Obyvatelé zemí, které prožily takzvané Arabské jaro, připouštějí, že se jejich životní podmínky po revolucích zhoršily. Příliš nadějně nevidí ani vyhlídky svých dětí, vyplývá z průzkumu agentury YouGov pro britský deník The Guardian. Optimismus nevládne ani v Tunisku, nejúspěšnější zemi protestů, kde vše před desetiletím odstartovalo.
Právě před deseti lety 17. prosince se zapálil šestadvacetiletý tuniský prodavač Muhammad Buazízí na protest proti tomu, že mu policie zabavila vozík s ovocem a zeleninou. Nemohl tušit, že zoufalým činem strhne nejen lavinu bouří nespokojených Tunisanů, ale rozpoutá vlnu revolucí ve velké části arabského světa.
Západní svět na počátku vítal protesty jako naději na demokratizaci autoritářských režimů. S odstupem deseti let je však zřejmé, že Arabské jaro vyvolalo spíše nestabilitu a chaos, než aby vedlo k prosperitě.
„Všichni si mysleli, že vláda něco učiní. Bohužel, neudělala nic,“ vyjádřila podle AFP zklamání nad vývojem v Tunisku Muhammadova sestra Leila Buazízíová, která se za studií v roce 2013 odstěhovala do Kanady a už tam zůstala.
Tuniská politická scéna je roztříštěná a paralyzovaná spory. Země se potýká s ekonomickými a sociálními problémy, které ještě umocnil koronavirus. Míra nezaměstnanosti přesahuje patnáct procent a obzvlášť se dotýká mladých. Lidé proto v poslední době znovu protestují s požadavky na pracovní místa, investice a rozvoj veřejných služeb.
„Ani vláda nemá náladu na oslavy, protože panuje všeobecný pocit, že se zemi vede špatně,“ řekl Al-Džazíře v souvislosti s výročím analytik a vysokoškolský učitel Hamza Meddeb. Podle zmíněného průzkumu YouGov je přesně polovina Tunisanů přesvědčena, že se jejich životní podmínky zhoršily a nůžky mezi chudými a bohatými se za posledních deset let více rozevřely. Zlepšení vnímá 27 procent obyvatel afrického státu.
Některé země přitom Arabské jaro uvrhlo do daleko větších problémů. Nejvýraznějšími příklady jsou Sýrie a Jemen, dosud zmítané boji a humanitární krizí. Zhruba tři čtvrtiny jejich obyvatel pociťují zhoršení svého života, a co se týká výhledů svých dětí, jsou ještě pesimističtější. Jen o něco pozitivněji vnímají situaci Libyjci.
Relativně nejspokojenější jsou lidé v Egyptě, kde od svržení prezidenta Husního Mubaraka nastalo několik zvratů. Zhoršení životní úrovně pozoruje 38 procent tázaných, 41 procent míní, že jejich děti čeká horší budoucnost, než před revolucí.
Většina Egypťanů ani Tunisanů ale vypuknutí Arabského jara nelituje. Zato v Sýrii, Jemenu a Libyi vnímá velký počet tázaných deset let staré události jako chybu.
Přes vyloženě odstrašující příklady a pochybnosti v poklidnějších státech je zřejmé, že touha po změnách v arabském světě nevyprchala. Lidé se nechtějí smířit s nedemokratickými vládami, korupcí a nepotismem, zvláště pokud nejsou tyto nešvary kompenzovány ekonomickým rozkvětem a kvalitními veřejnými službami.
„Vlna povstání v roce 2019 v Alžírsku, Súdánu, Libanonu a Iráku ukázala, že Arabské jaro nezemřelo,“ řekl AFP expert na revoluce v regionu Asef Bajat z University of Illinois. „Hlavní hnací faktory Arabského jara nadále bublají pod povrchem arabské politiky,“ uvedl podle zmíněné agentury také Aršin Adíb-Mogadám z londýnské Školy orientálních a afrických studií.
Experti proto někdy zmiňují, že by kulaté výročí revolucí mohlo být novým spouštěčem výraznějších projevů nespokojenosti. Obavy se týkají mimo jiné současného sbližování arabského světa s Izraelem, jelikož obyvatelé některých dotčených zemí s těmito tendencemi příliš nesouhlasí a vnímají je jako zradu Palestinců. Jisté každopádně je, že každý pokus o demokratizaci v tomto regionu zůstane během na dlouhou trať.
