Bývalý německý kancléř Helmut Kohl je v historii bouřlivého dvacátého století jednou provždy nesmazatelně zapsán jako architekt sjednoceného Německa a Evropy bez hranic. Jeho příspěvek ke zborcení berlínské zdi a železné opony mezi východem a západem kontinentu je nepřehlédnutelný. Nejdéle sloužící šéf kancléřství od dob Otto von Bismarcka v pátek zemřel.
Jeden život právě skončil a ten, kdo jej žil, vejde do dějin,“ prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová. „Nějakou dobu ale potrvá, než budeme moci pravdivě posoudit, co jsme v jeho osobě ztratili. Helmut Kohl byl velký Němec a velký Evropan.“ Během šestnácti let ve funkci kancléře nejprve západního a poté sjednoceného Německa Kohl usiloval o sjednocování Evropy.
Dokázal si vybudovat hluboce přátelské vztahy s mnoha světovými vůdci, a i díky tomu dokázal mnohé z nich přesvědčit, že znovusjednocené Německo dokáže žít se sousedními státy v míru.
Velký přítel svobody
„Byl nejvýznamějším evropským státníkem od druhé světové války,“ myslí si o Kohlovi bývalý americký prezident Bill Clinton. „Uměl správně reagovat na velké výzvy své doby.“
Clintonův předchůdce George H. W. Bush označil Kohla za skutečného přítele svobody a dodává: „Úzká spolupráce s mým velmi dobrým přítelem za účelem pokojného ukončení studené války a sjednocení Německa pro mě navždy zůstane jednou z mých nejradostnějších zkušeností v životě. Během té doby byl Helmut jako balvan – pevný a silný.“ I současný americký vůdce Donald Trump má pro zesnulého státníka jen slova chvály, vyzdvihuje mimo jiné jeho úsilí o prohloubení transatlantických vztahů.
Cesta nahoru
Budoucí významný politik se narodil v roce 1930 v průmyslovém městě Ludwigshafen. Vstoupil jako chlapec do organizace Hitlerjugend a nechybělo mnoho k jeho nasazení do protiletecké obrany, když mu bylo patnáct let. Naštěstí válka skončila dříve, než k tomu mohlo dojít. Jeho starší bratr však nasazení neunikl, zemřel několik měsíců předtím.
Brzy po válce Kohl jakožto katolík vstoupil do Křes- ťansko-demokratické unie (CDU). Studoval na univerzitě v Heidelbergu, kde roku 1958 obhájil doktorskou práci o poválečném politickém vývoji Porýní-Falce a začal pracovat jako manažer v Ludwigshafenu. Rok nato si vzal Hannelore Rennerovou, s níž měl dva syny. Její sebevražda v roce 2001 Kohla zasáhla mnohem více než rozchod s CDU, které šéfoval 25 let, uvádí list Die Welt .
Roku 1969 se Kohl stal zemským premiérem Porýní-Falce a místopředsedou federální CDU. O dva roky později kandidoval na šéfa strany, ale nezvolili ho. Dočkal se až o rok později, když předseda Bundestagu a kandidát na kancléře Rainer Barzel odstoupil kvůli skandálu s kupčením hlasů. Kohl zůstal předsedou strany dalších 16 let.
Upřímný a otevřený hromotluk
Helmut Kohl bývá řazen spolu s Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou do trojice nejvýznamnějších konzervativních politiků své doby, kteří se zasloužili o ukončení studené války a o pád berlínské zdi.
Byl nejdéle sloužícím kancléřem po Bismarckovi, ale navzdory své úctyhodné postavě a pověstné neústupnosti sám sebe nebral přespříliš vážně, dokonce prý býval žoviální a pohotový k vtipným poznámkám. Kromě státnických jednání si našel čas třeba na saunování s ruským postsovětským prezidentem Borisem Jelcinem.
„Voliči ho neměli rádi, ale důvěřovali mu,“ vzpomíná bývalá mluvčí parlamentu Rita Suessmuthová. Místo aby se chlubil svojí prozíravostí, přiznal se v pozdějších letech, že jej rozpad Sovětského svazu překvapil stejně jako všechny ostatní.
Kohl bral vážně článek západoněmecké ústavy, podle nějž měla vláda usilovat o obnovení jednoty Německa, a vypracoval desetibodový plán nazvaný Překonání rozdělení Německa a Evropy. Tento plán se nijak neohlížel na velmoci USA, Británii a Francii, jež určily poválečné uspořádání Evropy. Helmut Kohl v roce 1990 podnikl několik rázných a rychlých kroků, cestoval například do Moskvy, kde se snažil získat Michaila Gorba- čova pro myšlenku jednotného Německa.
„Choval se mimořádně upřímně a otevřeně. Hned jsem věděl, že mu mohu věřit,“ prohlásil Gorbačov později.
Spolupráce místo soupeření
Podobně Kohl přesvědčil o nutnosti a prospěšnosti sjednocení Spojené státy. Jednal také s východoněmeckým postkomunistickým vedením a oba státy podepsaly smlouvu o ekonomickém a sociálním sjednocení. Margaret Thatcherová nicméně považovala jednotné Německo za hrozbu, obávala se, že se stane v Evropě příliš dominantní. Nakolik se tato její vize splnila, nechme na posouzení čtenářů. Vztah obou politiků byl po celá léta velmi chladný.
Kohl odmítal vidět v obnoveném Německu s jeho nacistickou minulostí hrozbu. Místo toho neustále usiloval o to, aby se jeho země více zapojila do světové politiky a převzala větší díl odpovědnosti než dosud. Například vyslal jednotky do Kambodže a Somálska, aby se připojily k humanitární misi Spojených národů. Německo se také aktivně podílelo na mírovém úsilí v Bosně.
Sjednocení stálo Němce mnoho peněz i úsilí. Země bývalé NDR byly velmi chudé a jejich rozvoj platili západ spolkové republiky. Navíc došlo k přílivu nezaměstnaných lidí z východu na západ, což vyvolalo v mnoha tamních lidech hluboké rozhořčení.
To, že se proces sjednocení podařilo úspěšně završit, bylo částečně umožněno obdobnými snahami v rámci celé Evropy, na nichž se Kohl významně podílel. Roku 1992 byla uzavřena Maastrichtská smlouva, Evropská unie se stala skutečností a začalo se připravovat zavedení jednotné evropské měny. Všechny tyto faktory přispěly k tomu, co se nazý- vá druhý německý průmyslový zázrak.
Největším Kohlovým spojencem v úsilí o jednotnou Evropu se stal překvapivě levicový francouzský prezident François Mitterrand. Představitelé zemí, které byly po staletí největšími rivaly na kontinentu, se shodli na tom, že Evropa bude bezpečná a stabilní jedině v případě, že budou obě velmoci spolupracovat. Kohl si již v roce 1984 s Mitterrandem potřásl rukou na válečném poli ve Verdunu, aby tak symbolicky ukončil etapu soupeření.
Na sílu odpovídat silou
Na druhé straně však Kohl neváhal použít důsledný nátlak na tehdejší Sovětský svaz. Podílel se na rozmístění amerických nukleárních střel v Evropě v osmdesátých letech, což vyvolalo vlnu protestů například v Británii. Ochotně hostil amerického prezidenta Ronalda Reagana, zastánce tvrdého postupu proti Sovětskému svazu.
Helmut Kohl zastával funkci kancléře v letech 1982–1998, ale i později se aktivně vyjadřoval k politickému dění. Například ostře nesouhlasil s úspornými kroky Angely Merkelové v době globální finanční krize. „Ničí Evropu, kterou jsem budoval,“ prohlásil na její adresu.
V roce 1999 vypukl skandál s financováním CDU z nelegálních zdrojů, především v souvislosti s prodejem tanků do Saúdské Arábie a s nelegální privatizací východoněmeckého petrolejářského koncernu ve prospěch francouzské společnosti Elf Aquitaine. Z veřejného života se Kohl stáhl až v roce 2002.
