Dva šoky, dvě odlišné situace: proč 2026 není reprízou energetické krize z roku 2022
- Energetický šok kolem Hormuzu je vážný, ale evropská i česká ekonomika do něj vstupují v jiné kondici než při krizi v roce 2022.
- O tom, zda se drahá ropa a plyn promění v širší inflační problém, tentokrát nerozhodnou jen trhy, ale i reakce centrálních bank a vlád.
- Právě politická rozhodnutí v příštích týdnech ukážou, jestli se Evropa z minulé energetické krize skutečně poučila, píše businessový newsletter 11am.
Provoz v Hormuzském průlivu se nevrátil k normálu, byť některé lodě za mimořádných podmínek proplouvají. Ropa typu Brent se po sérii prudkých výkyvů drží nad stovkou dolarů za barel, evropský plyn se pohybuje kolem 50 eur za megawatthodinu a Mezinárodní agentura pro energii (IEA) mluví o největší ropné krizi v historii. Na titulní stránky se proto vrátila slova, o kterých jsme doufali, že budou patřit historii jako rok 2022: energetická krize, stagflace a inflační krize. Přesto by bylo chybou vyprávět dnešní příběh jako prosté opakování situace před čtyřmi lety.
To, co nyní sledujeme, je skutečně vážný energetický šok. Zatím to ale není tentýž typ makroekonomického problému. V roce 2022 se válka na Ukrajině trefila do ekonomiky, jež už byla značně přehřátá. Návrat nás spotřebitelů do obchodů s možností konečně utrácet se podepsal na inflaci ještě před napadením Ukrajiny. V eurozóně byla inflace na začátku roku 2022 už nad pěti procenty, a přesto Evropská centrální banka (ECB) držela depozitní sazbu na úrovni minus 0,50 procenta. V Česku inflace začínala rok dokonce už téměř na deseti procentech. Na podobných úrovních již byla i jádrová inflace. Silná poptávka se propisovala do cen a Česká národní banka sice zvyšovala sazby, ale byla pozadu – repo sazba byla v lednu 3,75 procenta. To je důležité: příběhy Česka a eurozóny tehdy nebyly totožné, ale v obou případech už inflace hořela dřív, než s plnou silou přišla energetická rána.
Dnes je výchozí bod jiný. Míra inflace v eurozóně byla v lednu na 1,9 procenta, a v Česku dokonce na 1,4 procenta. V březnu sice vyskočila v eurozóně na 2,5 procenta díky dražším pohonným hmotám, ale míra jádrové inflace zároveň klesla na 2,3 procenta. ECB na zasedání 19. března sazby nezměnila a opakuje, že bude reagovat podle toho, zda se cenový šok rozlije mimo energie. A ČNB v březnu nechala repo sazbu na úrovni 3,5 procenta. Jinými slovy: dnešní šok nepřichází do ekonomiky, kde už je inflační spirála roztočená. Přichází do prostředí, které je citlivé, ale není přehřáté.
To ovšem neznamená, že je vyhráno. Znamená to jen, že o výsledku nerozhodne samotná cena ropy.
Zatím příznivější 2026 než 2022
Ekonomická literatura je v otázce energetických patálií dnes mnohem chytřejší než před pár lety. Ropný nebo plynový šok se nestává inflační krizí automaticky. Inflační krizí se stává, když se přelije do mezd, cen zboží a služeb a do inflačních očekávání. Mezinárodní měnový fond ukazuje, že přenos ropných šoků do inflace bývá vyšší při vyšší výchozí inflaci, silnějším navázání mezd a ostatních cen na inflaci a při slabší důvěryhodnosti měnové politiky. Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS) překládá řeč centrálních bank jednodušeji: komoditní šok lze „přehlédnout“ jen tehdy, pokud se nerozjedou takzvaná druhá kola, sekundární dopady, chcete-li. Přesně proto dnes ECB i národní banky nesledují jen ceny benzinu a plynu, ale hlavně to, zda se zdražení začíná propisovat do širšího cenového chování.
A právě tady je dnešek zatím příznivější než rok 2022. Inflační očekávání v eurozóně i v Česku jsou výrazně níž. U nás firmy na začátku roku očekávaly, že v horizontu tří let bude inflace zhruba na třech procentech, ale tehdy na šesti. To není detail pro statistiky, to je rozdíl v inflačním režimu. Pokud firmy a zaměstnanci věří, že skok cen energií je nepříjemný, ale dočasný, je mnohem vyšší šance, že se dopady nebudou tak výrazně šířit mimo energie, dopravu a část průmyslu. Pokud tuto víru ztratí, začne se zdražovat téměř všechno, jako tehdy. Tenkrát tato víra byla každopádně ztracena už před začátkem energetické krize.
Další rozdíl proti roku 2022 leží v infrastruktuře. Evropa od ruského šoku rozšířila dovozní kapacity pro zkapalněný zemní plyn (LNG), změnila mapu dodavatelů a vstoupila do roku 2026 s odolnější energetickou architekturou než před čtyřmi lety. Došlo k posílení ropovodů, například pro nás důležitého TAL. To je skutečná změna, která zvyšuje odolnost. Zásobníky plynu v EU jsou naplněné přibližně na 28 procent své kapacity, podobně málo jako v roce 2022. Pokud by se krize táhla do léta, vznikne před zimou velmi nepříjemný souboj o doplnění zásob. Výraznou odlišností je ale silnější energetika: nemáme odstávky jaderných elektráren ve Francii, máme vyšší kapacitu obnovitelných zdrojů a hydroelektrárny netrápí sucho jako tehdy. Rok 2026 tedy není dvojčetem 2022. Pokud se však krize bude protahovat, tak se může stát ošklivým bratrancem.
Hormuzem sice běžně prochází asi pětina světové spotřeby ropy a ropných produktů, ale není to jen o ropě. Prochází jím také přibližně pětina globálního obchodu s LNG. Katar přes něj vyváží prakticky veškerý LNG a zároveň je významným hráčem v exportu helia, síry, hnojiv a dalších složek petrochemických řetězců. Už teď můžeme pozorovat růst cen helia a první dopady do dodávek polovodičů. Současně prudce roste tlak na trh se sírou a hnojivy. Letošní krize proto z hlediska dopadů na inflaci může být záludnější v kaskádách, které přijdou se zpožděním. Nejprve diesel a letecké palivo, pak chemie, hnojiva a potraviny.
Centrální banky tentokrát budou muset zůstat výrazně déle ve střehu, protože pokud se pohnou inflační očekávání, nebo se objeví sekundární dopady (a ty se tentokrát mohou objevit s výraznějším zpožděním), reakce bude muset přijít rychle. Jinými slovy: ti, kdo rozhodují o úrokových sazbách, dnes nemusejí panikařit, ale nemohou si dovolit samolibost.
Skutečný test čeká vlády, ne centrální banky
Politické pokušení je pochopitelné. Jakmile zdraží benzin a nafta, nastává okamžitý tlak na rychlou pomoc. Česko už sáhlo ke snížení spotřební daně na diesel a k omezení maloobchodních marží. To je politicky čitelné. Ekonomicky však bude zásadní, zda se Evropa vydá cestou cílené pomoci, nebo znovu sklouzne k plošným a otevřeným kompenzacím. Zkušenosti z let 2022 a 2023 ukazují, že energetické podpory sice uměly krátkodobě snížit celkovou inflaci, současně ovšem vyčerpávaly schopnost vlády podporovat ekonomiku, protože narůstal dluh. Také netlumily poptávku dostatečně, brzdily úspory energie a posilovaly přelévání šoku do širších cen. Správná otázka proto nezní, zda pomáhat, ale zní: komu pomáhat? Jak dlouho a za jakou cenu?
Pro Česko z toho plyne poměrně tvrdá lekce. Nejsme země, která by byla na Hormuz přímo fatálně napojená, ale jsme malá otevřená ekonomika v evropském průmyslovém řetězci. Dražší nafta, dražší chemie, dražší financování zásob a vyšší nejistota v Německu se k nám přelijí téměř automaticky. Pokud vláda zareaguje příliš plošně a ČNB bude kvůli tomu nucena znovu přitvrdit, účet nepřijde jen v inflaci. Přijde i ve slabších investicích, dražším úvěru a nervóznější koruně. Německé ekonomické instituty už kvůli íránské válce seškrtaly výhled růstu a zvýšily výhled na inflaci.
Hlavní pointa tedy není, že rok 2026 je bezpečný. Pointa je, že dnešní krize nezačíná ve stejné makroekonomické krajině jako ta minulá. V roce 2022 přišel energetický úder do ekonomiky, jež už byla rozpálená. Dnes přichází do ekonomiky, která je chladnější, disciplinovanější a institucionálně poučenější. To zvyšuje šanci, že zůstane „jen“ velkou změnou relativních cen a nepřeroste v inflační krizi. Ale pouze za jedné podmínky: že z něj politici znovu neudělají plošný inflační příběh.
Rok 2026 není repríza roku 2022. Je to jiný test. Ne toho, zda Evropa vydrží drahé energie, ale toho, jestli se během minulé krize opravdu něco naučila.
