Sedmadvacítka je globálním motorem v úsilí o snižování emisí skleníkových plynů, Evropská komise dnes představila návrh několika konkrétních opatření. Očekává se, že rozpoutají velkou diskuzi. Patrně i o tom, zda západní země dokážou strhnout k podobným aktivitám i další velké znečišťovatele, nebo zůstanou osamělými bojovníky.
Komise přišla s konkrétními kroky, jak dosáhnout snížení emisí o 55 procent do roku 2030 a posléze uhlíkové neutrality do poloviny století. Navrhla, aby nová auta v EU od roku 2035 neprodukovala žádné emise CO2. Ráda by také rozšířila systém emisních povolenek i na silniční a lodní dopravu a také vytápění budov. Zároveň plánuje vytvoření fondu, který by měl lidem pomoci kompenzovat očekávané zdražení tepla či pohonných hmot. Podniky vyvážející do EU neekologicky vyráběné průmyslové produkty by měly platit takzvané uhlíkové clo.
Není pochyb o tom, že navržené změny rozpoutají velké debaty v členských zemích a v zasažených odvětvích. Jedním z častých argumentů odpůrců zavádění přísných opatření je, že největší znečišťovatelé jsou v tomto směru daleko laxnější, unijní snaha proto podle nich nemá valný smysl. Evropská unie jako celek je podle statistik třetím až čtvrtým největším producentem skleníkových plynů, připadá na ni zhruba jen čtvrtina čínského množství.
EU v její snaze částečně vede přesvědčení, že pozitivní příklad i jistý tlak budou mít vliv i na další státy a regiony. Faktem je, že závazek klimatické neutrality do poloviny století si vytyčuje stále více zemí. Zůstává však otázkou, nakolik jsou tyto cíle pevné a zda jsou vůbec realizovatelné. Kupříkladu ve Spojených státech jsme v uplynulých letech viděli, že ekologické úsilí úzce souvisí s politickou reprezentací a může se snadno radikálně změnit.
Čína si sice vytkla závazek klimatické neutrality do roku 2060, v příštích letech však budou její emise ještě růst a nikdo nemůže garantovat, jak se zachová poté. Další poměrně velký emitent, Indie, se zatím necítí na to, aby si ambiciózní cíle předsevzal, jelikož prioritou zůstává elektrifikace země a potírání chudoby.
Je pravděpodobné, že pokud bude rozvinutý svět na snižování globálních emisí trvat, bude muset některé znečišťovatele více finančně podpořit. Jasněji o dalším úsilí by mělo být na podzim, kdy se v Glasgow uskuteční odložený klimatický summit.
Pro největší znečišťovatele bude snižování emisí velkou výzvou
Čína
Čína je suverénně největším světovým emitentem skleníkových plynů, připadá na ni více než čtvrtina vypouštěného množství. Země slibuje, že do roku 2060 dosáhne uhlíkové neutrality s tím, že emisní vrchol přijde před rokem 2030 a pak by měly klesat. Největší výzvou při dosahování tohoto cíle patrně bude energetický mix země.
Více než polovina elektrické energie vyrobené z uhlí vloni připadla na Čínu. Její produkce dokonce vzrostla o téměř dvě procenta. A to přesto, že podíl uhlí v čínském mixu soustavně klesá. Peking staví a plánuje vícero jaderných elektráren, velkých hydroprojektů a rozvíjí i další obnovitelné zdroje. Je však otázkou, zda to bude stačit vzhledem k dramaticky rostoucí spotřebě elektřiny, související s urbanizací a industrializací.
USA
Spojené státy jsou druhým největším globálním producentem emisí skleníkových plynů, vypouštějí jich zhruba dvanáct procent. Reakce na tuto skutečnost je silně závislá na politické reprezentaci. V současnosti vše nasvědčuje tomu, že země by chtěla být uhlíkově neutrální do roku 2050 a do roku 2030 chce snížit emise zhruba o polovinu ve srovnání s rokem 2005.
Aby toho Spojené státy dosáhly, budou muset snižovat zejména emise z výroby elektrické energie, vytápění a dopravy. Transport v USA představuje téměř čtyři procenta světových emisí skleníkových plynů, což je vůbec největší zátěž z dopravy na planetě. Prezident se chce soustředit zejména na inovace a nové technologie, úspory kupříkladu modernizací přenosové soustavy či rozvoj veřejné dopravy a železnice. Je však otázkou, jestli najde s republikány nějakou shodu na podobě vládních pobídek a penalizací.
Indie
Indie, třetí největší znečišťovatel, vypouští do ovzduší zhruba sedm procent skleníkových plynů. V současnosti se v zemi vede debata o tom, jestli si stanovit cíl uhlíkové neutrality na polovinu století po vzoru západních i dalších států. Země se tak pomalu dostává pod tlak ostatních, zejména sousední a konkurenční Číny.
Indické nevládní organizace promýšlejí cesty, jakými by šlo cíle dosáhnout, veškeré snahy jsou ale teprve v začátcích. Největším problémem Indie je na uhlí silně závislý energetický sektor. Uhlí mají mnozí politici spojené s elektrifikací nejchudších částí země a obnovitelné zdroje zatím nestíhají jeho roli nahradit. Indie se patrně bude snažit se západním světem zobchodovat snižování emisí výměnou za finanční pomoc. „Nejsme proti neutralitě. Ale dokud nebudeme mít adekvátní financování, nemůžeme se k ní zavázat,“ uvedl před pár dny vládní tajemník Rameshwar Prasad Gupta.
Rusko
Trend přechodu na zelenou ekonomiku je nepochybně obrovskou výzvou i pro Rusko, čtvrtého největšího světového producenta emisí CO2. Země si zatím vytyčila jediný pevný a poměrně skromný cíl – snížení emisí o třicet procent do roku 2030 v porovnání s rokem 1990. Ruský zmocněnec pro klima Ruslan Edelgerijev nedávno označil současné snahy nastolovat ambiciózní klimatické cíle za nerozumný závod, který odvrací pozornost od toho, co je zapotřebí ke konkrétním výsledkům.
Prezident Vladimir Putin však připouští, že oteplování je pro jeho zemi významným problémem. Uvedl, že se Rusko otepluje 2,5krát rychleji, než je světový průměr, a vnímá jako velkou hrozbu tání permafrostu, na kterém stojí celá města. Ruská ekonomika je však zároveň závislá na těžbě a exportu fosilních paliv a oteplování v Arktidě v tomto směru nabízí i nové příležitosti.
Japonsko
Pátý největší znečišťovatel ovzduší (podle některých zdrojů patří pátá příčka Brazílii či Indonésii – pozn. red.) to zjevně myslí se snižováním emisí vážně. Parlament císařství v květnu vtělil do zákona příslib na dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. Do roku 2030 by pak měly emise poklesnout o 46 procent v porovnání s rokem 2013, což je významný posun oproti předchozímu cíli.
Pro Japonsko bude podobně jako pro další země úkolem číslo jedna ozelenit výrobu elektřiny. V souladu se zákonem mají místní úřady vytipovat místa, kde se budou realizovat nové projekty založené na obnovitelných zdrojích. Zelená tranzice má být hodně založená na spolupráci lokální správy se soukromými subjekty, podpoře inovací a jejich financování. Země zavádí daňové pobídky pro byznysmeny a snaží se i o motivaci koncových spotřebitelů, například příspěvky na koupi elektromobilů.
