Minulý rok britskou veřejnost šokoval průběh charitativního večírku pro dětskou nemocnici v Londýně. Na luxusní benefici se vybralo více než dva milióny liber a bylo na ni pozváno přes tři sta vrcholných podnikatelů, politiků a finančníků. Znepokojení přineslo svědectví hostesek, které na akci byly zaměstnány. Dívky mluvily o extrémní objektivizaci a sexuálnímu obtěžování, se kterým se ze strany hostů setkaly. Deník Financial Times například citoval dívku, které jeden z účastníků charitativního večírku řekl poté, co ji chytil kolem pasu: „Vypadáš až moc střízlivě. Chci abys dopila sklenici, servala si kalhotky a tancovala na stole.“
Osm hodin s letáčky – těžší, než byste čekali
„Když jsem byla v prvním ročníku na právech, moc jsem nevěděla, kde bych si mohla sehnat nějakou brigádu. Potřebovala jsem si přivydělat, ale zároveň jsem doopravdy nechtěla a nemohla mít trvale obsazené dva dny v týdnu,” vypráví svou zkušenost Terezie Kosíková, bývalá šéfredaktorka The Student Times. „Nejdřív jsem začala v agenturních továrnách. Později jsem se začala dostávat do skupin hostesek na Facebooku. Asi jsem čekala, že když jsem mladá a reprezentativní, tak dostanu nějakou jednodušší práci než dvanáct hodin balit v továrně krémy.”
„Rozhodně nechci srovnávat dvanáctky v továrně,” pokračuje, „zvlášť pokud jsou vykonávány dlouhodobě, ale hostesing mě svojí psychickou náročností překvapil. Stalo se mi, že jsem ve smlouvě měla skutečně napsáno, že si nesmím osm hodin sednout. To umí být dost fyzicky náročné, zvlášť s podpatky. Ale hlavně osm hodin někoho aktivně oslovovat bylo pro mě neúnosné. Lidi to otravovalo, mě to otravovalo, okupovala jsem veřejný prostor a rozhodně mi to nepřipadalo smysluplné. Stále pochybuju, že si na základě toho někdo nějaký produkt koupil.”
Usměvavé vítačky
Terezie oslovovala v obchodním domě, britské hostesky „bavily” bohaté muže. Zajímavé na hostesingu jako zaměstnání je jeho nejasná náplň. Anna Žiláková ve své bakalářské práci o hostesingu uvádí, že našla pouze jeden odborný zdroj, který toto zaměstnání definuje. V něm je hostesing popisován jako „práce spojená s vítáním a uváděním hostů. Jedná se o částečný úvazek a je často prezentován jako způsob, jakým lze sladit pracovní a domácí život. Jedná se o ,ženskou práci‘ a požadované schopnosti se také řadí mezi ,ženské‘ – hosteska má být srdečná, mateřská, diplomatická.”
Naopak v inzerentním článku na webu Studenta.cz sice nijak nekonkretizují podobu zaměstnání – zato se ale dozvíme, že hostesing je „zajímavý a flexibilní typ práce” a ředitelka hostesingové agentury článek doprovází účelnou radou: „Za vším je Smile, tedy úsměv. Věříme, že úsměv má pozitivní vliv na člověka a dokáže zajistit příjemnou atmosféru. U našeho týmu se s ním setkáte za každé příležitosti i v netradičních podmínkách.”
Ač nám to může připadat banální, výše zmíněná fráze o úsměvu je pro pochopení hostesingu naprosto klíčová. Jako příznačné se mi teď například jeví, když jsem v rámci reportážních rešerší byla jako hosteska na události pro zaměstnance továrny Lego. Organizátoři z agentury příliš nevěděli, co budeme na místě dělat, ale nakázali nám: „Hlavně se usmívejte a buďte příjemné. A oblečení na akci dostanete na místě.”
Jak proměnit úsměv a útlý pas v zisk
Zdá se, že smysl hostesky totiž není ve vykonávání nějaké (konkrétní) činnosti, ale v její samotné existenci, která je nejlépe naplněná úsměvem. To rozpracovává americká socioložka Ashley Mears ve své knize Pricing Beuty: Making of a Fashion Model. Mears zde zkoumá koncept tzv. estetické práce. Pro výzkumné účely začala pracovat jako modelka a následně o celé problematice napsala knihu.
Estetická práce si podle ní týká restauratérství, turismu, obchodu a zábavy. V těchto odvětvích jsou některé zaměstnankyně a někteří zaměstnanci vybíráni a trénováni, aby spojili jak osobnostní tak vzhledové požadavky, které firma požaduje. Emoční a estetické působení na zákazníky se následně transformuje na zisk, minimálně je to jeho cílem. Samozřejmě u některých pozic bylo odjakživa více hleděno na atraktivitu zaměstnanců. To Mears dokládá citací z knihy Wrighta Millse Bílé límečky z roku 1951, kde „okouzlující, elegantní prodavačka dokáže svým útlým pasem a zářivým úsměvem zvýšit prodej i svou provizi” (překl. autorky). Co ovšem podle Mears nové je, jsou „explicitní taktiky nabírání a výchovy zaměstnanců v oblasti jejich vzhledu”. To se týká právě profesí modelky či hostesky, které se v naší společnosti zavedly relativně nedávno.
Svoji zkušenost mi řekla Vanda, která nyní pracuje v neziskové organizaci IQ Roma servis: „Podle mě je to něco jako pracovat za barem. Nijak tě to nenaplňuje, ale děláš to, protože potřebuješ peníze. A jsou to jednoduše sehnaný peníze. Jednou jsem dělala promo pro Jack Daniel’s. Být hosteska pro alkohol je fajn, protože za to jsou lepší peníze. Ale tady jsem se poprvé setkala s tím, že mi řekli, ať další den už nechodím, že vypadám málo jako ,Jack kurva‘. Jinak jsem ale oplzlosti nevnímala. Chtěla jsem si vydělat prachy a pustila jsem to z hlavy.”
Zajímavá byla má zkušenost, když jsem byla povolána na jistý armádní veletrh. Bylo mi řečeno, že potřebují někoho se skvělou úrovní angličtiny. To samozřejmě zvýšilo má očekávání a nemohla jsem se dočkat, co bude mou náplní dne. Nakonec jsem nosila americkým, izraelským, francouzským a českým zbrojařům občerstvení k jejich pracovním schůzkám o tancích a mohla jsem si patřičně procvičit frázi: „Would you prefer a cup of tea or coffee?” Ale úsměv, úsměv jsem rozhodně potřebovala.
Ochutnáte si?
Nejméně příjemný zážitek má Terezie z propagace cigaret. „V trafice jsem měla aktivně oslovovat kolemjdoucí, zda kouří, a pak jim vysvětlovat princip nové práskací příchutě. Měla jsem na sobě oblečení, co mi dali: upnutý oblek s třpytivým chokerem – byla to nepříjemná situace. Jakoby to všechno nestačilo, mnohdy se ke mě nějaký chlap přitočil a řekl dvojsmyslně: ,A co vy? Kouříte? ‘”
V rámci reportáže jsme také vytvořily drobný dotazník, který jsme následně zveřejnili na hosteskovské facebookové skupině. Na otázku „Setkal/a jsi se někdy ze strany klientů se sexismy nebo vulgarismy?“ Odpověděla ano jedna třetina ze čtyřiceti dvou respondentek. Některé respondentky svou odpověď rozvedly: jedna odpověď vypovídala o obdobné zkušenosti s cigaretami jako měla Terezie – respondentce muži během promotérství opáčili, „že nekouří, že si nechávají”. Další respondentku zastihly „břitké vtípky” při nabízení vzorků občerstvení. Na otázku „Ochutnáte si?” se jí dostávaly odpovědi ve stylu: „A mohu ochutnat vás?” Poslední respondentka shrnula svou zkušenost v jedné větě: „Nevhodné nabídky povětšinou ženatých pánů na večeři pod záminkou nezávazného sexu.”
Partyzán patriarchátu jménem hosteska
Možná vás teď napadá slavné úsloví o komárech a velbloudech. V životě se člověk nejednou setká s příležitostnou vulgaritkou a není třeba to dramatizovat. Možná je ale objektifikace, která je s prací hostesky (a estetickou prací vůbec) bytostně spjata, příznakem něčeho mnohem širšího. To si myslí například americká novinářka Naomi Wolf ve své knize The Beauty Myth.
Wolf předně upozorňuje na to, že rozdělovat fyzický vzhled a chování není na místě, protože „být krásná” znamená chovat se určitým způsobem. Tím také vysvětluje, proč je stárnutí považováno za ošklivé – systém takto na úrovni atraktivity degraduje ženy, které s přibývajícím věkem získají moc (například stoupají po kariérním žebříčku). Žiláková ve své bakalářské práci píše, že pro Wolf „je krása posledním a nejlepším ideologickým systémem, jak uchovat mužskou dominanci nedotknutelnou. Čím více překážek se ženám podařilo překonat, tím náročnější a nereálnější obrazy ženské krásy na ně byly uvaleny.”
Proto tedy pro zaměstnavatele není požadavek krásy pouhým „dozdobením kanceláře” – je to klíčový požadavek pro přežití dosavadních patriarchálních struktur. Wolf ženy z estetických zaměstnání nazývá kráskami z povolání. Ty se musí neustále potýkat s tím, že když jsou vnímané jako sexuálně přitažlivé, nemohou být souběžně vnímané jako profesionální. Tyto charakteristiky se totiž vylučují. Ženy se sice svou atraktivitou stávají ve veřejném prostoru viditelné, zároveň ale kdykoli mohou být obviněny z toho, že jejich úspěch je zapříčiněn pouze jejich vzhledem a také svůj úspěch na základě nevyhovujícího vzhledu ztratit. Pokud je tedy atraktivita žen pro zaměstnání nutnou podmínkou, ale zároveň relativizuje zásluhy při dosažení pracovní pozice, pak Wolf tvrdí, že zaměstnání krásky z povolání patriarchální systém pouze ukotvuje a vyrovnává tak ženské emancipační snahy.
Wolf navíc tvrdí, že u mužů se nic takového neděje. Demonstruje to na příkladu moderátorů televizních zpráv, kde u mužů byl preferován typ vyzrálého čtyřicátníka s prokvetlými vlasy, ženy-moderátorky byly vybírány mladé a pouze 3 procenta byly „ženy ke čtyřiceti, které nevypadají na svůj věk”. Zatímco muž-moderátor může jen „zrát”, nad ženou-moderátorkou stále visí Damoklův meč rostoucího věku, kdy již nebude považována za dostatečně atraktivní a tak nebude moci vykonávat svou práci.
Ať už souhlasíte s feministickou teorií Naomi Wolf nebo ne, dalším negativním aspektem hostesingu jsou pracovní podmínky, ve kterých jsou ženy nuceny pracovat. Naprostá absence přestávek není výjimkou, včetně zákonné přestávky na oběd. Pracovní podmínky na místě vykonání práce se odvíjí od najímatele hostesek, takže nejsou jednotné. Naopak agentury zajišťují zprostředkování firmy a hostesky a následné vyplacení výplaty. V našem dotazníku se několik respondentek setkalo s nezákonným chováním ze strany agentur, když jim nevyplatily celou nebo část výplaty.
A kde jsou muži?
Silvie Lauder, novinářka týdeníku Respekt a feministka, v jednom ze svých facebookových statusů píše, že hostesing není problematický kvůli objektivizaci a sexualizování zaměstnaných dívek, ale protože na promo akcích chybí mladí a atraktivní muži. „My chceme taky,” tvrdí v nadsázce.
Sama jsem byla zaměstnaná na akci, kde byli i mužští promotéři. Měli jsme unisex uniformy a prostředí mi určitě připadalo méně „naplněné sexualizací” než jinde. Zároveň se jednalo skutečně o výjimečný případ promíchaného kolektivu. Například respondentky v práci Žílákové, se s muži-promotéry setkaly během zaměstnání málokdy a pokud ano, byly jim role stereotypně rozděleny (na automobilové akci dívky rozdávaly dárky a chlapci řídili auta).
Ale i když připustíme koncept Silvie Lauder, stále se propagace určitého produktu mladými a atraktivními jedinci (ať už ženami či muži) zdá poněkud „nezdravá”. Předně proč má vůbec být náš veřejný prostor zahlcen lidmi s letáčky, které nikdo nechce? Dále se nabízí otázka, proč na onom armádním veletrhu nemohl podnikatelům nosit kávu důchodce či důchodkyně, když senioři také mnohdy vítají občasný přivýdělek? Proč nám připadá v pořádku, že existují profese založené na ageismu či lookismu, tedy na preferenci mladé, krásné krve a diskriminaci nemladé a nekrásné?
Zároveň ale nelze hostesing vykreslit jen jako vykořisťování mladých studentek. V dotazníku polovina respondentek na otázku, proč hostesing dělají, uvedla, že je zaměstnání baví. Stalo se to tak vedle flexibility a relativně vysokého peněžního ohodnocení třetí nejčastější motivací. Pokud toto zaměstnání značné části hostesek připadá zajímavé a baví je, je možné, že jsou mé výhrady pouze jistou přecitlivělostí. Anebo taky ne. Protože ať už člověk feminismu fandí či ne, koncept „sex prodává” se zdá být potupný pro jakoukoliv civilizovanou společnost. Nebo jsme skutečně jen chodící pohlavní orgány, které si kupují produkty nikoliv kvůli jejich kvalitám, ale kvůli sexy prodávajícímu?
