Skotsko
Jedná se o součást Velké Británie, jejíž jméno v souvislosti s rozpadem království napadne asi každého. V minulosti totiž Skotsko projevovalo mnoho separatistických tendencí, naposledy při referendu v roce 2014. Ale problémy s jižním sousedem jsou dlouhodobé. Opravdu horko začalo být Skotů v 11. století, kdy byla ve válečném stavu celá Anglie. Vysočina se stala cílem mnoha šlechticů, místní však anglický vliv nesli nelibě. V roce 1314 sice získali na Anglii úplnou nezávislost, toto období však netrvalo dlouho. Od sedmnáctého století je Skotsko součástí monarchie se zastoupením v londýnském parlamentu.
V 18. století došlo vlivem průmyslové revoluce k odlivu obyvatel Skotska z vysočin do nížin. Například Glasgow v tomto období prodělalo obrovský vývoj, a stalo se druhým největším městem v britském impériu. Snahy o větší podíl na vládě se začaly projevovat v polovině 19. století, kdy Skoti cítili potřebu o vytvoření národního shromáždění, které by se zabývalo specifickými problémy Skotska.
Poté, co se Liberálové dostali k moci, bylo Skotsko blízko větší suverenitě, záměr však zhatila první světová válka. Snahy o decentralizaci Skotové obnovili až po válce, jedním z hlavních iniciátorů byla Skotská národní strana, jež vznikla roku 1934.
I když neměla strana zpočátku téměř žádný politický vliv, její podpora mezi obyvateli rostla. Vrcholem snah v 70. letech bylo skotské referendum v roce 1979. V něm se měli občané Skotska vyjádřit, zda jsou pro vznik národního, legislativně omezeného, shromáždění.
To by řešilo záležitosti týkající se vzdělávání, životního prostředí, zdravotnictví nebo sociálních věcí. I přesto, že pro bylo v referendu téměř 52 procenta občanů, zákon neprošel. Souhlasit totiž muselo aspoň 40 procent občanů s volebním právem, kvůli nižší účasti v referendu toto číslo dosáhlo pouze 32 procent.
Kvůli těsnému výsledku však snahy o samostatnost začaly sílit, další referendum se konalo za necelých 20 let, roku 1997. V něm Skoti dostali dokonce otázky dvě. V první odpovídali, zda jsou pro vznik Skotského parlamentu s přenesenými pravomocemi.
Druhá otázka zjišťovala, zda by parlament měl mít schopnost ovlivňovat daňovou politiku. Referendum, proti kterému se postavili konzervativci, prošlo v obou bodech. 12. května 1999 parlament o 129 křeslech poprvé zasedal. I nadále mu však zůstaly omezené pravomoci, které může více ovlivnit Parlament Spojeného království.
Poslední referendum, jež se konalo předloni, už ale Skoti nepodpořili. Důvodů bylo několik, pravděpodobně však myšlenka absolutního rozvázání společného svazku působila příliš radikálně. Svůj vliv na tom mohla mít i částečná ekonomická závislost na Anglii, ačkoliv Skoti ovládají velké množství ropy a plynu, především v moři. V referendu o setrvání v EU ale Skotsko hlasovalo naprosto jinak, než zbytek království, všechny jeho volební obvody by rády ve společenství zůstaly.
I když Skotsko výsledek referenda nezvrátilo, je zřejmé, že mentalita Skotů se od té anglické liší. Referendum o brexitu tak může být pro Skoty další záminkou nové hlasování o nezávislosti vyvolat. „Je nepředstavitelné, že by britská vláda další referendum o nezávislosti zablokovala,“ řekla po zveřejnění výsledků čtvrtečního referenda skotská premiérka Nicola Sturgeonová. Je tedy vysoce pravděpodobné, že k dalšímu referendu ve Skotsku dojde. Otázkou je jen kdy, a s jakým výsledkem.
Severní Irsko
Rovněž zelený ostrov na západ od Velké Británie neměl své soužití s anglickou monarchií jednoduché. Stejně jako Skotsko bylo od 12. století pod velkým vlivem koruny. Střídala se období společného spojenectví i množících se snah o osamostatnění, severovýchodní oblast však vždy více sympatizovala s Anglií.
Rovněž do této oblasti mířilo množství anglických migrantů, především presbyteriánů. Obecně byla pozice Irska lepší, než mělo Skotsko, což dokazuje také uznání samostatného parlamentu v roce 1782. Byl však už v roce 1800 rozpuštěn.
Zdánlivé rozřešení situace nastalo ve 20. letech, kdy zemi zasáhly dva ozbrojené konflikty. Prvním byla Britsko-irská válka, kterou následovala Irská občanská válka. První konflikt se týkal osamostatnění Irska od monarchie, v tom druhém proti sobě stála Armáda svobodného státu a severoirská IRA. Výsledkem bylo ve dvacátých letech odtržení Irské republiky (tehdy ještě Irský svobodný stát), od kterého se oddělilo šest hrabství Severního Irska. Ta jsou nyní součástí Spojeného království.
Neznamená to však, že by společný svazek skončil šťastně. Severním Irskem roku 1969 otřásly etnicko-politické nepokoje, když irští katolíci vyjádřili snahu o připojení k Irské republice. Jednalo se převážně o původní etnické Iry, druhou skupinu tvořili probritští protestanti, potomci Angličanů a Skotů, kteří se do země dostali v průběhu 16. století.
Zájmy Irů během konfliktu hájila organizace IRA, jež působila již v občanské válce na počátku 20. století. V souvislosti s konfliktem byl roku 1972 rozpuštěn severoirský parlament, celý konflikt byl oficiálně ukončen roku 1998 Belfastskou dohodou, celkem si vyžádal 3600 obětí.
I když se nyní může zdát, že se napětí v Severním Irsku uklidnilo, čtvrteční referendum debatu o samostatnosti znovu rozvířilo. Také jako u Skotska můžeme na sousedním ostrově pozorovat proevropské tendence. Pro setrvání bylo 56 procent obyvatel.
Problém s Irskem
Myšlenky o opuštění Spojeného království po oznámení výsledků vyjádřil druhý nejvyšší politik Severního Irska, Martin McGuiness ze separatistické strany Sinn Féin. Podle jeho slov nemá Britská vláda žádný demokratický mandát, aby reprezentovala názory Severu v jakýchkoli budoucích jednáních s Evropskou unií.
Otázkou také zůstává, zda by se Severní Irsko osamostatnilo úplně, nebo se připojilo k Irsku. Při pohledu do statistik zjistíme, že se jeho ekonomika nachází přibližně na úrovni Lotyšska nebo Kazachstánu, tedy kolem 23 tisíc dolarů HDP na hlavu. To je o hodně níž, než je současný průměr Británie.
Problémem by mohlo být také ale připojení k Irsku. To sice patří mezi nejvýkonnější ekonomiky Evropy, nedávno si však prošlo recesí. Hospodářství Irska by tak nemuselo připojení dalšího území ustát bez problémů.
