Dokumentární film je považován spíše za menšinový žánr. Možná i proto dokáže využívat nové distribuční cesty flexibilněji než hrané filmy. Receptem na úspěch je on-line distribuce, vytváření komunit a originalita.
S trochu nadsázky by se dnes dalo hovořit o renesanci dokumentu a sílící komunitě loajálních a oddaných příznivců žánru, který má v Česku tradici a silnou autorskou základnu. Za dokumentárními filmy jezdí diváci na specializované festivaly, hledají je na streamovacích službách na síti nebo navštěvují projekce v kinech či klubech, pro něž jsou dokumenty často jedním z pilířů alternativní dramaturgie k multiplexům.
Počátkem prosince se třeba v brněnském kině Art promítaly vítězné filmy letošního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Nechyběla ani třešnička na dortu v podobě islandského filmu z roku 1925 provázeného živou hudbou v podání skupiny Dunami Ensemble. To je jen jeden z mnoha příkladů akce, která láká diváky na kombinaci stále vyhledávanějšího filmového žánru s přidanou hodnotou v podobě zmíněné filmové kuriozity s koncertem.
Lidé na dokumenty slyší. Jihlavský filmový festival, který se v brněnském Artu připomínal tamním kinofilům, je ostatně jedním z nejviditelnějších dokladů zájmu o dokumentární film především mezi mladými lidmi. Jeho dvacátý ročník navštívilo v říjnu rekordních čtyři a půl tisíce diváků, kteří zamířili zejména na projekce filmů z cyklu Český žurnál.
To je dramaturgická platforma, na níž staví svoji nabídku aktuálních tuzemských dokumentárních filmů Česká televize. A je to opět jeden z dobrých příkladů možného hledání cest, po kterých poslat současný filmový dokument vstříc divácké pozornosti.
Festival dnes zviditelňuje město na Vysočině i za hranicemi republiky a za dvacet let vyrostl z původně nadšenecké studentské akce v jednu z největších evropských přehlídek svého druhu. Svědčí o tom i účast více než tisícovky akreditovaných oborových profesionálů z celého světa, kteří v Jihlavě kromě jiného nabízejí i vyhledávají nové podněty a příležitosti.
„Dvacátá Ji.hlava skončila s velkým diváckým zájmem, vážím si toho, že je náš festival místem, které propojuje filmaře s diváky, že důvod, pro který jsme ji před dvaceti lety založili, je stále naplňován,“ říká zakladatel a ředitel festivalu Marek Hovorka.
Na festivalu v Jihlavě je poměrně snadné propadnout pocitu, že dokument je na vzestupu a že jeho příznivců přibývá. Spontánní a energií nabitá atmosféra projekcí, následných debat i veškerých kulturních akcí kolem jihlavského festivalu může v pozorovateli vyvolat dojem, že dokumentární film je středem světa. Tak růžová ovšem realita není.
Daleko za tržbami hraných filmů
Do klasické kinodistribuce šlo v roce 2015 devatenáct dokumentárních filmů. Vcelku slušně si mezi nimi vedla časosběrná kronika Mallory tradičně úspěšné Heleny Třeštíkové, na kterou přišlo do kina 12 578 diváků. Téměř dvanáct tisíc lidí vyhledalo v kinech i snímek Evy Tomanové Stále spolu mapující život rodiny s dvanácti dětmi v maringotkách bez televize a tekoucí vody.
Zhruba pět a půl tisíce diváků přilákal Takovej barevnej vocas letící komety, v němž Václav Kučera zachytil život hudebníka Filipa Topola. Něco málo přes dva tisíce lidí zaplatilo za lístek do kina na životopisný snímek Filmový dobrodruh Karel Zeman.
Na Evangelium podle Brabence renomovaného dokumentaristy Miroslava Janka nepřišlo do kin ani pět set lidí, zajímavá sonda o českém nacionalismu od Tomáše Kratochvíla Češi proti Čechům přilákala do kin padesát jedna platících diváků a utržila pět a půl tisíce korun.
Srovnáme-li loňskou návštěvnost i těch nejúspěšnějších českých dokumentů s hranými filmy z domácí produkce, vrátí nás to z „jihlavského“ optimismu rovnýma nohama na zem.
Na komedii Milana Cieslara Život je život přišlo bezmála 260 tisíc lidí, mírně přes dvě stě tisíc se dostal i Fotograf Ireny Pavláskové a třetí příčku s necelými 190 tisíci diváků si podržela filmová adaptace Vieweghovy knihy Vybíjená Petra Nikolaeva. Aktuálními českými rekordmany jsou ovšem otec a syn Svěrákové a jejich Tři bratři, na které přišlo v roce 2014 do kin šest set tisíc lidí.
Srovnávat dokumenty s hranými filmy je samozřejmě příslovečné míchání hrušek s jablky, přesto se nabízí otázka, zda není snaha o „monetizaci“ dokumentárních filmů jejich nasazováním do kinodistribuce slepou uličkou. Pro většinu z nich tomu tak totiž je. Tvůrci a producenti dokumentů se však do nerovného boje o přízeň milovníků klasického filmového plátna nemusejí vrhat za každou cenu a často je pro ně rozumnější věnovat energii hledání nových cest.
Mezi těmi už nedominuje ani odvysílání dokumentu v některé z televizí, přestože to ještě stále dobře zní a mají to většinou rádi i případní sponzoři a partneři při výrobě. Jako výrazně zajímavější, efektivnější, a sice pracná, ale často levnější varianta se stále více uplatňuje mix nasazení dokumentů na festivalech, na placených, či dokonce neplacených streamovacích službách na síti a alternativní distribuce v klubových kinech či formou jednorázových projekcí. A samozřejmě spojení této distribuční kombinace s budováním komunity zejména na sociálních sítích.
Dokumentární aliance
Pokud jde o cílený zásah příznivců dokumentárního filmu ochotných zaplatit nevelký jednorázový či paušální poplatek za stažení nebo on-line sledování českých i zahraničních dokumentárních či experimentálních filmů, stojí za pozornost zejména mezinárodní distribuční platforma Doc Alliance (DAfilms.cz), projekt sedmi klíčových evropských festivalů dokumentárního filmu.
„Cílem této iniciativy je prosazování žánru dokumentárního filmu, podpora jeho rozmanitosti a kontinuální propagace kvalitních autorských dokumentárních snímků,“ uvádí web Doc Alliance. Ten nabízí milovníkům dokumentu poměrně obsáhlý servis v podobě informací o dění v oboru, reportáží z festivalů či rozhovorů.
Publicistika však tvoří pouze rámec databáze dramaturgického výběru zhruba tisícovky českých i zahraničních snímků, které se nabízejí za poplatek a někdy i zdarma a zpravidla jsou vybaveny základní anotací v angličtině a češtině. Periodicky se na portálu objevují i tematické výběry filmů, profily tvůrců i časově omezené bonusy.
Nedávno nabídla Doc Alliance v předpremiéře ke zhlédnutí například očekávaný film Roberta Kirchhoffa a Filipa Remundy Pára nad řekou o legendárních slovenských jazzmanech.
Zajímavou distribuční platformou je Doc Alliance i pro samotné tvůrce, kteří od portálu dostávají 60 procent částky zaplacené za nějakou formu zhlédnutí filmu. Ucházet se o zařazení do virtuální databáze může v podstatě každý autor či producent, ale filmy procházejí dramaturgickou selekcí.
Od roku 2008 uděluje platforma Doc Alliance rovněž vlastní cenu nazvanou Doc Alliance Selection Award, jež oceňuje nejlepší evropský dokumentární snímek nezávisle vybraný každým z festivalových členů platformy.
Bez diváků to smysl nemá
Další zajímavý distribuční a propagační nástroj pro diváky i tvůrce představuje projekt KineDok (Kinedok.net), zřizovaný Institutem dokumentárního filmu. Sám sebe prezentuje jako nový druh mezinárodního společenství, unikátní filmový klub a alternativní distribuční platformu spojující fanoušky a tvůrce autorského dokumentu.
V praxi to znamená nabídku zprostředkování zážitku z promítání dokumentárních filmů na velkém plátně včetně následných besed s tvůrci či aktéry snímků, to vše pak nejen v tradičních kinosálech, ale zejména v místech, kde se běžně nepromítá a která mohou posílit originální kulturní zážitek i svým specifickým geniem loci. Může jít o sály klubů či knihoven, nevyužívaná maloměstská kina či kulturní zařízení, která zařazují projekce do své programové nabídky.
„Po patnácti letech intenzivní podpory filmových tvůrců v rámci našich aktivit zaměřených na výrobu a distribuci dokumentárních filmů chceme věnovat péči také publiku a umožnit nejen snazší cestu běžného diváka k dokumentárnímu žánru, ale i podmínky pro bližší spolupráci těch, kdo filmy vytvářejí, a těch, kdo je sledují,“ vysvětluje smysl projektu ředitel Institutu dokumentárního filmu Bojan Schuch.
„Autorský dokument přináší nová a podnětná témata, bez diváckého zájmu by však jeho podpora nedávala smysl. Proto KineDok vychází vstříc specifickým potřebám a zájmům dokumentárních diváků. Zve je na oblíbená kulturní místa v jejich okolí a zároveň láká na nové prostory alternativní, tedy kluby, kavárny, galerie či na půdy,“ dodává Schuch.
Pro představu je možné uvést několik aktuálních míst projekcí KineDoku, na jejichž seznamu je například Galerie Orlovna v Kroměříži, prostor Kafe v kině ve Veselí nad Moravou, kavárny Potrvá či Únik nebo prostor Meet Factory v Praze, Klub Futra v Orlové-Lutyni nebo Papírna v Plzni.
Všude tam a na řadě jiných míst se promítají filmy z on-line katalogu, který v současné době zahrnuje patnáct snímků z celého světa. KineDok je tedy v principu jakousi „půjčovnou“ filmů, které za určitých podmínek poskytne zájemcům o jejich projekci. Na příští rok portál připravuje do distribuce šestnáct nových filmů.
Filmy se často promítají v rámci komunit příznivců kultury, kteří jsou za originální nabídkou ochotní zajít i do méně komfortních promítacích prostor, a dokonce preferovat jedinečnost takových projekcí. Filmy tohoto typu navíc obvykle nekladou až takové nároky na projekční zařízení či technické vybavení promítacích sálů. To dává možnost rozšířit programovou nabídku právě pro kluby či starší samostatná kina, která již nemohou konkurovat komfortu multiplexů.
„Místní distributoři využívají znalosti svého prostředí a publika i podpory lokálních partnerů a festivalů, zároveň se však spojují v jeden mezinárodně uznávaný celek pod záštitou Institutu dokumentárního filmu, který poskytuje hlavní zázemí, servis a propagaci,“ vysvětluje manažerka projektu KineDok Jana Ripplová.
Veřejnoprávní podpora
I přes všechny slibně se rozvíjející alternativy stále zůstává pro diváky dokumentárních filmů významným výrobcem, koproducentem i distribučním kanálem Česká televize. Ta například letos už počtvrté nasadila do programu pětici filmů v rámci už zmíněného dramaturgického cyklu Český žurnál.
Pětice autorských dokumentárních filmů reflektuje důležitá témata uplynulého roku, mezi něž patří třeba uprchlická krize, islamizace Evropy, ale i česko-čínské vztahy nebo sociální propady uvnitř samotné české společnosti.
„To, že mladá generace režisérů dokáže upozornit na naléhavé současné problémy naší společnosti, je dobrá cesta, kterou by se český dokumentární film měl vydat,“ říká kreativní producent Petr Kubica, v jehož tvůrčí producentské skupině cyklus vzniká.
Právě v rychlosti reflexe žhavých témat a možnostech propagace a prezentace dokumentárních filmů, které aktuální témata zachycují a zpracovávají, má veřejnoprávní televize stále obrovské možnosti včetně on-line dostupného archivu. Tam lze většinu odvysílaných dokumentů vyhledat a zhlédnout zdarma.
Letos v říjnu však Česká televize vzbudila vlnu nevole náznakem úvahy o zamýšleném zpoplatnění svého internetového vysílání. Vzápětí přispěchala s uklidněním, že změny tohoto typu zatím nejsou na pořadu dne. Že by však mohlo být internetové vysílání v dohledné době alespoň částečně za peníze, veřejnoprávní televize nevylučuje.
„Rádi bychom tuto službu dále rozvíjeli a zpřístupnili ještě bohatší videoarchiv, avšak pouze pro ty, kteří na jeho vzniku participují, tedy pro koncesionáře. Naše iVysílání by pak pro ostatní uživatele fungovalo i nadále, ale v omezené podobě,“ řekla mluvčí České televize Alžběta Plívová Lidovým novinám.
Stovky dokumentů včetně řady těch nejslavnějších jsou už dnes dostupné za peníze například na streamovací službě Netflix. Dokumenty z produkce HBO lze zase on-line sledovat na webu HBOgo.cz.
Řada dokumentárních filmů míří rovněž na sdílecí servery YouTube či Vimeo. Ty poskytují zejména široké možnosti propagace formou thrillerů či „making of“ filmů a jsou účinným podpůrným nástrojem pro budování komunit na sociálních sítích.
Třeba prostřednictvím služby Vimeo stále více produkčních společností své dokumentární či experimentální filmy rovnou distribuuje a využívá k tomu různé modely včetně placeného streamu či stažení za poplatek. Právě v přímé on-line distribuci bez jakýchkoli prostředníků se otevírají i pro malé nezávislé produkce možnosti, které si ještě před několika lety dokázal představit jen málokdo.
