V roce 1956 na dvacátém sjezdu KSSS pronesl sovětský vůdce Chruščov projev, ve kterém kritizoval Stalinovu politiku.
V roce 1956 se konal dvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu. Setkání špiček sovětských komunistů ovlivnilo fungování východního bloku na několik následujících let. Ne všichni ze sjezdu ale odjížděli spokojeni.
Sjezd se konal v době, kdy po několika letech těžkého vnitrostranického boje vedoucí pozici ukořistil Nikita Sergejevič Chruščov, původem Ukrajinec, který se přes velký nedostatek vzdělání za dobu Stalinovy vlády vyšplhal až do vedení SSSR.
Po smrti Stalina se musel vypořádat s několika dalšími rivaly. Bývalá Stalinova pravá ruka Georgij Malenkov skončil jako ředitel provinční jaderné elektrárny v Kazachstánu, do Moskvy se vrátil až na penzi. Mnohem hůře dopadl Lavrentij Berija, který byl zatčen tajnou bezpečností, kterou celá léta sám budoval. Následně byl popraven.
Chruščov se v roce 1956 tedy stal hlavní postavou komunistického hnutí. Respekt, který si vybudoval Stalin, ale neměl. Vedoucí postavou mezinárodního komunismu se cítil být i například čínský vůdce Mao Ce-tung.
Chruščovova politika byla od Stalinovy velmi odlišná. Snažil se uvolnit napětí ve východním bloku i ve světě, k tomu účelu vedl několik zahraničních cest. Hned první cesta vedla do Pekingu, brzy se vydal také do Bělehradu. Jugoslávský vládce Tito upadl na konci čtyřicátých let v nemilost kremelské garnitury. Stalin Tita až do své smrti nenáviděl, Chruščov se snažil rozkol překonat.
Na XX. sjzdu KSSS šel ale ještě dál. V tajném projevu, který byl určen pouze vrcholným sovětským komunistům a špičkám zahraničních komunistických stran, tvrdě kritizoval Stalinovu politiku, připustil chyby a omyly, které s v průběhu jeho vlády udály. Kritizoval zejména kult osobnosti, který vzrostl až do obludných rozměrů. Stačí si jen vzpomenout na gigantický pomník na Letné, ironicky přezdívaný "fronta na maso".
Průlomový projev dlouho tajným nezůstal. Ve Varšavě ho získal polský novinář, od něj se pak rychle šířil dál do světa. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat.
Mao byl vztekem bez sebe. Nejvíce mu vadilo, že projev s ním nebyl vůbec diskutován, nemohl se k němu vyjádřit a ani se na něj nemohl připravit. Navíc ne se vším, co v projevu slyšel, souhlasil. Sice měl se Stalinem nevyřízené spory, které se týkaly hlavně sovětské podpory konkurenčního Kuomitangu, se kterým komunisté soupeřili o moc v Číně. Minimálně stylem vlády si ale byli blízcí. Projev a pozdější sovětská kritika jeho ekonomického programu Velký skok přinesly pozdější Sovětsko-čínskou roztržku.
Satelitní státy SSSR stále ale vedli vůdci starého ražení, v Kremlu přezdívaní „Malí Stalinové“. Ti se samozřejmě o své funkce báli a reformním tendencím ve svých zemích bránili. Například Albánie Envera Hoxhy se od Sovětského svazu odvrátila, Hoxha nazval Chručšova největším rozvratníkem v dějinách, a sám pak tvrdou rukou vládl až do osmdesátých let. Albánii po své smrti zanechal hospodářsky zdecimovanou a vyčerpanou permanentní snahou o autarkii.
