Nádherná vápencová krajina v okolí řeky Li je kvintesencí čínské přírody. Stovky let inspiruje tradiční krajinomalbu, a dokonce se dostala na čínskou bankovku. Místní rybáři si cvičí kormorány, kteří mají podvázané krky, aby nemohli chycenou rybu polknout.
Ten obraz má v povědomí snad každý člověk, i kdyby nebyl v životě dál než u dědečka v Humpolci. Skalnaté homole, na nich stromy, mezi nimi klikatá řeka, na ní loďka, to všechno lehce zahaleno mlhou. Taková romantická krajinomalba visí kdekomu doma na stěně, často také zdobí čínské restaurace.
Ona snová krajina naštěstí není jen výplodem imaginace orientálních malířů, nýbrž má reálný předobraz. V té nejtypičtější podobě lze asijský kras vidět v jižní Číně. Zde teče asi pět set kilometrů dlouhá řeka Li a příroda v jejím okolí je prostě velkolepá. Nostalgická krajinomalba tu beze zbytku ožívá.
Dokonce i včetně toho mlžného hávu. Nejmalebnější podívanou skýtá údolí řeky poblíž města Kuej-lin. Koryto je z obou stran lemováno vápencovými skalami, z nichž si mnohé bizarními tvary vysloužily zvláštní jména. Přímo z vody rostoucí skalisko Sloní chobot tak opravdu připomíná slona pijícího z řeky.
Jiný útvar dostal pro čínskou kulturu příznačně poetické jméno Skála rákosové flétny. Celkem jasný důvod má pojmenování Hory nádherných odstínů. Ostatně barvami to tu hraje všude. Vápencová žluť krásně kontrastuje se sytou zelení subtropických stromů nebo rýžových políček. Samotná řeka mění barvu od tmavě modré až po hnědou, pokud prší a voda se zakaluje.
Okolní krasové kopce samozřejmě skrývají mnoho jeskyní, z nichž některé jsou zpřístupněny výletníkům. O ty tu není nouze nikdy. Z Kuej-linu coby turistické základny vyplouvá každý den učiněná flotila vyhlídkových lodí. Převážná část pasažérů jsou samotní Číňané a základním úkolem je každou míjenou skálu vyfotit.
Některé lodě se skoro naklánějí ze strany na stranu, jak všichni pasažéři s fotoaparáty impulzivně přebíhají sem a tam, jakmile se něco fotogenického objeví na opačném břehu. Číňané dlouhodobě usilují o zapsání celé oblasti na seznam světového dědictví UNESCO.
Jako národní symbol se zatím řeka dostala na čínskou bankovku v hodnotě 20 jüanů. Jeden exemplář bankovky si lze tudíž nechat po návštěvě země draka na památku vlastně jako obrázkovou miniaturu.
K řece Li patří neodmyslitelně rybáři na bambusových vorech, kteří používají k lovu originální metodu. Místo aby soutěžili se svými odvěkými konkurenty kormorány, kteří jsou v lovu ryb z řeky nesmírně efektivní, ochočili si je. Metoda, která byla dříve reálným způsobem obživy, je dnes už spíš atrakcí pro turisty. Rybář lehce podváže svému kormoránovi krk, čímž mu zúží hltan.
Pták potom skočí z voru do vody a pod hladinou s překvapivou obratností a rychlostí chytá do zobáku ryby, které ale nemůže polknout. Vrátí se na vor, rybář si úlovek převezme a kormorán hned znovu skočí pod vodu. Cizincům je kormoránů zákonitě líto.
Jsou to zdánlivě Tantalova muka, když má pták šťavnaté sousto už pevně v moci, ale přesto ho nemůže pozřít. Ovšem kormoráni působí tak, že si lov skoro užívají a že ryby radostně nosí svým pánům, jako když pes aportuje střeleného zajíce. A svůj díl menších rybek kormorán nakonec vždycky dostane.
Tenhle tradiční rybolov dovádí idylický obraz jihočínské krajiny k dokonalosti. Rybáři vyplouvají pro větší efekt za soumraku a na řeku si svítí lucerničkami zavěšenými v čele voru. V určitý moment se celé komando kormoránů vrhne pod vodu. Ve svitu lamp jsou vidět i pod hladinou, kde připomínají malá, blesková torpéda.
Je v tom dynamika, je v tom poezie, budí to úctu k divům přírody. A tak je to vlastně s celým povodím řeky Li.
