Výsledek odpálení vodíkové bomby o hmotnosti 65 tun na atolu Eniwetok 1. listopadu 1952 byl doslova bombastický. Exploze odpovídající síle výbuchu 10 megatun TNT (běžná trhavina trinitrotoluen alias tritol – pozn. red.) sprovodila ze světa korálový ostrov Elugelab. Zmizel pod hladinou oceánu a zanechal po sobě pouze kráter o průměru dvou kilometrů o hloubce šedesát metrů.
Princip vodíkové alias termonukleární bomby je založen na slučování jader izotopů vodíku. Funguje tak, že klasický atomový výbuch vytvoří počáteční teplotu několika milionů stupňů Celsia, která spustí jadernou fúzi. Klasická atomová bomba je na rozdíl od vodíkové bomby založena na principu štěpení jader atomů.
Vodíková bomba je mocnější než jaderná bomba a je těžší ji vyrobit. Druhem vodíkové bomby je neutronová bomba, u které je omezen ničivý účinek a naopak posílena působící radiace.
S myšlenkou, že se při slučování lehkých jader uvolňuje více energie než při štěpení jader těžkých prvků, přišli němečtí fyzici Hans Bethe a Carl von Weizsäcker krátce před vypuknutím druhé světové války. Pokoušeli se tehdy vysvětlit, odkud bere Slunce svoji energii. Idea bomby, která by k zahřátí syntézní směsi využila jaderného výbuchu, se pak zrodila během války v hlavě maďarského fyzika žijícího v USA Edwarda Tellera. Podklady k jejímu sestrojení propočítal rodilý Polák Stanislaw Ulam.
Dobový dokument: Premiéra americké vodíkové pumy
První zkoušku vodíkové bomby provedly v roce 1952 Spojené státy, o rok později následoval SSSR. Británie poprvé otestovala vodíkovou bombu v roce 1957, Čína v roce 1967 a Francie v roce 1968. Severní Korea v lednu 2016 oznámila, že provedla první zkoušku údajně miniaturizované vodíkové pumy a v září 2017 ohlásila druhý test vodíkové bomby. Stala se tak šestou zemí, která vyzkoušela vodíkovou bombu.
Spojené státy v letech 1946 až 1958 uskutečnily na atolech Eniwetok a Bikini 67 zkoušek jaderných zbraní. Atol Bikini se v březnu 1954 stal také dějištěm výbuchu vůbec nejsilnější americké vodíkové bomby Bravo. Měla ekvivalent 15 tisíc kilotun TNT, zhruba tisícinásobný oproti bombě svržené na Hirošimu. Předčila ji až v říjnu 1961 sovětská bomba-Car o ekvivalentu 50 tisíc až 58 tisíc kilotun TNT.
Velmi silný účinek pumy, zhruba třikrát mocnější, než se čekalo, vedl spolu s dalšími faktory k nejhoršímu radioaktivnímu zamoření, které kdy Spojené státy způsobily. Radioaktivní spad a ionizující záření zasáhly mimo jiné stovky obyvatel atolů Rongelap, Rongerik a Utirik či posádku japonské rybářské lodi.
Ačkoli byli obyvatelé z okolí vystěhováni, v roce 1990, více než třicet let po skončení pokusů, kolegium amerických lékařů prohlásilo, že pokusné jaderné výbuchy v oblasti mají na svědomí 23 forem rakoviny a další onemocnění.
V roce 1995 byly zveřejněny dosud utajované materiály, podle kterých se Američané obávali, že se Sovětský svaz pokusí unést americké atomové vědce nebo napadnout jadernou střelnici na atolu Eniwetok. Pentagon proto vypracoval tajný plán, který určoval, jak zdržet sovětské útočníky dostatečně dlouho, aby mohli být z atolu evakuováni atomoví vědci a důležité materiály.
