Lídr Obyčejných lidí a nezávislých osobností Igor Matovič se po deseti letech ve vysoké politice dočkal triumfu. V sobotu ho slovenská prezidentka Zuzana Čaputová jmenuje premiérem. Politik s neortodoxním stylem komunikace má řadu příznivců i odpůrců. Lhostejný k němu ale dokáže zůstat málokdo, a tak jsou lidé na Slovensku i za hranicemi velmi zvědaví, jak mu nová role sedne. Jisté je, že se Matovič nikde necítí lépe než v záběru kamer a v centru pozornosti.
Říkat pravdu
Slováci šokovaní vraždou novináře Jána Kuciaka a rozplétáním justičních vazeb kolem podnikatele Mariana Kočnera mají od Matoviče vysoká očekávání. Někteří jsou však nervózní z toho, že má zemi v nesnadné době vést teatrální politik, kterému se přezdívá šašek či poloblázen. Nastupující šéf vlády se je snaží uklidnit.
„Šašek měl na hradě vždy jako jediný výhodu říkat králi pravdu, takže v této roli se cítím v podstatě autentický… Ano, šaškem jsem se cítil vždy a zřejmě jím i zůstanu, protože jednoduše budu chtít vždy hájit pravdu,“ vysvětlil deníku Pravda krátce po volbách. „Lidi, kteří mě považovali za šaška z takového povrchního pohledu, mám aspoň možnost pozitivně překvapit,“ dodal.
Šanci na úspěšný přerod z věčně kritického a konfliktního opozičního politika ve vyzrálého premiéra vidí u Matoviče i analytik Ján Baránek. „Je to čistě můj osobní pocit, ale myslím si, že to navzdory všem cirkusům, které prováděl, zvládne,“ řekl.
S médii v zádech
Matovičovi se rozhodně nedají upřít zkušenosti, politický talent a um stabilně stoupat po politickém žebříčku vzhůru. Poslancem Národní rady byl poprvé zvolen v roce 2010, dá se však říci, že půdu si pro to připravoval ještě dříve. Na konci devadesátých let založil firmu RegionPress, která v současnosti na Slovensku vydává 36 regionálních týdeníků. V roce 2007 ji přepsal na manželku a ta ji o deset let později prodala. Matovič ale mezitím spřízněná média neváhal využít ke své propagaci, což mu umožnilo úspěšně odstartovat politickou dráhu.
Přesně před deseti lety přijali čtyři představitelé čerstvě založené občanské iniciativy Obyčejní lidé nabídku šéfa Svobody a solidarity (SaS) Richarda Sulíka zapsat se na kandidátku jeho strany. „Oslovili jsme je, aby se neštěpily hlasy pravice, a proto, že byli schopní oslovit jiný typ voličů než my,“ vysvětlil tehdy Sulík svou motivaci médiím.
Obyčejní lidé si „skromně“ vzali koncová místa soupisky, Matovič zcela poslední, stopadesáté. Tento tah jim umožnil apelovat na voliče, aby prostě kroužkovali poslední čtyři místa kandidátky. Výzva a mediální reklama zabraly, SaS získala celkem 22 mandátů a poslanci se stali všichni kandidáti Obyčejných lidí. Matovič dostal více než 38 tisíc preferenčních hlasů a byl tak čtvrtým nejúspěšnějším kandidátem za SaS.
Stále na očích
Od té chvíle už nikdy nedopustil, aby na delší dobu zůstal stranou pozornosti. A Slováci si museli začít zvykat na další svéráznou postavu politické scény, která se rozhodně nebojí kontroverzí. Už záhy po svém zvolení do Národní rady prohlásil, že mu nabídli úplatek, aby pomohl položit vládu Ivety Radičové, jejíž součástí SaS byla. „Kamarád mě pozval na kávu a nabídl mně dvacet milionů eur,“ sdělil tehdy Matovič novinářům. Posléze ovšem tvrdil, že šlo ze strany jeho přítele jen o vtip. Později dostal v parlamentu facku od místopředsedkyně Slovenské národní strany (SNS) Anny Belousovové za to, že ji v článku ve „svých“ novinách nazval Ančou.
Zároveň se stále více projevovalo, že pro dvě silné osobnosti není v jedné straně místo. Matovič byl z klubu SaS vyloučen, když čtveřice hlasovala s tehdy opoziční sociální demokracií ve věci zákona o dvojím občanství. „Člověk, který hlasuje se Směrem v takto důležité věci, nepatří do našeho klubu,“ prohlásil Sulík. Matovič poté s bývalými kolegy popíjel na rozloučenou a přespal v Národní radě přikrytý kabátem.
Na konci roku 2011 pak společně se dvěma souputníky nepodržel Radičovou, když se zdržel hlasování o důvěře vlády, která byla spojená s rozšířením pravomocí záchranného fondu eurozóny. Krátce po pádu jejího kabinetu Matovič začal psát novou kapitolu své politické historie, když ministerstvo vnitra zaregistrovalo Obyčejné lidi a nezávislé osobnosti jako hnutí (OLaNO).
Nanečisto
Ve volbách v roce 2012 slavil s OLaNO úspěch, který tak trochu předznamenal ten letošní. Obyčejným lidem se totiž podařilo získat 8,5 procenta hlasů a skončili jen těsně třetí za Křesťanskodemokratickým hnutím. Rozhádaná pravice nakonec v den hlasování doufala v restart vládní spolupráce, ale ten jí vyšel až teď. Některé strany totiž zůstaly silně za očekávaným výsledkem.
Autorka textu měla tehdy možnost sledovat ve štábu Obyčejných lidí sčítání výsledků a už tehdy bylo zřejmé, že Matovič zdárně kombinuje šaškovství s pragmatismem. „Chtěli jsme přijet dřív, ale s manželkou se zasekl výtah.
Byla tam asi půl hodiny,“ bavil novináře omluvou za pozdní příchod. Za okázalou veselostí nad výsledky vlastního uskupení se ale zračily i stále větší starosti o skóre předpokládaných partnerů. „Jsme ochotni pomoci jedině při sestavování pravicové vlády. Určitě ne s Robertem Ficem. Ani s Jánem Slotou (SNS), kdyby se nedejbože ten čert dostal do parlamentu,“ odpověděl tehdy na dotaz, s kým bude ochoten vést povolební jednání. Z této linie ani později nikdy neuhnul.
Vítězství Směru bylo nakonec drtivé a zahájilo éru dvou dalších Ficových vlád. Pro OLaNO začalo nelehké období plné vnitřních svárů a obviňování Matoviče z autoritativního vedení. Lídr uskupení se nevyhnul ani dalším konfliktům s politiky z jiných stran. Už v tomto období se aktivně věnoval mapování údajné korupce špiček Směru.
Přes všechny rozpory se před volbami v roce 2016 dokázal dohodnout s malou stranou NOVA na předvolební koalici. Partneři získali jedenáct procent hlasů a Matovič, který už tradičně kandidoval ze svého stopadesátého místa, získal nejvíc hlasů z celé kandidátky. Strana však i tehdy zamířila do opozice.
Na protikorupční vlně
V posledním a bouřlivém období vlády Směru Matovič naplno napřel své úsilí do kritiky vlády a jejího napojení na různé podnikatele. Pořádal kupříkladu protesty před bytovým komplexem Bonaparte, kde Fico bydlel v luxusním domě podnikatele Ladislava Bašternáka, nyní už odsouzeného za daňové podvody.
Tato taktika ho nakonec vynesla do premiérského křesla. V kampani totiž slavil úspěchy zejména s nahrávkami z Cannes od údajné vily někdejšího ministra sociální demokracie a z Kypru, kam podle tvrzení OLaNO vláda umožnila vyvést ze zdravotnictví peníze finanční skupině Penta.
Ne všechna Matovičova „horká zjištění“ o korupci přitom byla pravdivá. Protikorupční hnutí si v očích veřejnosti uškodilo také dlouhotrvající neochotou rozšířit čtyřlístek členů na politickou stranu se standardní strukturou. Nakonec se podvolilo až zákonu, který schválila končící vláda.
K pochopení Matovičových záměrů nepomáhá voličům ani fakt, že tento politik odstartoval svou kariéru na kandidátce liberální strany, která mimo jiné prosazuje legalizaci marihuany. Sám je přitom poměrně konzervativní a vystupuje proti uvolnění drogové politiky či registrovanému partnerství.
Nabízí se proto nesnadno zodpověditelná otázka, co znamenaly všechny protikorupční aktivity a komedie budoucího premiéra. Byly jen jeho chladným kalkulem, nebo má skutečně také idealistické pohnutky?
Na předvolební debatě v Praze Matoviče plamenně obhajoval jeho stranický kolega Jaroslav Naď. „Dal bych za něj ruku do ohně,“ zdůraznil. Ani Slovensku teď nezbývá nic jiného než se bouřlivákovi na čas svěřit.
Igor Matovič (46)
• Narodil se 11. května 1973 v Trnavě
• V roce 1998 absolvoval Fakultu managementu na Univerzitě Komenského v Bratislavě, obor finanční management
• Již v posledním ročníku na univerzitě začal podnikat a založil firmu RegionPress, která nyní vydává 36 regionálních týdeníků
• Ještě před vstupem do politiky společnost převedl na manželku a ta ji v roce 2017 prodala české firmě Z+M Press
• Poslancem Národní rady se stal poprvé v roce 2010, od té doby byl zvolen třikrát
• Je zakladatelem OLaNO (Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti), které fungovalo nejdříve jako občanská iniciativa a v roce 2011 se z ní stalo politické hnutí
• Je ženatý a má dvě dcery
