Necelá dekáda od počátku finanční krize stačila na to, aby se na šachovnici globálního ekonomického růstu opět změnil poměr sil. V následujících desetiletích klesne váha sedmičky nejvyspělejších zemí na světovém hospodářství ze současných 35 procent na méně než pětinu. Naopak premianti ze spolku rozvíjejících se ekonomik se v roce 2050 postarají o bezmála polovinu globálního ekonomického výstupu.
Velký úklid v euroamerickém světě po bolestivém sesuvu finančního byznysu vyhrotil rozdíl v tempech růstu vyspělých ekonomik a zbytku světa, náskok někdejších hospodářských supervelmocí se tak rok co rok snižuje. Do první třicítky nejrychleji rostoucích ekonomik světa pro příští rok nezařadil Mezinárodní měnový fond ani jednu evropskou ekonomiku, z amerického kontinentu je to jediná země: Panama, vděčící za svůj růst strategické poloze.
„Zatímco původní hegemony ekonomické moci krutě zasáhla globální finanční krize, ekonomicky méně vyspělých, zato však hospodářsky stabilizovaných zemí se krize dotkla jen okrajově,“ uvádí hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. „Fenomén ekonomické dominance Západu poměrně rychle slábne. Co nyní vidíme, je návrat světové ekonomiky k větší vyrovnanosti mezi jednotlivými centry růstu,“ uvádí spoluautor studie poradenské společnosti PwC Thomas Modly.
Symbolem proměny globálního hospodářství bude klesající váha současných nejvyspělejších ekonomik světa ze skupiny G7 ve prospěch expandujících rivalů ze spolku E7, tedy nejvýznamnějších zemí prozatím označovaných přívlastkem rozvíjející se. Zatímco ještě v roce 2014 podle dat PwC vytvořily země G7 o 80 procent vyšší ekonomický výstup než spolek E7, v roce 2050 má být situace přesně opačná. Sedmička rozvíjejících se ekonomik vyprodukuje hodnoty za 138 bilionů dolarů, zatímco G7 nedosáhne ani na 70.
Starší trhy se stanou méně atraktivní pro talentovanou pracovní sílu i byznysmeny, čímž ztratí velkou část svého vlivu. I takové důsledky bude mít pro tradiční růstové lídry přeskupení sil v globální ekonomice během příštích dekád. Podle ekonomů se tím dále prohloubí nesnáz v podobě stagnující produktivity práce trápící současné vyspělé ekonomiky světa. Jejich vládám nezbude než se pokoušet udržet vyspělý byznys v zemi daňovými úlevami a podporou investic. „Letošní růst produktivity ve Spojených státech není žádný zázrak a jen potvrzuje fakt, že jde o dlouhodobý problém, a to nejen americké ekonomiky. Loni v Americe produktivita práce dokonce poklesla, což se stalo poprvé od roku 1982,“ připomíná ekonom České spořitelny Michal Skořepa. |
Obrat v poměru sil odráží propastný chronický rozdíl v tempech hospodářského rozvoje mezi vyspělými a rozvíjejícími se zeměmi světa, který ekonomové očekávají pro příští dekády. „Do konce dvacátého století rostly obě skupiny zemí po dlouhou dobu přibližně stejně rychle, nyní rostou rozvíjející se ekonomiky neustále přibližně dvojnásobným tempem oproti rozvinutým ekonomikám,“ říká investiční specialista Consequ Michal Stupavský.
Zatímco tak vyspělé země z G7 mají během příštích třiceti let růst v průměru o 1,6 procenta ročně, tempo v případě rozvíjejících se ekonomik bude mezi třemi až pěti procenty. Váha sedmičky nejvyspělejších zemí na světovém hospodářství tak do roku 2050 klesne ze současných 35 procent na méně než pětinu.
Premianti ze spolku E7 se naopak postarají o bezmála polovinu globálního ekonomického výstupu. Podíl Evropské unie pak propadne o třetinu, ze současných patnácti na méně než deset procent. „Eurozóna jako celek ztratila během krize eura hodně ze své reputace,“ připomíná Horská.
Růstové otěže má propříště převzít Asie. Mezinárodní měnový fond ve své globální růstové top ten pro příští rok jmenuje osm asijských a dvě africké ekonomiky. Expanzi Asie vydatně pomůže i sílící pozice regionu na světové finanční mapě. „Od vypuknutí finanční krize došlo k výrazné regulaci v odměňování bankéřů i velikosti rizikových expozic u evropských bank, ale i ve Spojených státech. Řada finančníků si tak našla místo na asijském trhu,“ říká expert agentury Moody’s Tomáš Holinka.
Komplikací pro asijský růst mohou být však mocenské ambice tamějších ekonomických lídrů. „Jedním z faktorů, který může narušit hospodářskou prosperitu regionu, je vojenský potenciál Číny, ke kterému jí pomohl právě růst její ekonomiky. Peking je v zahraniční politice stále asertivnější a ostatní země jsou více motivované k tomu zvýšit vlastní vojenské výdaje,“ připomíná například šéf neziskové organizace Rada pro mezinárodní vztahy Richard Haass.
Čínský zázrak střídá Indie
Barma, Etiopie, Pobřeží slonoviny nebo třeba Libye, to jsou země, které se mohou v příštích pěti letech podle Mezinárodního měnového fondu přetahovat o primát v disciplíně nejrychlejšího hospodářského růstu napříč modrou planetou. Porostou totiž i rychleji než o deset procent ročně.
Do podoby světové ekonomiky však nejvíce zasáhnou Čína a Indie, přinejmenším pro příští léta je přitom o vítězi těchto dvou gigantických hospodářských rivalů rozhodnuto, rychleji vpřed půjde Dillí.
„K podstatnému zrychlení růstu Indie v posledních letech přispěla vedle dovozu levnějších komodit od roku 2014 nová vláda, které se daří prosadit politiku podporující podnikání stimulující růst. Na základě našeho dlouhodobého globálního modelu si myslíme, že Indie by mohla do roku 2050 nahradit USA jako druhou největší ekonomiku světa, pokud by mohla udržet impulz pro investice do infrastruktury a vzdělávání,“ říká expert poradenské firmy PwC Thomas Modly.
Indická ekonomika má v příštích pěti letech růst stabilně tempem jen lehce pod osm procent ročně, Dillí tak rychlostí rozvoje zcela zastíní Čínu, od které MMF očekává mírně sestupný trend, který po roce 2020 klesne pod šest procent. Na vině bude především stárnoucí populace, i tak ale čínská ekonomika poroste zhruba dvakrát rychleji než zbytek světa.
Více o sobě dají slyšet i další země sázející na kombinaci tržní plánované ekonomiky, sedmiprocentní roční expanze má být vlastní Vietnamu i Laosu.
Pod dvěma procenty se naopak v příštích letech ustálí hospodářský růst současných tahounů euroamerického hospodářství, ať už jde o Spojené státy, Německo nebo Francii. Pozici Evropy přitom nijak výrazně nezlepší ani země střední a východní Evropy dohánějící unijní standard životní úrovně, tempo regionu má v příštích letech stagnovat jen mírně nade dvěma růstovými procenty ročně.
