Teče líně, sotva se plouží. Chodec by jí bez problémů stačil. Je úterý 28. března dopoledne a dodávka 51 tisíc metrů krychlových ropy pro české rafinérie se přiblížila k úpatí Alp. Nejtěžší úsek jí teprve čeká. Přes dvacet pump na pěti čerpacích mezistanicích ji vyžene do výšky 1572 metrů nad mořem. Pak už poteče sama z kopce až do německého Vohlburgu, kde zamíří do nádrží českého provozovatele ropovodů MERO. To bude ale až za necelé čtyři dny.
Zhruba polovinu ropy, která se spotřebuje v českých rafinériích, si nechává rafinérská společnost Unipetrol vozit tankery do italského přístavu Terst. Lodě s kapacitou 80 tisíc tun ropu vytěženou v Ázerbájdžánu naloží nejčastěji v gruzínském přístavu Supsa, nebo v tureckém Ceyhanu. Pak zamíří přes Jaderské moře do Itálie.
V Terstu zrovna stojí připoutané k molu tři tankery. Ten největší, který pojme až 160 tisíc tun ropy, nese na modrém trupu jméno Mabrouk Valletta. Do Terstu dorazil 270 metrů dlouhý obr už v neděli před půlnocí. Na palubu nastoupil bezpečnostní inspektor tankerového terminálu, aby zkontroloval všechny dokumenty a ověřil bezpečnostní opatření na lodi. Po hodině dává prvnímu důstojníkovi na formuláře schvalovací razítko.
Druhý den v šest hodin odpoledne se čtyři chapadla stáčecího zařízení přisála k ventilům lodních nádrží. Stáčení ropy může začít. Mohutné pumpy na tankeru se rozjedou a ženou ropu rourami o průměru 80 centimetrů do pět kilometrů vzdálených nádrží tankoviště u vesnice San Dorligo. „Loď musí mít dostatečně silné pumpy, aby dokázala ropu přečerpat v předepsané době. V průměru jeden tanker vyprázdníme za 24 hodin,“ vysvětluje Fabrizzio Stein, zástupce dohledu námořního terminálu, který vlastní provozovatel transalpínského ropovodu, skupina TAL. V ní drží pětiprocentní podíl také české MERO.
Nepřítel jménem vítr
Mabrouk se nákladu zbavil v úterý po osmé hodině večer. O hodinu později už vyrazil pro další náklad do tureckého Ceyhanu. K molu nyní může přirazit další loď. Ty sem přijíždějí kromě Turecka nejčastěji z Černého moře a severní Afriky. Občas dorazí také tanker z Perského zálivu a v poslední době také ze severní Ameriky.
Loď musí být po celou dobu stáčení ropy pevně přivázaná k molu. Senzory kontrolují napětí v lanech. Kdyby hrozilo, že se loď pohne, čerpání se okamžitě zastaví. Totéž platí v případě, že by začal foukat vítr, který by dokázal tanker od mola odtlačit. „Pokud rychlost větru přesáhne 60 kilometrů za hodinu, musíme s čerpáním přestat. Stáčení přerušujeme také při bouřce. Hrozí totiž, že případný plyn unikající z ventilů by se vzduchem vytvořil výbušnou směs a blesk by ho mohl zapálit,“ dodává Stein. V řídícím centru na břehu proto obsluha terminálu na jednom z počítačů neustále sleduje meteorologický radar. Ten umí zjistit kromě síly bouřky také její elektrickou aktivitu.
Moře na konci terstské zátoky si pohrává s odstíny zelené a modré. Voda je průzračná. Pro případ, že by do ní z tankerů unikla ropa, má obsluha terminálu hned několik možností, jak znečištění omezit na minimum. Do tří minut se kolem tankeru zvedne podvodní zeď z bublinek, které zabrání, aby se ropa dostala dál od lodi. Čluny v zápětí na hladinu rozmístí ponorné stěny, aby se uniklá ropa dala odčerpat. Terminál tady stojí už padesát let a žádný větší únik ropy do moře nepamatují.
Husté ropy se musí zahřát
Loni se čtyřmi trubkami od mol do tankoviště prohnalo 41,3 milionu tun ropy. Přes pět set lodí sem přivezlo 64 druhů rop. „Dnes se těží ropy, které by ještě před dvaceti lety žádná rafinérie nechtěla. Díky pokročilým technologiím je ale už umí zpracovávat. Problém je, že jsou zpravidla husté a aby tekly, musí se na lodi zahřát,“ uvádí generální ředitel konsorcia TAL Alessio Lili. Krajní trubka z prvního lodního stanoviště zvládne propustit ropu zahřátou až na 50 stupňů Celsia. V ostatních třech ropa nesmí být teplejší než 40 stupňů. „Při překročení těchto hodnot se ocelové potrubí roztáhne, posune po konzolích a může poškodit sousední trubky,“ upřesňuje Fabrizzio Stein.
TAL proto nyní připravuje studii, která ukáže, jaké investice by si vyžádala úprava potrubí, aby vydrželo i vyšší teploty. Pak by se do Terstu dalo dovážet ještě více druhů rop než dnes. Analýza bude hotová na podzim.
V údolí mezi nádržemi
O pět kilometrů dál v malebném údolí San Dorligo se tísní 32 válcových nádrží, do nichž se vejde přibližně 1,6 milionu tun ropy. Tři pumpy, které tlačí ropu z nádrží do ropovodu směrem do Alp, běží na plno. Místní zaměstnanci o všudypřítomném hučení mluví jako o hudbě. „Když jsme před týdnem opravovali potrubí v přístavu, čtyři dny jsme si tady připadali nějak divně. Něco nám chybělo. Pak nám došlo, že je tady ticho. Kvůli opravě čerpadla stála,“ vysvětluje Alessio Lili.
Ropa z tankerů se v nádržích v San Dorligo v průměru zdrží sedm dnů. Pak se namíchá podle požadavků rafinérií a celá dodávka se pošle ropovodem TAL na sever. Celkem je na něm závislých osm rafinérií v Německu, Rakousku a Česku.
Do nejvyššího bodu ropa doteče po 230 kilometrech. „Po pětikilometrovém prudkém klesání padající tekutina díky získané energii roztáčí kola čerpadla, která jsou připojena na generátor elektřiny. Ten je schopen vyrobit až 1,5 megawattu elektřiny,“ ukazuje technický ředitel Massimo Diminich na monitor ve velíně, odkud se provoz ropovodu TAL řídí. I když je to vítaný způsob, jak ušetřit část nákladů, získaná elektřina by stačila jen z poloviny na pohon jednoho z více než 20 čerpadel, které jsou na trase před Alpami.
Po čtyřech dnech ropa dorazí do německého Vohlburgu. Ta určená pro Česko se přečerpá do nádrží, které patří MERO. Za dalších sedm dnů cesty ropovodem IKL si ji pracovníci MERO převezmou na českém centrálním tankovišti u Nelahozevsi. Dodávce, která byla v úterý těsně před Alpami, bude cesta domů trvat ještě zhruba deset dnů. Za tu dobu se v terstském přístavu vystřídá více než deset tankerů.
