Mladí lidé veřejná témata vytěsňují, protože nechápou jejich význam, říká předsedkyně spolku Stužák | E15.cz

Mladí lidé veřejná témata vytěsňují, protože nechápou jejich význam, říká předsedkyně spolku Stužák

Tereza Butková

Projekt Stužák, aneb Studenti žákům, vznikl na podzim roku 2016 jako seskupení vysokoškoláků, kteří chtěli změnit lhostejný přístup mladých k věcem veřejným. Po roce a půl fungování přišly první velké úspěchy — Stužák získal cenu Gratias Tibi pro aktivní mladé lidi v kategorii do 30 let a dostal se se svým workshopem do Štrasburku na European Youth Event. S Barborou Urbanovou, předsedkyní spolku, jsme se sešli na konferenci Kdo jiný?, věnované právě iniciativám aktivních mladých lidí. V rozhovoru jsme se bavili třeba o tom, jak workshopy přijímají na středních školách, v kolika letech by se s občanským vzděláváním mělo začít nebo jaký je vztah mezi tzv. formálním a neformálním vzděláváním.

Občanské vzdělávání by mělo začít už v šesté třídě

Workshopy Stužáku jsou založené na propojení teoretických znalostí s hrou. Kde je ale hranice mezi tím, kdy je to pro středoškoláky jenom zábavné přerušení výuky a kdy už si z toho něco odnáší?

Ten faktor zábavy tam samozřejmě je, ale myslím, že to podáváme takovým způsobem, že si žáci to hlavní sdělení odnesou. Například na workshopu kritického myšlení jim na konci vždycky zdůrazňujeme, že si musí ověřovat, jaké informace se k nim dostanou, kdo a proč je sděluje, a je vidět, že to, co si z toho mají odnést, žáci chápou. Čímž neříkám, že najednou bude 99 % z nich přemýšlet o tom, že není dobré číst dezinformační weby, ale pokud jednomu nebo dvěma z nich něco z toho ulpí, má to cenu. Jsou to právě jednoduchá sdělení, která v lidech zůstávají zakódovaná a později o tom můžou sami přemýšlet.

Tu obavu, že si žáci jenom tak pohrají a nic z toho nemají, chápu. Na druhou stranu – ústřední myšlenky našich workshopů jsou jasné a dost jednoduché a když je prezentujeme na příkladech, žáci to pochopí.

Myslíš, že těch devadesát minut, které jsou pro každý workshop vyhrazené, jsou dostačující?

Devadesát minut je tam určitě akorát, protože žáci potom přestanou dávat pozor. Od začátku jsme říkali, že čtyřicet pět minut je málo, protože potřebujeme na začátek vysvětlit nějaký teoretický rámec a teprve potom začít hru. Na konci přichází diskuze, které mám moc ráda a kde se žáci můžou doptat na detaily, zároveň můžeme společně dojít k nějakým novým závěrům. I ta atmosféra je pak jiná, mají pocit, že jsme vlastně jedni z nich a jsou otevřenější.

Jak často by měli žáci takové aktivity absolvovat, aby to mělo nějaký efekt?

Myslím si, že na tohle žádný recept neexistuje — jestli to má být jednou, dvakrát nebo třikrát ročně. Podle mě se musí s každou skupinou pracovat individuálně. Když učitelé vidí, že mají ospalé žáky a samotným jim ta práce moc nejde, jsou workshopy cesta, jak ukázat důležitost společenských témat a to, že dají se pojmout i zábavně.

Řeknu příklad – učitelka, která učí občanskou nauku a je právnička nebo má k právu vztah, vysvětlí právo samozřejmě skvěle i s vedlejším kontextem a příklady, ale politologii už tolik zvládat nemusí. Když to učitel v rámci nějaké sebereflexe sám ví a nebaví ho to, nemůže mladým lidem ani pořádně předat vztah k tomu tématu.

Existuje nějaká věková hranice, pro koho jsou workshopy určené?

To je různé, záleží na každém workshopu. Například naši právníci pracují radši s třeťáky a čtvrťáky (na gymnáziích a středních školách, pozn. red), protože mají pocit, že starší žáci lépe porozumí složitějším pojmům. Sociologové zase preferují práci s mladšími, protože dělají určitý experiment, který starší ročníky už můžou znát, takže by to tolik nefungovalo. Vždycky se ale dá program různě upravit, takže celkově je to pro všechny středoškoláky.

Přemýšlím ale i nad základními školami. Myslím, že v osmé a deváté třídě jsou žáci už ve věku, kdy jsou schopni našim workshopům porozumět. Zároveň je to ideální čas podchytit a rozvinout jejich zájem. Já mám přesně takovou sestru. Nejsou ještě tolik ospalí a otrávení ze školy, mají chuť být aktivní, zahrát si s námi. Jednou jsem zažila i to, že nám čerství středoškoláci odstranili premiéra a smáli se tomu kontextu se současným děním. Ten zážitek, že mohli věci měnit, v nich zůstane. A to je nejdůležitější.

Komentář: Týmová práce na školách

V jakém věku by se podle tebe mělo s občanským vzděláváním začít? Je tou hranicí právě osmá třída, nebo by měly školy veřejný prostor probírat už na začátku druhého stupně?

Občanské vzdělávání jako takové by mělo rozhodně začínat od základní školy. Když jsou tím děti nepolíbené na prvním stupni, tak to asi taková tragédie není. Ale myslím si, že na druhém stupni už musí vědět, že existuje starosta nebo hejtman, že se o veřejné prostranství musí někdo starat a že ty čarodějnice, na které ve vesnici jdou, musel někdo zorganizovat a připravit. Sociologie nebo právo pro ně může být ještě dost abstraktní, ale nějaké základní součásti veřejného prostoru, jako jsou média nebo i ten starosta, by jim neměly být úplně neznámé.

S menšími dětmi se dá navíc snadno pracovat. Stačí se projít a ukázat, kde je obecní úřad, říct, kdo tam sedí, jak je velká obec a kolik má třeba zastupitelů. S takovými základními věcmi by se mělo přicházet už na druhém stupni a v osmé a deváté třídě by se pak podle mě mělo začít s občanským vzděláváním intenzivně. Co se týče finanční gramotnosti, tam bych viděla začátek už ve čtvrté třídě – dneska mladí stejně dostávají kreditky už ve dvanácti letech, tak s tím musí umět zacházet.

Veřejný prostor zahrnuje i hřiště, které někdo musel postavit a postarat se o něj

Stužák funguje už rok a půl, co se za tu dobu změnilo?

Změnila se spousta věcí, především jsme se museli vyrovnat s řadou problémů. Ze začátku jsme byli skupinou nadšených lidí, kteří vlastně nevěděli, co chtějí dělat, což jsme si postupem času definovali. Museli jsme taky zřídit spolek, abychom měli nějaké peníze za výjezdy po republice, což nám přidělalo spoustu práce a starostí. Peněz sice moc nemáme, ale spolek už ano.

Dneska hlavně víme, čeho a jak chceme dosáhnout. Naše primární role v občanském vzdělávání je skrze workshopy ukazovat, že se i vážná témata dají prezentovat hravě a zábavně. Chceme pokračovat v současných aktivitách a motivovat studenty, aby se k nám přidávali a celý projekt byl udržitelný. Všechny úspěchy a ocenění nás přesvědčují, že to, co děláme, je správné a má smysl pokračovat.

I studenti vysokých škol mají totiž možnost naučit se nové věci, především pořádně prezentovat svůj obor. Já jsem vystudovala politologii, mám ji hrozně ráda a můžu o ní mluvit dlouho. Ale abych mohla ta témata představit před třídou, potřebovala jsem si je nastudovat daleko lépe, než jak jsem je znala ze školy. Naučila jsem se taky mluvit před větším množstvím lidí, ačkoliv neříkám, že jsem v tom nejlepší. Člověk se s tím ale musí nějak vyrovnat a myslím si, že je to mnohem lepší způsob, než když ti na nějakém předmětu mezinárodních vztahů zadají vypracovat prezentaci na patnáct minut o tématu, které tě vlastně ani nezajímá, a ty jenom tápeš a klepeš se, aby to bylo přesně na předepsanou čtvrthodinu.

Takhle máme šanci dělat něco, co nás baví, nad rámec vlastního studia. Jenom mě trochu mrzí, že ne všechny školy nás v tomhle podporují. Třeba pedagogická fakulta a fakulta sociálních věd jsou skvělé, je tam vidět zájem a uvědomění si, že i pro nás jako studenty to má obrovskou přidanou hodnotu. Ale třeba na mé domovské škole, VŠE, takové nadšení není. Myslím si, že jim nic vysloveně nevadí, akorát to nepokládají za tak důležitou studentskou aktivitu. Doufám, že se to brzy změní.

Často v souvislosti s motivací, proč jste Stužák založili, zaznívá, že 57 % mladých lidí se v Česku o veřejné dění nezajímá. Potvrzují to tvoje zkušenosti ze středních škol, na které jezdíte? Nebo je realita od statistiky dál?

Ten nezájem tam je, ale nemyslím si, že by to bylo v tom smyslu jako „nechci se zajímat”, ale spíš „já to vlastně nevnímám”. Jde více o ignoraci než nezájem a to je vlastně ještě horší. Protože když se o něco nezajímám, tak jako já o fotbal, je to proto, že jsem si to vybrala a nebaví mě, ale zároveň vím, že fotbal existuje a jak funguje. Jenže problém mladých je nejen v tom, že se o politiku a veřejné věci vůbec nezajímají, ale absolutně to vytěsňují, protože nechápou, že tady existuje nějaký veřejný prostor, že se to hřiště, na kterém si právě hrají, nepostavilo samo a někdo se o něj musí starat. Těch necelých šedesát procent samozřejmě reálný základ mít bude, protože v těch třídách, kam jezdíme, se najde ojediněle jeden nebo dva žáci, většinou lídři, kteří něco vědí. Ale to je ze třiceti zoufale málo, procentuálně ještě horší než těch zmíněných padesát sedm procent.

Jak přijímají vaši iniciativu školy? Vítá to vedení a říkají si o to sami, nebo je spíš musíte oslovovat vy?

Školy musíme oslovovat my sami, málokdy nám někdo napíše. Teď už je to lepší, hlavně díky nedávným úspěchům, jako je cena Gratias Tibi, nebo různým akcím, kde nás někdo potká a my ho odkážeme na naše stránky, aby udělal objednávku. Webové stránky máme udělané skvěle, tímto děkuji kamarádovi, je tam možné si přímo vybrat termín, kdy kterýkoliv workshop chcete, a objednat si nás, snažili jsme se o to, aby ty workshopy byly co nejvíce dostupné. Ze začátku jsme ale chodili přímo na naše bývalé školy, kde jsme se spojili s učiteli a zkusili navázat spolupráci.

Nejvíc jsme se báli, aby učitelé nezískali pocit, že se tváříme, že to ve svých dvaadvaceti letech umíme líp. Snažili jsme se vždy zdůraznit, že výuku především doplňujeme o hravou složku, nezastupujeme učitele. Ten strach se ale ukázal jako úplně lichý, protože obzvlášť mimo Prahu mají učitelé radost, že k nim vůbec někdo přijede a ukazuje žákům, jak je důležité se zajímat a že to není nuda ani otrava. Takže ze strany učitelů se setkáváme jen s pozitivním přijetím a od účastníků workshopů většinou taky. Chvíli trvá, než se prolomí ledy, ale potom je atmosféra přátelská a uvolněná.

Zajímají nás taková témata, která s sebou nesou určitý problém, říká ředitel ostravské galerie PLATO

Chceme, aby se neformální vzdělávání stalo přirozenou součástí toho formálního

V minulém rozhovoru pro The Student Times jsi říkala, že bys chtěla, aby se neformální vzdělávání, tedy projekty, mezi které patří i Stužák, stalo rovnocenným partnerem tomu formálnímu, tzn. běžné výuce. Co by podle tebe mělo zůstat na neformálním vzdělávání a aktivních dobrovolnících a co by od těchto iniciativ měl převzít školní systém?

Já té otázce rozumím, ale je hrozně těžké na ni odpovědět. Myslela jsem to spíš tak, že mi vadí škatulkování na formální a neformální vzdělávání obecně. Právě kvůli tomu nás pak můžou někde odmítnout, protože proč by potřebovali nějaké hry, když mají zaplaceného učitele. Myslím, že by se to mělo přestat oddělovat a říkat, co je a co naopak není formální či neformální cesta, ale přirozeně všechny formy vzdělávání propojit.

Ano, vždycky budou předměty jako třeba matematika, která se učí frontálním způsobem, počítá se na tabuli, tak je to asi přirozené a správné. Ale pak je spousta jiných předmětů, jako je občanka nebo chemie, kde se dají dělat simulované soudy a zajímavé pokusy. A já bych ráda, aby se zvolila nějaká zlatá střední cesta.

My jsme vlastně protestní skupina. Stužák vyrostl na tom, že nám vadí určitý způsob výuky a její výsledky, a proto jsme se rozhodli, že ten systém doplníme. Vyrostli bychom, kdyby ten systém fungoval lépe nebo to číslo 57 % nebylo tak vysoké? Asi ne. Ve chvíli, kdy proběhne nějaká reforma školství směrem k modernímu systému, jako mají ve Finsku, kde se učí projektově, splní se náš cíl. Formální vzdělávání do sebe začne pohlcovat to neformální. K tomu nicméně vede dlouhá cesta, protože vidím, že úředníci ani politici nevědí, jak na to.

Všichni mluví o projektové výuce, kdy posadíme děti ke kulatému stolu a společně budou hledat řešení problému. Zároveň se ale bojí, že žáci nebudou připraveni na jednotné maturity a přijímací zkoušky. Třeba metoda profesora Hejného – je to skvělá technika, ale šesťáci potom neumí zlomky ve fyzice a nevypočítají objem. Ta změna by musela přijít od základu, muselo by se říct „začínáme od nuly a učte jinak”.  Ale v tom by byl hrozný zmatek, neumím si to představit.

O občanskou a mediální výchovu se teď snaží poměrně dost různých spolků a dobrovolnických organizací – kromě Stužáku třeba ještě Zvol si info nebo kampaň Opravdu, kterou pořádá Člověk v tísni. Nepřemýšleli jste o nějakém sdílení poznatků, zkušeností? Není ta roztříštěnost, která teď panuje, trochu kontraproduktivní?

Ano, je hodně kontraproduktivní. Když vznikal Stužák, bylo Zvol si info asi o dva měsíce napřed, takže jsme měli trochu smůlu. Oni se ale soustředí jen na jednu oblast, zatímco my jich pokrýváme víc, takže je logické, že mají náskok. Každý to navíc děláme jinak, nás je taky víc a uřídit to množství lidí a několik škol najednou není lehké. Já jsem je oslovovala a navzájem o sobě víme a ony aktivity sledujeme. Nicméně co se týče nějakého spojování, nejsem si jistá, jestli to má nějaký smysl, ani jednomu z nás by to moc nepřineslo. Podstatné je, aby všichni pochopili, že nejsme konkurence a neměli bychom si navzájem závidět.

Někdy mi přijde, že to vypadá, jako bychom si měli krást zákazníky, to je úplný blázinec. Naopak, na Facebooku nedávno psala jedna paní, jestli by někdo nevěděl o nějakém mediálním vzdělávání. Tak jsem jí poslala kontakt na nás, ale samozřejmě i na Zvol si info. Stužáku poptávka nepřišla, takže si paní evidentně vybrala Zvol si info. Ale budu si z toho něco dělat? Samozřejmě že ne.

Ty už ses zmínila, že Stužák letos dosáhl několika úspěchů – získal cenu pro aktivní mladé lidi Gratias Tibi a prezentoval svůj workshop Mezinárodní krize 2020 na EYE (European Youth Event, každoroční akce Evropského parlamentu ve Štrasburku, která má za cíl podpořit občanskou aktivitu mladých lidí). Co to konkrétně pro Stužák znamená? Má to nějaký dopad na váš další vývoj?

Přineslo to několik věcí. První a tou nejdůležitější jsou peníze. Díky Gratias Tibi jsme získali nějakých deset tisíc korun, z čehož se splatí dluhy za celý školní rok. Přece jenom jsme všichni vysokoškolští studenti a ne všichni si můžou dovolit vyjet jen tak do Olomouce a zpátky, takže se snažíme cesty proplácet. Druhá věc je proniknutí do povědomí, kdy se o Stužáku dozvěděla spousta lidí, ke kterým jsme se předtím nedostali. Pro nás je důležité, aby lidem alespoň utkvělo v hlavě, že někdo něco dělá.

Co se týče EYE a Štrasburku, vyzkoušeli jsme si mezinárodní srovnání, z něhož jsme vyšli velmi dobře. Měli jsme neuvěřitelně pozitivní reakce, třeba student práv z Německa se nás během debaty na konci nadšeně vyptával, co a jak děláme, tak jsem mu ten náš workshop nabídla, ať si ho vezme a zorganizuje na své bývalé střední škole. On se nejdřív zarazil a pak říkal, že to vlastně není vůbec špatný nápad. Seděla tam i středoškolská učitelka z Rakouska, které se ten workshop taky moc líbil, tak jsem jí ho taky nabídla. Máme ho přeložený do angličtiny, takže ani v jazyku není problém.

Tohle nadšení nám mimo jiné ukázalo dvě věci. Jednak že ten problém není jenom český, ale existuje částečně i v zahraničí a naše aktivity můžou mít přesah i tam. A druhak nám ony reakce potvrdily, že to děláme dobře, z čehož mám obrovskou radost. Přišel za námi i člověk, který měl na průběh toho workshopu dohlížet, a říkal, že v Evropském parlamentu pracuje pět let a viděl za tu dobu nejrůznější konference, ale že s takhle skvělou věcí, jako byl náš workshop, se ještě nesetkal. To mě opravdu dojalo a utvrdilo v tom, že když si člověk dává pozor na kvalitu a neuspěchá to, výsledky se dostaví.

Ještě se vrátím k veřejnému povědomí o vašem projektu. Ve zmíněném rozhovoru jsi říkala, že by tvým největším cílem bylo promluvit si o neformálních metodách vzdělávání a Stužáku s ministerstvem školství. Změnilo se v té oblasti něco? Pomohla ta cena a účast na EYE k vyšší viditelnosti na oficiálních místech?

Já to musím vzít zpátky, protože dnes už to vůbec můj cíl není. Koncepci neformálního vzdělávání měl původně na starosti ministr pro lidská práva a dneska tu agendu přebralo ministerstvo spravedlnosti, nikoliv školství. Díky tomu, jak se Stužák zviditelnil, jsme se dostali do určité diskuzní skupiny o koncepci občanského vzdělávání, ale my nejsme ti, kteří by ji měli tvořit. Je samozřejmě dobré vědět, že se něco děje a že stát chce otázku občanského vzdělávání řešit, ale to není náš úkol. My to můžeme jen sledovat a poučit se z toho do budoucna.

Uvědomila jsem si, že nemáme být tou organizací, kterou jakýmkoliv způsobem podporuje ministerstvo nebo stát. Řešili jsme to i z hlediska nějakých grantů — určitě bychom mohli napsat grant na MŠMT za nějaké dva miliony a objet s ním ne sedmdesát pět workshopů, kolik jich máme dneska, ale třeba čtyři sta za rok, zvládli bychom to. Otázkou ovšem je, zda je to ta správná cesta. Co by nám to dalo? Snad by se Stužák dostal do více škol a ovlivnil víc lidí, ale zastupovali bychom tak práci ministerstva nebo státu a ještě za státní peníze. To nechceme.

Děláme to, protože chceme zlepšit něco, co stát pokazil. Jak jsem říkala, jsme trochu protestní a nemyslím, že bychom se měli pod stát zařazovat, ať už finančně nebo organizačně. Stužák bude působit do té doby, než se problém s nezájmem mladých „nevyřeší“. Pak budeme spokojení a budeme si moct říct, že třeba i díky našemu vlivu se koncept hravého vzdělávání a mediální výchovy zařadil do toho, co je zcela normální.

Politizace na jihomoravském gymnáziu, studenti se bouří

Kdyby byla jedna věc, kterou bys mohla na českém školství změnit, bez ohledu na náročnost uskutečnění, co by to bylo?

Platy učitelů. Tím to začíná a končí. Já naprosto chápu, že lidé nejsou motivovaní dělat něco navíc a vytvářet ve svém volnu interaktivní workshopy, když za to nebudou dostávat adekvátní ohodnocení. A respekt. Učitelé mají být ti nejlepší z nás – nejvíc respektované morální autority.

Autor: Tereza Butková
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!