Ekonom: Při rozpadu Československa si nikdo nemyslel, že nám za 25 let bude Rakousko tak vzdálené

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: Michael Tomeš, E15

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Ilustrační foto
Ilustrační foto
Ilustrační foto
8
Fotogalerie

Ekonomové, sociologové i bývalé osobnosti politického života společně v pátek společně bilancovaly nad událostmi, které předcházely i následovaly rozdělení Československa před čtvrt stoletím. I přesto, že oba státy byly na začátku 90. let v odlišné pozici, odborníci se shodli, že se jednalo o „poklidný rozvod.“

Samotné rozdělení federace mělo zastání především v menším Slovensku, což potvrdil taký bývalý ministr financí Ivan Kočárník. „Došlo k necitlivému zacházení českých politiků ke slovenské veřejnosti. To přispělo ke poštvávání veřejnosti,“ vzpomínal v pátek na půdě Anglo-American University Kočárník. Rovněž dodal, že jednou z nejzávažnějších příčin rozpadu byla chyba obsažená už v samotné koncepci a uspořádání masarykovského Československa.

Důvody pro oddělení tak měli také Češi. Slovenský ekonom Ján Oravec poukazuje především na skutečnost, že samostatné Česko doufalo v rychlejší rozvoj své ekonomiky. „V Praze se očekávalo, že po rozdělení dojde k prudké devalvaci slovenské měny a bankrotu ekonomiky,“ vzpomíná Oravec. K ničemu takovému však nedošlo, ačkoliv v prvních letech rostla slovenská ekonomika značně pomalejším tempem ve srovnání s Českem.

Rozpadu státu napomohly ale také příliš optimistické myšlenky, které vládly napříč společností. Nedlouho po revoluci ekonom a prognostik Valtr Komárek doufal, že Česko do deseti let dožene úroveň Rakouska. „Jsme mu dále, než si kdokoliv před 25 lety myslel,“ upřesňoval český ekonom a pedagog Jiří Schwarz.

Rozdělení federace se skládalo ze tří zásadních zákonů – o rozpuštění Federálního shromáždění, o dělení majetku a o oddělení měny. Právě třetí zákon byl přitom kontroverzní.

„Původně se myslelo, že měnová unie může fungovat déle, jejím zastáncem byl i Václav Klaus,“ uvedl bývalý ministr financí. Proti společnému měnovému trhu byl ale například tehdejší guvernér Státní banky československé Josef Tošovský.

Další rozporuplnou oblastí byla také privatizace státních podniků. Zatímco v Česku probíhala pomoci kuponů, na Slovensku se podíly ve firmách podle ekonoma Jána Oravce častěji dostávaly do rukou podnikatelů spřátelených se zástupci nového režimu. „Slovensko začalo dělat hospodářskou politiku jinak, většinou hůře,“ vysvětlil Oravec. „Samostatnost mu však prospěla,“ doplnil. 

Obě země však společně zvolily podobný směr – Česko a Slovensko jsou nyní světovými lídry ve výrobě automobilů, ačkoliv právě tuto specializaci na konkrétní produkt považují ekonomové za riskantní.

„Klíčové ale je, že vyvážíme na vyspělé trhy,“ dorovnal misky vah Schwarz. Ekonomické a politické směřování obou zemí zároveň potvrdil také vstup Česka a Slovenska do Evropské unie v roce 2004.

Slovensko se však dostalo o krok dále, když v roce 2009 přijalo euro. Samotný přechod na novou měnu přitom podle odborníků prošel velmi hladce, ačkoliv se tak stalo v době probíhající finanční krize. Podobného tempa ekonomiky jako Slovensko však dosáhlo i Česko, a to s vlastní změnou. Přesto hodnotí odborníci euro na Slovensku jako úspěšný projekt – poukazují například na skutečnost, že se tak země ocitla v jádru Evropské unie. 

Vývoj za posledních 25 let však není dokonalý. Sociolog Michael L. Smith upozornil především na problémy ve vzdělávání. V Česku podle něj neexistuje spolupráce mezi firmami a školami, zároveň postupně klesá počet vysokoškolských absolventů. To podle Smithe znamená ztracenou ekonomickou příležitost. Špatný školský systém je tak nyní údajně tou největší překážkou bránící Česku i Slovensku v rostoucí konkurenceschopnosti.