tím opravdu hlavním impulsem byla opakovaná zkušenost z tzv. duchovních rozhovorů a svátostí smíření pražských vysokoškoláků. Zpovídám docela často a docela mnoho let. A časem si uvědomíte, že určité vzorce se pořád vrací. Třeba je to trochu jiný příběh trochu jinak formulovaný, ale podstata je stejná. Nevyžádané rady jsou svým způsobem trestí z těchto rozhovorů.
Své myšlenky velmi rád uvádíte heslem: „Nabízím, ale nevnucuji.“ Znamená to, že nerad ostatním vytváříte jejich vlastní názor? Proč potom ale vydáváte knížku s nevyžádanými radami?
Každá kniha – pro rozumného a uvažujícího člověka – není nic jiného než substrát, který může být užitečný nebo inspirativní a tříbíte si na tom myšlenky, tohle beru, tohle ne tak úplně, tohle vůbec. Může to být třeba jen jeden odstavec z té knihy, který vás zasáhne. U sebe a pro sebe si jej pak rozvíjíte dál a stavíte si na tom vlastní věci.
V době fake news, v době dezinformačních webů to považuji za jednu z nejdůležitějších dovedností, kterou musíme učit od základní školy dál. Kriticky přijímat informace, dávat je do souvislostí včetně těch historických, nevěřit hned všemu, být ve střehu proti konspiračním teoriím. Naučit se, že jsou šprochy, na kterých není pravdivého nic.
Interrupce spadá v katolickém katechismu pod přikázání Nezabiješ, proto jak žena, která k zákroku svolí, tak výkonný lékař se dopouští těžkého hříchu. Máte na tuto problematiku stejně kategoricky odmítavý názor?
Podívejte, interrupce není ani tak přerušení těhotenství jako spíše ukončení těhotenství, ukončení života dítěte, vražda dítěte, chcete-li, a škodí jak té ženě, tak i tomu dítěti, a to tedy dosti výrazně. Kdo to nevidí, je slepý, k tomu opravdu nemusím být profesor teologie. Krom toho – katolická morálka je a musí být logická a postavená na rozumu. Není to tak, že z nebe na zlaté šňůře někdo spustil příručku o předmanželské sexualitě, kterou věřící jen oxeroxují a bezvýhradně zbožně přijmou.
Copak člověk nemůže považovat potrat za eticky problematický a zároveň být pro jeho legalizaci, protože postavení zákroku mimo zákon přináší příliš mnoho negativ?
O tom jsem ale nemluvil! Dotýkáte se úplně jiné, komplexní a komplikované otázky, co si počít s těmi tisíci těhotnými, které se již rozhodly na potrat jít stůj co stůj.
V Německu na to mají komise, kam žena jde a kde se všichni snaží najít nějaké řešení: buď najdou, nebo ne. Moje úsilí bych chtěl směřovat k tomu, aby tento typ žen vůbec nevznikal. Když ta žena klepe na dveře potratové kliniky, tak už je pozdě. U nás je třeba organizace Nesoudíme pomáháme, která se stará o těhotné ženy, které nemají kam jít a otec dítěte i okolí od nich dávají ruce pryč.
A když jsme u toho, tak jednu historku z natáčení: je památná tím, že ona žena nebyla kostelová. A vykládala mně o právech žen, lidských právech, kusu těla matky, její situaci, o tom, jak šla na potrat, bez problémů, vyrovnaná a jak to všechno bylo, je a bude v pořádku. A jak o nic nejde. A všechno je naprosto v klidu. A pak, již trochu opilá, pohodila hlavou a řekla: „No, dneska by jí bylo šest.“
Považujete za oprávněnýCzerny protestv Polsku, kterýbojuje za liberalizaci interrupční politiky? Potrat je v Polsku možný pouze ve výjimečných případech, a to pokud početí bylo výsledkem trestného činu, porod by mohl ohrozit život matky nebo pokud plod trpí vážnou vývojovou vadou.
Především je situace v Irsku a Polsku, zdá se mi, silným vzkazem zbytku Evropy. Tyhle dva národy se ptají, jestli bychom do našich úvah o lidských právech také neměli přizvat to dítě. Ani vy, ani já jsme si rodiče nevybrali. Přistál jsem zde jak astronaut na neznámé planetě. Měl jsem docela štěstí. Ovšem nemohu za okolnosti svého narození, na Zemi jsem byl jaksi vržen.
V ČR už vlastně skoro ani nikoho nenapadne, že by žena v prvním trimestru neměla mít právo na cokoli jakkoli. A Polsko a Irsko jen soudí, že do těch lidských práv bychom měli zahrnout všechny strany: maminku, tatínka, dítě. A jako v každém státě se o tom vede diskurs. O jednom člověku můžete říct, že je to náboženský fanatik nebo něco takového, o celém národu již podstatně hůře.
Podle katechismu má dítě právo na život již od svého početí. Dá se zygota vůbec nazývat dítětem? Kdy se tkáň stává člověkem?
No, jestli máte za to, že je to tkáň, která čeká na nějakou magickou transformaci, až na ni někdo vloží ruce a hle, už to není tkáň, ale myslící, mluvící, racionální a kdo ví jaký ještě člověk, tak vás musím velmi zklamat. Žádná taková chvíle v embryologii není popsána. Od zygoty po smrt je to jedna čára.
Skutečně lze lidský vývoj zjednodušit na „jednu čáru od početí po smrt“? Nemá mít člověk různá práva odvíjející se od složitosti a organizovanosti jeho těla?
Když v CHKO sbíráte chráněného motýla a jeho housenky, dostanete nejspíše pokutu, protože je zákonem chráněn ten druh a všechna jeho vývojová stadia. U motýla tomu rozumíme docela dobře, proč u člověka intuice tak fatálně selhává a proč se kdo snaží obhájit, že to napřed vlastně člověk není a pak už je?
Navíc, doba jde hodně proti argumentu „kus tkáně“. Ze dvou stran. Předně, dnes už umíme embryu osekvenovat jeho genom a zkoušíme jej různě léčit ještě před narozením a bereme jej jako pacienta – a najednou je všem jaksi jasné, že to tedy není kus těla matky ani omylem.
Za druhé, hodně se zvedá ekologické cítění a najednou začínáme chápat, jak moc jsou důležité nejenom velryby a tuleni, ale i brouci a květiny u vás v lese. Tedy nejen ty takzvaně vlajkové druhy, ale všechny, i ty drobné, a chceme chránit veškerý život. No a v tu chvíli si ochránci přírody něco uvědomili – když chránit život, tak asi veškerý.
Ten argument „kus těla matky“ se mohl užívat tak v sedmdesátých nebo ještě v osmdesátých letech. Dnes už s ním nepochodíte.
Užívat si naplno jídla a sexu je určitě velmi katolické, ale o to v životě nejde
Často se ohrazujete, že otázky ohledně křesťanské víry se stále točí jen okolo předmanželského sexu, antikoncepce a celibátu a chcete, aby se lidé více zajímali o modlitbu a mystiku. Pokud ale široká veřejnost katolickým postojům k těmto tématům nerozumí a nedokáže se s nimi ztotožnit, nemyslíte, že váš požadavek je příliš idealistický? Možná veřejnost potřebuje nejdříve zodpovědět pragmatické otázky před tím, než se pustí do prohlubování své víry.
Právě že ne. Církev není politická strana, která shání abonenty a nabízí politický program: „Prostudujte si brožurku a jestli se ztotožníte s články jedna až deset tisíc, tak tady máte přihlášku. Jsme strana s dlouhou historií, dva tisíc let starý moralizující spolek, který má nějaké názory na sex a chce je prosadit pro co nejširší okruh lidí.“ Není to strana, která by používala vhodná politická hesla, přesvědčivý marketing, vytěžená data z Facebooku…
Je to přesně naopak. Spíš organismus než organizace. Lidé zranění představou, že důvodem světa je láska a že stojí za to směnit svůj čas a energii jeho budováním. Průšviháři, kterým to ani podle desatera moc nejde. Ale přesto přesvědčeni, že v lásce žijeme, pohybujeme se a jsme. A že se s ní dá mluvit. Že z lásky jsme vznikli a k lásce se vracíme.
Ty základní otázky jsou jiné a mnohem víc vás znejistí než ty o sexu. Ale když už o něm chcete mluvit, tak prosím – jaký je tedy jeho smysl? Proč se o něj tak zajímáte? Co je jeho cílem? Je konečným smyslem všech věcí sex a žijeme pro sex nebo provozujeme sex, abychom žili? Nebo tak napůl? Jak to máte Vy?
Co vám sex dává? A co dáváte Vy? A bude, po všem dobrém, co jste si dala ve všech restauracích světa a po všech sexuálních zážitcích, bude po tom smrt jako betonová stěna, o kterou se roztříštíte a dál nebude už nic? Tohle za mnou zůstalo, tahle snězená jídla a to je tak všechno.
Nereprodukujete nyní klišé, že někdo, kdo se stoprocentně neřídí pravidly církve, je automaticky zlý člověk a zemře nešťastný? Třeba Václav Havel bývá považován za morální kapacitu, ačkoliv jeho osobní život a manželství se s katolickým pojetím asi úplně nesetkává. To člověk nemůže být sexuálně aktivní, navíc třeba mít rád jídlo, a navíc zachraňovat svět a umírat s dobrým pocitem?
Jistě že nereprodukuji! Co vás to napadlo? Copak jsem řekl, že kdo se neřídí pravidly církve ohledně sexuální morálky, je automaticky zlý člověk?
Já se opravdu jen ptám a ptám se každého čtenáře. Jak to máte vy? Berte to jako otázky a ne tak, že je někde mezi řádky zabalena odpověď.
Václav Havel a každý člověk na Zemi jsme hříšníci. Ano, jsme. Jistě, všichni můžeme a máme zachraňovat svět nebo klidně třeba topící se štěňátka bez ohledu na to, co v nás je za morální pády. I užívat si naplno jídla a sexu je velmi katolické… Ale já jsem se ptal, jaký je smysl těch věcí: sexu, života a když, tak proč vlastně zachraňovat svět?
A na jaké základní otázky se tedy máme ptát?
Proč jsem na světě. Jaký je smysl lásky a utrpení. Zda je láska tkanivem vesmíru, jestli každý můj drobný dobrý skutek je součástí nějaké společné tapiserie a nějak pozvedá všechno stvoření vzhůru.
Co se skrývá za pojmem „Bůh“? Když s ním mluvím, koho vlastně oslovuji? A když se večer modlím, je někde ve vesmíru to ucho, které mě slyší? Co je to za hmotu, že nerozumnými procesy evoluce vytvořila rozum – jak to, že hmota získala kapacitu se ptát, nebo dokonce milovat? Co je smrt a co je za ní? A proč vlastně je příroda krásná, když by vůbec nemusela být?
O tom teď přemýšlím. A světe div se, nemám připravené prefabrikované odpovědi. Jen se ptám. Je velmi jednoduché to smést ze stolu poukazem na evoluci a je neméně jednoduché to smést ze stolu poukazem na Pána Boha. Jenomže my se v příběhu tohoto vesmíru nacházíme. Jak to je? Je něco opojnějšího a nepravděpodobnějšího než život sám?
Jsou v Bibli úryvky, které byste jejím potenciálním čtenářům doporučoval ignorovat? A jakou část Bible byste naopak doporučil k přečtení úplně každému?
Čtěte všichni všechno. A neřešte u toho sex. Ani kondomy. Ani zygoty. V těch příbězích to je. Ten vír si vás vtáhne. Jestli chcete začít, tak pěkně od začátku knihou Genesis. Po ní můžete skočit na ta čtyři evangelia. Ale jak je libo.
Salinger ve jedné své novele popisuje knihuPoutníkova cesta, kde se hlavní hrdina naučí modlitbu: „Kriste Ježíši, Pane můj, smiluj se nade mnou.“ a tu bezustání během svého putování opakuje. Postupně se pouze opakováním této věty změní celý jeho pohled na svět a on svou svůj vztah s Bohem začne prožívat velmi intenzivně. Myslíte si, že je to užitečný a použitelný „návod na to, jak se stát svatým“?
Ruský poutník je jedna ze základních knih pravoslavné mystiky, ta modlitba „Господи Иисусе Христе, Сыне Божий, помилуй мя грешного“ v různých jazykových mutacích je mezi pravoslavnými křesťany velmi oblíbená, svého času byla v určité módě i mezi katolíky na západě – a asi ještě je. Předloni jsem měl možnost být v mnišské republice na hoře Athos, modlí se jí tam všichni mniši.
Ano, je to jedna z mnoha cest. Je ovšem tolik spiritualit, kolik je lidí. Zkuste, uvidíte.
