Otrava Alexeje Navalného, nejznámějšího současného opozičního kritika vlády Vladimira Putina a celého korupčního systému moci v Rusku, vyvolala v Německu velmi živý ohlas, který možná změní politiku Německa vůči Putinovu režimu. Není to jen kvůli tomu, že Navalnyj leží v kómatu v berlínské nemocnici Charité a je Němcům, kteří ho zachraňovali, tak nějak blíž. Může za to i bezohledné jednání ruské moci, která popírá jakékoliv zapojení do Navalného otravy a ještě si z jeho dnešního stavu dělá legraci.
Kancléřka Angela Merkelová reagovala překvapivě ostře, asi i kvůli cynismu ruské reakce, a zapomněla přitom na všechny důležité obchody s Ruskem, především na plynovod Nord Stream 2, který podle německých politiků posílí energetickou bezpečnost Německa. Zní to paradoxně, protože pro pozorovatele ze střední Evropy, který s Ruskem nemá dobré historické zkušenosti, je to přesně naopak: Němci se dostávají Nord Streamem 2 pod větší vliv Ruska a jsou více vydíratelní. Německý ministr zahraničí Heiko Maas ale nahlíží na situaci z druhé strany: Rusko bude závislé na německých odběrech, protože to první, co ho zajímá, jsou peníze, které jinde než z prodeje plynu a ropy nezíská.
Na bodě mrazu
To vše je po Navalného otravě nyní ve hře a v Německu se kvůli tomu rozběhla velká debata na téma, jak nyní, po tak odporném útoku, s Ruskem jednat. Zapojil se do ní i ředitel Bezpečnostní konference v Mnichově, čtyřiasedmdesátiletý veterán německé diplomacie, bývalý velvyslanec Německa ve Washingtonu a v Londýně Wolfgang Ischinger, který k poslednímu vývoji poskytl rozhovor pondělnímu vydání časopisu Der Spiegel. Ischinger v něm mluví o konci strategického partnerství s Ruskem a o nutnosti společného postupu Evropské unie, což je při rozdělenosti EU mnohem nejistější možnost reakce než změna německé politiky vůči Rusku.
„Bohužel jsme momentálně na bodě mrazu. V Moskvě se o otráveném Navalném dělají vtipy. Už proto je postup Kremlu mimořádně trapný. Důvěryhodnost Ruska byla otřesena už otravou Sergeje Skripala v Británii, vraždou Čečence v exilu v berlínské Tiergarten a hackerským útokem na Bundestag. Tímto už může být definitivně ztracena,“ soudí Ischinger, který předpovídá zmrazení vztahů s Ruskem. „Kancléřka Angela Merkelová měla v posledních patnácti letech s prezidentem Vladimirem Putinem svatou trpělivost. Jako zprostředkovatel OBSE na Ukrajině jsem zažil, jak jako jediná šéfka vlády s Putinem znovu a znovu telefonovala, a to několikrát týdně. Už dlouho je ale jasné, jakou cenu slovo Moskvy má. Tam platí právo silnějšího. A to je, bohužel, konec i pro ideu strategického partnerství.“
Malý obr
Ischinger se Ruska nebojí. Podle něj se ruský prezident tváří jako velký vládce světa, ve skutečnosti je jeho moc mnohem křehčí, než se zdá. „Rusko mi často připomíná toho legračního klamavého obra Tur Tura z dětské knížky Jim Knoflík od Michaela Endeho,“ vysvětluje jeden z největších optických klamů světové politiky Ischinger. „Když ho sledujete zdálky, působí Putin všemocně, kontroluje Sýrii, vměšuje se do dění v Bělorusku. Ale čím více se k němu přibližujete, tím více se obr zmenšuje. Hrubý domácí produkt Ruska je menší než HDP Itálie, pokračuje únik mozků, ruské elity odcházejí ze země. Jak úspěšně vypadá ruská zahraniční politika krátkodobě, o to víc ztraceně působí dlouhodobě,“ doplňuje Ischinger a pokračuje: „Kolik přátel získalo Rusko za dvacet let pod vládou Putina? To se dá spočítat na polovině prstů jedné ruky. Případ Navalnyj a postup v Bělorusku ukazují: Moskva reaguje reaktivně, obranně. Cítí se ohrožena západním modelem.“
Ukazát svaly
Wolfgang Ischinger není v Německu sám, kdo tvrdí, že vůči Rusku nelze vystupovat jen slovy, ale že je potřeba také síla jako odstrašující prostředek, protože Rusové ničemu jinému než síle nerozumějí. Evropská unie by měla mít svou armádu, jinak ji Rusko nebude brát vážně, uvažuje Ischinger. „Jsme mistři měkké moci. Ale měkká moc bez tvrdé moci je jako fotbalové mužstvo bez brankáře. Musíme umět bránit své zájmy, musíme být vůči lidem, jako je Vladimir Putin, méně vydíratelní. To neznamená, že bychom měli nasazovat vojenskou moc jako útočnou zbraň, ale musíme umět někoho dostatečně odstrašit.“
Autor je spolupracovník redakce
