Snažím se vybudovat si svobodu bez ohledu na to, kde žiji, říká umělkyně z Podněstří Dutca | E15.cz

Snažím se vybudovat si svobodu bez ohledu na to, kde žiji, říká umělkyně z Podněstří Dutca

Terezie Kosíková

Carolina Dutca je dokumentární umělkyně pocházející z regionu Podněstří (de facto nezávislý stát, který se odtrhl od Moldavska a je podporovaný Ruskem, pozn. redaktorky). Svou tvorbou je rozkročena mezi fotografiemi, multimediálními projekty či instalacemi. Hlavní jsou pro ni témata, kterými se vyslovuje k důležitým otázkám. Těmi pro ni v minulosti byla například situace LGBT lidí v Podněstří nebo problematika domácího násilí. Rozhovor, který jsme vedly o změnách, hranicích svobody a možnostech mladých lidí, vznikl díky spolupráci s Člověkem v tísni

Při vašem projektu mapujícím příběhy LGBT lidí z Podněstří jste se účastníků ptala, jak moc se cítí svobodní. Jak moc se cítíte být svobodná jako dokumentární umělkyně v dnešním Podněstří vy?

Já se cítím svobodná. Ne proto, že je u nás svoboda, ale protože se vždycky snažím si svou svobodu vybudovat a zachovat.

Při tvorbě vašeho projektu s názvem „The Places of Violence“ (týkajícího se domácího násilí) jste říkala, že vám ženy hodiny vyprávěly o násilí, které je potkalo. Jak tak psychicky náročnou práci zvládáte?

Byl to psychicky asi nejnáročnější projekt, který jsem kdy dělala. Také jsem ho pak ukončila, protože mi už došly síly. Ne z důvodu, že by nebyli další respondenti nebo respondentky, s kterými bych mohla natáčet. Začala jsem mít i problémy se spánkem.

Ten projekt jsem dělala na plný úvazek čtyři měsíce. Pokud jsem zrovna s nikým nenatáčela, tak jsem celé dny poslouchala, stříhala a třídila rozhovory nebo hledala další průzkumy a statistiky. Čtyři měsíce jsem v tom žila úplně naplno.

fotografie z výstavy The Places of Violencefotografie z výstavy The Places of ViolenceAutor: Carolina Dutca

Vaše práce se často točí okolo tabuizovaných témat jako je LGBT nebo domácí násilí. O co svým uměním usilujete?

Téma LGBT u nás tabu je. Ale téma domácího násilí tabuizované není, i když se mu nedostává tak velké pozornosti, jakou by si zasloužilo. Já se vždy vyjadřuji k tématům, která se mě nějakým způsobem dotýkají, která mě nějakým způsobem znepokojují.

Snažím se pro ně najít adekvátní formu vyjádření. To je zkrátka to, co dělám a nic jiného mi nepřináší srovnatelné uspokojení. Jde mi o téma a o koncept. Nejde mi o tvorbu pěkných fotek nebo hezkých obalů. Navíc nedělám jen fotografie, ale věnuji se i instalacím a filmům. Chci se prostřednictvím umění vyslovit k otázkám, které mě zajímají. Mohla byste to asi nazvat aktivismem prostřednictvím umění. I když já slovo aktivista nemám ráda. Rozhodně se více považuji za umělkyni než za aktivistku.

V zahraničních médiích je Podněstří často popisováno jako jakási depresivní země zamrzlá v minulosti. Vy se zabýváte sama hodně těžkými tématy, které společnost sužují. Kde berete sílu pokračovat dál?

Já jsem postupem času pochopila, že projekty je třeba trochu střídat. Člověk musí dbát i na své vnitřní potřeby. Věnuji se tedy také projektům, které nemají sociální charakter. Teď se například jedná o multimediální projekt o vztazích, který bude teď na podzim uveden na jednom velkém festivalu v Rusku. Z toho čerpám energii. Vždy je třeba najít rovnováhu mezi projekty, které jsou nějakým způsobem sociálně angažované, a mezi projekty ostatními.

V čem mohou vaše umělecké projekty společnosti v Podněstří pomoci?

Když jsem začínala, tak jsem si dělala takové naděje. Byla jsem přesvědčená o tom, že uměním můžete něco změnit. To už si teď nemyslím. V každém případě je ale lepší dělat něco než nedělat nic. Vaší činností třeba zasejete něco, z čeho změna postupem času vzejde. Pochopila jsem však, že přímo uměním změnu nezpůsobíte.

V jednom rozhovoru jste popisovala, že se člověk v Podněstří musí soustředit na svůj vnitřní vývoj a zůstat optimistický, o to se teď snažíte?

O tom jsem v rozhovoru mluvila v kontextu toho, že lidé často popisují naši zemi jako strašně depresivní. Ptají se, jak se vůbec dá žít v takovém prostředí, v tak depresivní situaci, ve které člověk vyrůstá… S takovými otázkami se setkávám často.

Samozřejmě, že žijete v zemi, která má velké problémy. Ale když nad nimi budete akorát plakat a nebudete nic dělat, tak asi nebudete mít veselý život. Připravíte si naopak život velice truchlivý. Moje snaha něco dělat je takové emocionální východisko z té situace. Svou činností se snažím tvořit něco pro sebe i pro ostatní. Člověk musí hledat vnitřní růst.

fotografie z výstavy The Places of Violencefotografie z výstavy The Places of ViolenceAutor: Carolina Dutca

Jeden váš umělecký projekt Tabule cti (Doska Pochiota) se týkal tématu lidí, kteří se rozhodli, že v Podněstří zůstanou (Podněstří se potýká s velkým odlivem mladých lidí, pozn. redaktorky). Hodně lidí z projektu zdůrazňovalo, že v Podněstří je blízko krásná příroda a že právě ono sepětí s přírodou je tam drží. Je příroda důležitá součást života lidí v Podněstří?

Nevím, ale asi to je pro lidi důležité. Já jsem třeba měsíc a půl nebyla doma a už se hodně těším na venkov. Takže mi asi příroda chybí. My máme velice krásnou krajinu. Řada obcí a vesnic je ještě nedotčená. Sepětí s přírodou u nás tedy asi opravdu hraje roli.

Je něco, co lidi, kteří se rozhodli v Podněstří zůstat, spojovalo?

Myslím, že důvody jsou různé a zároveň něčím podobné. Pro hodně lidí je tím hlavním důvodem rodina nebo přátelé. Někteří mluví o tom, že chtějí také zůstat, aby přispěli k rozvoji vlastní země. Ten nejdůležitější důvod ale nejspíš bude vztah k blízkým a silný vztah k místu, kde se člověk narodil. To hraje hlavní roli.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jsou v Podněstří dva typy mladých lidí. Jedni jsou konzervativní a často chtějí odejít do Ruska. Ti méně konzervativní chtějí emigrovat zase do Evropy. Jak spolu tyto dvě skupiny žijí?

Ta méně konzervativní skupina je zejména v Moldavsku. V Moldavsku jsou totiž lidé proevropštější, takových v Podněstří tolik není. Nemohu mluvit za všechny. Sama za sebe se snažím porozumět všem. Pochopit, čím je jejich postoj motivovaný. Protože ano, u nás máme i velice konzervativní mládež. Je to dané tím, v jaké společnosti vyrůstala. Jsou tu i mladí lidé, kteří jsou velice homofobní, kteří vyznávají ony takzvané tradiční hodnoty, které se neustále omílají v televizi. 

Za tlumočení děkujeme Báře Štefanové. 

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!