„Bitva o Donbas začala,“ oznámil 19. února ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Město Slovjansk se má podle pozorovatelů stát klíčovým bodem v ruské snaze o vítězství na východě země. Pohnutá historie Doněcké a Luhanské oblasti se završila v pondělí 21. února 2022, kdy Vladimir Putin uznal nezávislost regionů. Jaká je ale historie Donbasu? O co se zde právě bojuje?
Ukrajina je po Rusku druhou největší zemí v Evropě. V Donbasu žije silná skupina rusky mluvících obyvatel, kteří se tam ale přestěhovali až v posledních letech. Rusko před válkou poskytlo podle agentury The Associated Press více než 720 tisíc pasů zhruba pětině obyvatel regionu.
- Historie oblasti (úvod)
- „Nové Rusko“
- Velký hladomor za Stalina
- Druhá světová válka a Hitler
- Součást Ukrajiny
- Majdan a boj za nezávislost
- Mapa regionu a sporná území
ONLINE: Aktuální vývoj situace na Ukrajině >>>
Historie regionů Doněck a Luhansk
Oblasti Doněck a Luhansk, které tvoří Donbas, byly po mnoho staletí známé jako Divoká pole a do druhé poloviny sedmnáctého století zůstaly v podstatě neobydlené. Do širšího povědomí oblast vstoupila díky uhelnému bohatství, které tam umožnilo masivní výrobu oceli.
Historická uhelná oblast zahrnovala také regiony v Dněpropetrovské oblasti a v jižním Rusku, zatímco stejnojmenný euroregion se skládá z Doněcké a Luhanské oblasti na Ukrajině a Rostovské oblasti v Rusku.
Přestože se od konce devatenáctého století jedná o důležitou oblast těžby uhlí, kdy se silně industrializovala, region byl téměř vylidněn poté, co jej po staletí obývaly rozličné kočovné kmeny, jako byli Skythové, Alani, Hunové, Bulhaři, Pečeněhové, Kipčakové, Mongolové, Tataři a Nogajci.
Donbas byl z velké části neobydlený až do druhé poloviny sedmnáctého století, kdy tam donští kozáci založili první trvalé osady. První tamní město se datuje do roku 1676. Původně neslo název Solanoye, nyní Soledar. Vzniklo díky výnosnému podnikání vzkvétajícímu po objevu ložisek kamenné soli.
Donbas zůstal z větší části pod kontrolou ukrajinského Kozáckého hetmanátu (Heťmanščyna, polonezávislý státní útvar záporožských kozáků – pozn. red.) a krymského chanátu až do poloviny 18. století, kdy ruská říše hetmanát dobyla a chanát anektovala.
,,Nové Rusko"
Na konci osmnáctého století se do regionu stěhovalo mnoho Rusů, Srbů a Řeků. Rusko pojmenovalo dobytá území „Nové Rusko“. S šířením průmyslové revoluce po celé Evropě se v polovině devatenáctého století začaly využívat obrovské uhelné zdroje regionu, které byly objeveny už v roce 1721.
Rychlý vzestup uhelného průmyslu vedl k populačnímu boomu z velké části poháněnému ruskými osadníky. Region se skládal z hrabství Bakmut, Slovianserbsk a Mariupol, přičemž posledně jmenovaný byl řeckým městem, ve kterém stále žije hodně Řeků.
Těžba uhlí vedla k zintenzivnění ruského vlivu v regionu a roku 1869 k rozvoji tamní metropole Doněcku s původním názvem Juzovka. O to se zasloužil velšský obchodník John Hughes, který tam vybudoval ocelárnu. Za prací se do lokality stahovali bezzemští rolníci z okrajových gubernií Ruské říše. Sověti v roce 1924 přejmenovali Juzovku na Doněck.
Co se děje na Ukrajině (video):
Podle ruského carského sčítání lidu z roku 1897 tvořili Ukrajinci 52,4 procenta populace regionu, zatímco etničtí Rusové 28,7 procenta . Řekové, Němci, Židé a Tataři byli v Donbasu také výrazně zastoupení. Zejména v okrese Mariupol, kde tvořili 36,7 procenta populace.
Většinu průmyslové pracovní síly v dolech a hutích tvořili ruští obyvatelé měst. Ukrajinci naopak dominovali venkovu a zemědělství. Ukrajinci, kteří se přestěhovali do měst za prací, byli rychle asimilováni do rusky mluvící dělnické třídy, což byl trend urychlený vzestupem bolševiků a vytvořením Sovětského svazu.
Stalin seslal hladomor
V dubnu 1918 jednotky loajální Ukrajinské lidové republice ovládly velké části regionu. Jeho vládní orgány nějakou dobu působily v Donbasu spolu s příznivci ruské prozatímní vlády. Ukrajinský stát, nástupce Ukrajinské lidové republiky, dokázal v květnu 1918 s pomocí německých a rakousko-uherských spojenců dostat region nakrátko pod kontrolu. Po ruské občanské válce byl Donbas začleněn do Ukrajinské sovětské socialistické republiky a kozáci byli v regionu v letech 1919 až 1921 zlikvidováni.
V letech 1932 až 1933 Stalinova sovětská vláda vyvolala na podporu poruštění oblasti hladomor. Většina místních Ukrajinců byli venkovští rolníci a po zabavení půdy přišli o veškeré prostředky k získání obživy. V rámci širšího sovětského hladomoru v uvedeném období, který zasáhl hlavní oblasti produkující obilí, zemřely miliony obyvatel Ukrajiny.
V roce 2006 Ukrajina spolu s patnácti dalšími zeměmi prohlásila hladomor za genocidu ukrajinského lidu, kterou spáchala sovětská vláda. První odhady počtu obětí se výrazně lišily. Společné prohlášení OSN podepsané 25 zeměmi v roce 2003 uvádí, že zahynulo sedm až deset milionů lidí. Současné, přesnější odhady se pohybují od 3,3 do 5 milionů.
Na oblast měl zálusk i Hitler
Zoufalou situaci v Donbasu prohloubila druhá světová válka. Pracovní doba dělníků se prodloužila a ti, kteří neplnili normy, byli zatýkáni. Adolf Hitler považoval zdroje Donbasu za zásadní pro plán invaze do Ruska, který nazval operací Barbarossa. Region v letech 1941 a 1942 výrazně trpěl nacistickou okupací.
Tisíce průmyslových dělníků byly deportovány do Německa a nuceny pracovat v továrnách. Jen v Doněcké oblasti přišlo v průběhu okupace o život 279 tisíc civilistů. Na území dnešní Luhanské oblasti bylo zabito téměř 46 tisíc lidí. Strategická ofenziva Rudé armády v Donbasu v roce 1943 vrátila území pod sovětskou kontrolu, ale hladomor a válka si vybraly obrovskou daň a zanechaly region zničený a vylidněný.
Součást Ukrajiny
Po válce nastalo období rekonstrukce a Donbas přijal velkou vlnu ruských občanů dělnických profesí. V roce 1959 tam už žilo 2,55 milionu etnických Rusů, když o 33 let dříve jich bylo jen 639 tisíc. Rusifikace se ještě zrychlila po sovětských školských reformách v letech 1958 až 1959, které téměř zlikvidovaly ukrajinské jazykové vzdělávání. Proto se v Donbasu podle posledního sovětského sčítání lidu z roku 1989 hlásilo 45 procent obyvatel k ruskému původu.
Po rozpadu Sovětského svazu a vyhlášení ukrajinské nezávislosti se ekonomika v oblasti výrazně zhoršila a v roce 1993 se průmyslová výroba dokonce zhroutila. Průměrné mzdy od roku 1990 klesly o osmdesát procent. Donbas byl tehdy v absolutní krizi a mnozí obyvatelé obviňovali novou ústřední vládu v Kyjevě ze špatného hospodaření a lhostejnosti.
To v roce 1993 vyústilo v obří stávku a konflikt, který historici popisují jako boj mezi Donbasem a zbytkem Ukrajiny. Jeden vůdce stávky prohlásil, že lidé z Donbasu hlasovali pro nezávislost, protože chtěli, aby moc dostaly lokality, podniky a města, nikoli proto, že by chtěli silně centralizovanou moc přesunout z Moskvy do Kyjeva.
Po této stávce následovalo v roce 1994 poradní referendum o různých ústavních otázkách v Doněcku a Luhansku. To se konalo souběžně s prvními parlamentními volbami na nezávislé Ukrajině.
Řešily se zásadní otázky, zda by ruština měla být prohlášena za oficiální jazyk Ukrajiny, zda by ruština měla být správním jazykem v Doněcku a Luhansku, zda by se Ukrajina měla federalizovat a zda by Ukrajina měla mít užší vazby se Společenstvím nezávislých států, tedy pozůstatkem Sovětského svazu.
Pro uvedené návrhy tehdy hlasovalo téměř devadesát procent voličů, žádný z návrhů však nebyl přijat. Ukrajina zůstala jednotným státem, ukrajinština byla zachována jako jediný úřední jazyk a Donbas nezískal žádnou autonomii.
Kyjev versus separatisté
V březnu 2014, po Euromajdanu a ukrajinské revoluci v roce 2014, vypukly ve značné části Donbasu nepokoje, které později přerostly ve válku. Proruští separatisté se připojili k samozvané Doněcké a Luhanské lidové republice, kterou teď Rusko uznává jako legitimní. Proruští separatisté v Doněcké a Luhanské oblasti v roce 2014 obsadili vládní budovy a po ruské anexi Krymu prohlásili regiony za nezávislé lidové republiky. O té doby bylo v bojích mezi proruskými separatisty a ukrajinskými silami zabito více než čtrnáct tisíc lidí.
Uprostřed bojů bylo v roce 2014 nad východní Ukrajinou sestřeleno malajsijské dopravní letadlo. Při šokující události, která vrátila tamní konflikt na světovou scénu, zahynulo všech 298 lidí na palubě. Mezinárodní vyšetřovatelé dospěli k závěru, že raketu dodalo Rusko a byla odpálena z oblasti kontrolované proruskými separatisty. Rusko podíl na sestřelení letadla popřelo.
Pohnutá historie Doněcké a Luhanské oblasti se završila v pondělí 21. února 2022, kdy Vladimir Putin uznal nezávislost regionů. Každý z regionů má svého samozvaného prezidenta, do čela Doněcké lidové republiky byl v roce 2018 zvolen Denis Pušilin, vůdcem luhanské separatistické oblasti je Leonid Pasečnik.
Uznáním nezávislosti regionů ze strany Ruska fakticky skončily Minské mírové dohody, které se ostatně nikdy nepodařilo zcela prosadit. Dohody podepsané v letech 2014 a 2015 požadovaly v rámci Ukrajiny výraznou autonomii pro dva zmíněné regiony.
