Michal Parízek je akademickým pracovníkem na Institutu politologických studií na Univerzitě Karlově v Praze, kde se při výuce a výzkumu věnuje hlavně mezinárodní a evropské politice. Spolu s několika studenty z Politologického klubu FSV UK vytvořil vzdělávací Youtube projekt Politika Z, který si klade za cíl vysvětlit základy fungování politiky mladým lidem: „Kdyby neexistovaly střety a ve společnosti by panovala harmonie zájmů, tak politiku vůbec nepotřebujeme. Tak bychom mohli mít jen úřady, které budou identifikovat a implementovat objektivně nejlepší řešení.“ Michal Parízek v rozhovoru prozradil, k čemu potřebujeme politiku i politology, komentoval protestní hnutí a vysvětlil, proč musíme porozumět hodnotám demokracie.
Proč jste se rozhodl spolu s několika studenty Politologického klubu FSV UK vytvořit projekt Politka Z, který pomocí krátkých Youtube videí přibližuje například základní fungování EU, moci a politiky či populismu?
Motivace za projektem Politika Z byla od začátku dvojí. První je přímočará v tom smyslu, že bylo naší snahou přijít s nějakým informačním materiálem o základních velkých tématech politiky a to pro co nejširší veřejnost, zejména pro mladé lidi, jako jsou studenti středních a vysokých škol.
Druhým důvodem bylo přesvědčení, že se vznikem sociálních sítí a komunikací skrz nová média by bylo zajímavé o politice informovat v přístupnější formě. Právě formou videí, místo klasickým textovým způsobem, jakým se nejčastěji odborná obec snaží předávat své poznatky veřejnosti.
K čemu nám občanům či právě mladým lidem poslouží chápání témat, která analyzujete ve videích? Třeba „Většina versus menšina“, „Hra se strachem“ nebo důležitost toho „Mít slovo!“?
Klíčovým přínosem by mělo být to, že lidé začnou přemýšlet o některých těžkých tématech politiky informovanějším způsobem. Jde o to si uvědomit, že věci, které na první pohled mohou působit záhadně, mají často ve skutečnosti jednoduchou logiku.
Dalším důvodem byla reakce na vývoj posledních let, kdy jsou vidět nejenom v české společnosti tendence narůstání politických proudů, které si nedělají velkou starost s hloubkovou analýzou problémů. Často pak přicházejí s přímočarými a jednoduchými rádoby řešeními ve skutečnosti komplexních problémů. Pro společnost je v takové chvíli důležité, aby uměla na tyto otázky nahlížet informovaně a kvalifikovaně.
Čím změní každodenní život lidem to, že budou chápat tak abstraktní pojmy jako jsou třeba demokratické hodnoty?
To je složitá otázka. Lidé tyto pojmy nepotřebují v každodenním životě. Můžou spokojeně žít, aniž by řešili, co je demokracie, aniž by se o politiku zajímali.
Dokud demokratický systém funguje dobře, podle nějakých zajetých pravidel a předvídatelně, dokud se společnosti ekonomicky, společensky a politicky daří, tak pro běžného občana není důležité přemýšlet o politice v těchto abstraktnějších pojmech. To nabývá na důležitosti v momentě, kdy začíná jít o podstatu politického uspořádání.
Ve východní i západní Evropě, v celém světě, má v současnosti demokracie velké problémy, vidíme tam náznaky krize její legitimity. Demokracie nejsou tak stabilní, jak jsme si mysleli možná ještě před deseti nebo dvaceti lety. V těchto zemích například dlouhodobě klesá účast voličů u voleb do národních parlamentů.
To může jít docela dlouho samospádem, aniž by někdo zaznamenal větší problém. Teprve potom, až se tyto problémy nakumulují, se může ukázat, jak moc je systém jako celek v krizi. Mohou pak začít získávat popularitu řešení, která povedou k odklonu od demokracie. Lidé ztratí možnost se efektivně podílet na rozhodování a utváření společnosti.
Takže přirozený vývoj ve společnosti je takový, že pokud všechno funguje tak, jak má, a demokracie je přítomná, tak si ji lidé neuvědomují a začne jim chybět až ve chvíli, kdy o ni přijdou? Je pak úkolem akademiků z politologie, aby onu důležitost lidem připomínali v dobrých časech?
Je to tak asi jako se vším. Když má člověk něco, co potřebuje, ale vždycky to měl, tak mu to přijde samozřejmé, třeba čistý vzduch nebo dostatek vody. Neuvědomí si, jak složitý by jeho život byl, kdyby to najednou neměl. A tak je to i s demokracií. Ale to je v pořádku, že lidé berou některé základní parametry politického systému, v němž žijí, jako dané. Je velmi důležité, že samotný systém není neustále zpochybňován lidmi a občané věří, že bude stabilní.
Zároveň vzniká riziko, že si lidé přestanou všímat udržování a obrany základních hodnot daného systému. Přestane to být prioritou. Na druhou stranu nikdo nemá rád mentorování a už vůbec ne od akademické sféry. Pokud se křičí v dobrých časech nebo moc dlouho a paušálně, tak lidé na volání dřív či později přestanou slyšet. To se ukázalo při hlasování kolem Brexitu, kdy sice většina odborníků upozorňovala, že vystoupení Británie z EU není v zájmu občanů, ale lidé je neposlouchali, protože se okoukali. Téměř všichni říkali totéž, přesto jim lidé přestali věřit.
V mediálním prostoru se upřednostňuje konfrontační střet mezi extrémními stanovisky
A není nedůvěra způsobena i změnou mediálního prostoru a nástupem internetu? Tím, že mají všichni přístup k informacím, takže zdánlivě může být odborníkem každý? Nenechala si odborná veřejnost vzít svůj hlas od alternativních webů a samozvaných expertů?
To je určitě faktor, který hraje v současnosti velkou roli. Spoustu lidí má dojem, že můžou mít kompetentní názor na velmi komplexní témata, k tomu mají nějaké zdroje informací, které však často nejsou zrovna pečlivě ověřené. Odborná veřejnost určitě ztratila to, co v minulosti bylo tak trochu monopol na vědění o politice obecně. Ne o konkrétních politicích či konkrétní situaci, ale znalost toho, jak politika obecně funguje, jaké jsou její zákonitosti a historická zkušenost s různými modely vládnutí.
Dnes existuje výrazně otevřenější diskuze ve společnosti a na sociálních sítích, která není vždycky dobře informovaná. Nehodnotím to ani pozitivně, ani negativně, ale myslím si, že to je fenomén, se kterým se jak odborná veřejnost, tak společnost jako celek bude muset naučit pracovat. Často totiž jeden dobře formulovaný tweet nebo post na FB získá mnohem větší pozornost než kdejaká solidní analýza, která by mohla ukázat, že věci jsou ve skutečnosti úplně obráceně.
To ale neznamená, že by odborník měl mít monopol na takovou informaci, neměl by být rozhodně jediným, kdo má právo se k problematice vyjadřovat. Ale lidé by si měli uvědomovat, jak je nebezpečné věřit někomu, kdo je pouze přesvědčivý, ale nemá za sebou historii potvrzující, že s fakty a informacemi nakládá zodpovědně a pravdivě.
Myslíte si, že nedůvěra společnosti k odborníkům či intelektuálům je zapříčiněna i tím, že dlouho nebrali na vědomí problémy, které většina lidí řešila (byli v nějakém svém vakuu), a tak je veřejnost přestala poslouchat?
Myslím si, že spoustu problémů, které část populace trápí, odborná veřejnost vůbec neřeší nebo se jimi nezabývá. Ale musíme si v tomto kontextu uvědomit, že se zde u české odborné veřejnosti bavíme o relativně malém počtu lidí. A potenciálních témat, o něž se zajímá široká veřejnost, je strašně moc. Když se bavíme o českém kontextu desetimilionového národa, tak je mylné si myslet, že tady máme x odborníků na každé specifické téma, které se může ukázat být politicky polarizujícím či problematickým.
A i když na to dané téma bude existovat několik odborníků, tak z nich bude minimum ochotných a schopných vstupovat do veřejné debaty. To už musí k nějakému tématu opravdu cítit silný vztah. V mediálním prostoru se častěji objevují lidé se silným a ideologickým pohledem na konkrétní věc než lidé s věcnou analýzou, protože o ně zájem není. Upřednostňuje se konfrontační střet mezi dvěma extrémními stanovisky před „nudným“ středovým pohledem, co by viděl pozitiva i negativa. Do takového sporu dvou ideologů pak odborník, který se problematice věnuje, nebude mít chuť vstupovat.
Jak by znovu měli odborníci, právě třeba v politologii, získat důvěru a obnovit důležitost své role ve společnosti?
To dneska nikdo neví. Nejenom v Česku, ale i v Evropě, Spojených státech a dalších zemích. Všechny tyto státy jsou v situaci, kdy nastalo něco nového a s čím se zatím nikdo neumí moc vypořádat. Dřív si na dané téma zpravodajství sehnalo odborníka. Dnes se k tématu může vyjádřit každý. To není nutně špatně, ale problém vzniká, když se názory lidí s politickou agendou nekriticky přijímají jako fakta.
K tomu, aby měl odborný hlas větší věrohodnost a váhu v diskuzi, musí nastat dvě věci. Zaprvé nabídka ze strany odborné veřejnosti, která bude svá stanoviska víc prezentovat. Za druhé musí vzniknout poptávka ze strany veřejnosti samotné. Doufám, že zpochybnění pravdy a odborných stanovisek, které teď zažíváme na sociálních sítích, je dočasné. Že v bližším horizontu si lidé začnou víc uvědomovat, jak snadno lze manipulovat s veřejným míněním skrz nová média a že začnou skeptičtěji přistupovat ke zdrojům.
Představa, že existují nějaká objektivní, pro všechny správná a optimální řešení, není pravdivá
A může vůbec nastat poptávka ze strany veřejnosti po tom naslouchat odborníkům, když o pozornost lidí aktivně soutěží nejen odborníci, ale i populisté, kteří jim říkají pravý opak? Zrovna v oblasti politologie se to, že jí veřejnost v současnosti nenaslouchá, může záhy projevit na výsledcích voleb. A to i u nás v České republice.
Obecně stabilita a funkčnost demokracie stojí na mase občanů, ideálně drtivé většině, která je ochotná o složitých problémech kriticky přemýšlet. Úspěch stran, které jsou považované za populistické, je normální, k demokracii to patří. Může se to leckomu nelíbit, ale je to něco, s čím musíme počítat. Je to součást politické soutěže, v níž často vítězí zjednodušující stanoviska.
Takže se vám zdá, že většina se vždy vrátí od populistických stran zpátky?
To neříkám. Jenom konstatuji, že pro funkčnost a stabilitu demokracie není naštěstí třeba za každé situace podpora 100 % populace. Kdyby to zapotřebí bylo, tak by asi nefungovala žádná demokracie. V každé společnosti je část obyvatelstva, která se s režimem neztotožňuje a nepovažuje ho za legitimní. Důležité je, aby ta skupina byla co nejmenší. Aby s touto skupinou politický systém pracoval a zjišťoval, v čem je problém.
Musíme si uvědomit, že podpora hnutí, která jsou většinou chápány jako populistické, se děje napříč historií a zeměmi a je potřeba s tím akorát umět pracovat. Když k tomu přistoupím jako občan a ne jako politolog, tak se nesmí připustit to, aby politická agenda populistických hnutí získala schopnost ovlivňovat mainstreamovou agendu. Mainstream, střední proud, se dnes používá s oblibou jako nějaké pejorativní slovo, že je to něco, proti čemu by se mělo vymezovat. Avšak střední proud je znakem umírněnosti, je uprostřed, bere si vhledy z více stran.
Už Aristotelés říkal, že jádrem politiky je střed a jádrem demokracie je silný politický střed. V současné Evropě není nebezpečím pro demokracie to, že se samotný extrém stane dominantní silou. Ale nebezpečí vidím v tom, že extrém přiměje střední proud k nahlížení na věci extrémním způsobem. Střední proud musí pochopit, že ve společnosti se děje něco, co vyžaduje pozornost. Neměl by tyto varovné signály podceňovat. Zároveň by se však těmto tendencím neměl přizpůsobovat.
Je pravda, že i u nás se například o hnutí ANO často mluví jako o populistické straně, navíc hnutí ANO na rozdíl od klasických politických stran nemá tak silnou ideologii. Takže i mainstreamové strany se změnily? Už to není jen záležitostí kraje politického spektra?
Já bych nechtěl mluvit konkrétně o české politické situaci, na to je řada mnohem větších odborníků. Ale to, že stranám chybí ideologie, je fenoménem, který můžeme sledovat napříč řadou zemí. Strany se méně a méně profilují na základě klasických politických ideologií, jako je pravice a levice, a více se profilují na jiných tématech.
Například se profilují na základě praktických věcí, které chtějí uskutečnit, po kterých je možná právě i od občanů poptávka. Je to ale špatně?
Napříč demokraciemi teď voliči méně preferují ostře vymezený ideologický spor mezi dobře definovanými tábory a víc chtějí vidět nabídku konkrétních řešení praktických problémů. To asi nijak zásadně špatně není.
Lidé dnes chtějí víc dobrou správu než ostrý ideologický souboj. Ale musíme si uvědomit, že drtivá většina otázek v politice nemá žádná jednoduchá řešení, která by neodrážela konflikt zájmů. Jedna z klasických definic politiky říká, že politika je rozhodování o tom kdy, jak a kdo ve společnosti něco dostane. Politika je o řešení střetu zájmů. A představa, že existují nějaká objektivní, pro všechny správná a optimální řešení není pravdivá. Politická řešení z podstaty věci rozdělují hodnoty ve společnosti a konflikt zájmů za nimi vždycky bude.
Takže strany lžou, pokud říkají, že chtějí pro všechny to nejlepší?
To je naprosto nerealistické. To, že budou strany vytvářet optimální řešení pro všechny lidi, které všem dávají a nikomu neberou, nedává smysl. To není politika. Politika je na střetech založená. Kdyby neexistovaly střety a ve společnosti by panovala harmonie zájmů, tak politiku vůbec nepotřebujeme. Mohli bychom mít jen úřady, které budou identifikovat a implementovat objektivně nejlepší řešení.
Evropské unii by pomohlo, kdyby se lidé ztotožnili s jejím příběhem
V nedávném rozhovoru pro server Alarm mluvil Daniel Prokop o tom, že se z politiky vytrácejí silná témata. Před volbami se nastolují spíše emoční diskuze, jako bylo Lithium před sněmovními volbami, a z těch pak těží více populisté. Jak do politiky dostat zpátky relevantní témata?
Neumím asi zhodnotit, do jaké míry jsou konkrétní kauzy, které zmiňujete, pro nás všechny skutečným problémem. Do jisté míry to může být tím, že před sebou nemá společnost nějaké velké vize, co by chtěla naplňovat. A proto lze v politice, nejenom u nás, utrhnout před volbami mediální prostor v podstatě čímkoliv, co zaujme a hodí špatné světlo na oponenta. Když to řeknu cynicky, tak velká témata se do politiky vrátí, až nastane nějaký velký problém. Nevím, jestli existuje nějaký méně riskantní způsob, jak zajistit, že se vždycky před volbami budeme věcně bavit o významných tématech směřování země.
Možná je to role odborníků a médií? Dávat menší prostor atraktivním a emočním tématům, ale spíše těm opravdu relevantním?
Já si myslím, že zrovna tohle role odborníků není a být nemůže. Akademická veřejnost by neměla mít ambici vytvářet politickou agendu, to by měli dělat politici. A velká témata budou formovat politickou diskuzi kolem voleb ve chvíli, kdy budou političtí leadeři schopní je nastolit a v diskuzi udržet.
V posledním díle politika Z‚ kde doporučujete knihy a filmy, jste předestřel, že vás na první pohled nenapadlo žádné dílo populární kultury, které by dobře mapovalo Evropskou integraci. A že je to skoro symptomatické k tomu, jaké má dnes EU problémy s legitimitou. Myslíte si, že by EU pomohlo, kdyby se lidé ztotožnili s jejím příběhem? Není to moc romantická představa?
Evropské unii by určitě pomohlo, kdyby se lidé ztotožnili s jejím příběhem. Každý politický systém stojí na tom, že společnost, která ho tvoří, má nějaký pocit sdílení s ostatními. Máme společný příběh, a proto se k ostatním spoluobčanům a k lidem okolo nás chováme umírněně a přistupujeme k politice i společnosti se snahou spolupracovat a chovat se konstruktivně. Pokud EU nebude dlouhodobě schopná vytvářet v lidech tenhle pocit sdílení, bude mít problém zejména v časech krize a akutních problémů. Vždy totiž dané řešení někomu pomůže, stejně tak ho však musí někdo zaplatit. Ten, kdo ho platí, pak musí cítit, že se podílí na něčem, s čím se ztotožňuje. A když ten pocit nemá, tak platit nebude.
Takže lidé v ten projekt musí věřit?
Určitě, to platí pro jakýkoli politický řád, i pro projekt evropské integrace. Pokud má EU fungovat, tak lidé musí věřit, že má smysl. Ideálně nejen v tom duchu, že cokoli jiného je horší. Tento argument je konkrétně u EU často na stole. Nejsme spokojení, ale jakákoli alternativa je horší. Nejen EU, ale i západní demokracie musí znovu začít pracovat na tom, aby se lidé s jejich politickými systémy a jejich uspořádáním ztotožňovali a věřili mu. A věřili, že je to to nejlepší možné.
