Tipy pro Aleše Svobodu? Žádné vrtění na toaletě a jídlo s sebou, říká astronautka
Bývalá technická zpravodajka CIA vyměnila zkoumání stíhaček za 233 dní na palubě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS).
Přestože ji v roce 2018 těsně před startem nečekaně vyřadili z ruského Sojuzu, nevzdala se a do vesmíru nakonec odletěla v lodi Crew Dragon.
- Budoucímu českému astronautovi Aleši Svobodovi doporučuje perfektně ovládnout nouzové postupy a přibalit si na oběžnou dráhu hlavně kvalitní jídlo.
Příběh americké astronautky Jeanette J. Eppsové má všechny parametry k tomu, aby inspiroval scénáristy Hollywoodu. Vyrůstala s matkou a šesti sourozenci v Syracuse ve státě New York a přes všechny předpoklady ji osud vynesl až na oběžnou dráhu na palubu ISS, kde strávila 233 dní. Bývalá zpravodajská analytička CIA byla hostem Moonshot Youth Innovation Summitu, který propojuje mladé talenty, inovátory a investory z celého světa, a pro e15 mimo jiné prozradila, co čeká českého astronauta Aleše Svobodu a jaké nezbytnosti si s sebou vzít na palubu ISS.
Jak se vám podařilo přeskočit pracovní kariéru mezi dvěma úplně odlišnými světy, jako jsou automobilka Ford a tajná služba CIA?
Bylo to docela přirozené. U Fordu jsem pracovala ve vědeckovýzkumné laboratoři. Šlo o základní výzkum – zkoumali jsme takzvané chytré materiály a jejich využití v autech. Když jsem pak kývla na nabídku od CIA, vlastně jsem nejdřív vůbec netušila, do čeho jdu. Oni vám to totiž dopředu z pochopitelných důvodů nemůžou říct. Nakonec z toho byla práce analytičky stíhacích letounů. To znamená, že studujete stíhačky z celého světa. Stane se z vás vědec v oblasti reverzního inženýrství. Zkoumáte hotové produkty a dokážete se podívat na letadlo a odhadnout některé jeho vlastnosti.
To ale nebylo jediné vaše poslání?
Také jsem hodně spolupracovala s ministerstvem zahraničí na kontrole exportu. Zjišťovali jsme, jakými technologiemi daná stíhačka disponuje, a pokud ji prodáme nějakému spojenci, jaké schopnosti mu tím vlastně předáme. Takže ten přechod byl vlastně snadný: u Fordu jsem byla vědkyně a pro CIA jsem se stala vědkyní zase trochu jiným způsobem. Tohle vždycky ráda zdůrazňuji, protože CIA mívá občas všelijakou pověst – jako vědec hledáte fakta a přinášíte objektivní inženýrskou pravdu.
Pomohla vám později adaptace v prostředí CIA nějak zvládat psychický tlak a extrémní podmínky během výcviku v NASA?
Rozhodně. Vlastně to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se nakonec do oddílu astronautů přihlásila. Už během působení v CIA jsem se dobrovolně přihlásila jako analytička do Iráku.
Strávila jste tam čtyři měsíce. Jaké to bylo?
Ano, čtyři měsíce. Když pracujete ve válečné zóně, a zvlášť když nejste voják, zjistíte o sobě strašně moc věcí. Byli jsme v terénu každý den, dělali rozhovory s lidmi a snažili se zjistit, co se stalo se zbraněmi hromadného ničení. Šla jsem do toho i proto, že jsem chtěla odhalit pravdu o tom, co se tam skutečně stalo. Jako analytici musíte vzít své řemeslo a aplikovat ho na jakýkoli problém, abyste dospěli k objektivnímu posouzení. Hledáte fakta, hledáte data.
Přihlášku do NASA jste podala v roce 2008. Co vás k tomu tehdy motivovalo?
Kamarád z univerzity už byl v oddílu astronautů asi deset let. Zavolal mi a říká: „Hele, NASA letos hledá nové astronauty. Nechceš to zkusit?“ Tak jsem si řekla: „Dobře, možná už mám dost zkušeností, abych byla konkurenceschopná.“ Věděla jsem, do jakého rizika jdu. Věděla jsem, jak pracovat v týmu a jak přežít v náročném prostředí s lidmi, kteří nemusí být nutně vaši nejbližší přátelé. Byla to možná jediná šance v mé kariéře, kdy se můžu přihlásit. Tak jsem do toho šla.
A byl to váš dlouholetý sen pracovat pro NASA?
Pracovat pro NASA jsem chtěla vždycky. Myslela jsem si ale, že vrcholem bude získat od nich nějaký vědecký grant nebo stipendium. Nikdy ve snu by mě nenapadlo, že mě vyberou přímo do oddílu astronautů. To byl naprostý sci-fi scénář.
Váš výcvik začal o rok později, v roce 2009. Často zdůrazňujete obrovskou roli týmové práce. Je schopnost efektivní spolupráce tím vůbec nejdůležitějším faktorem pro to, aby byl člověk vybrán do vesmíru?
Nevím jistě, jestli je to ten hlavní faktor přímo při výběru, ale můžu vám říct, že na týmové práci stojí všechny naše analogové programy a simulace. Například život pod vodou nebo jeskynní experimenty ESA, kde sestoupíte hluboko do jeskynního systému a zůstanete tam pět dní v kuse. Tam všude jde jen a pouze o tým. Totéž platí pro školu přežití v divočině v Utahu, kde jsme s batohem pochodovali kaňony několik dní. Pořád jste v týmu. Neustále. Během podvodního výcviku nás žilo šest v malé plechovce hluboko pod hladinou po dobu devíti dní.
Ale vy máte potápění ráda, že?
Miluju potápění. Vlastně plavu jenom proto, abych se mohla potápět. Pod vodou je to úžasné. Vidíte úplně všechno, všechno se hýbe, ten svět tam dole je neuvěřitelně živý.
Je pocit pod vodou podobný tomu ve vesmíru?
Když se vznášíte vesmírným modulem a jen tak se zastavíte v prostoru… mockrát jsem měla pocit, že se znovu potápím. Prostě jen tak plujete modulem, kloužete vzduchem a je to téměř identické. Ostatně na výstupy do otevřeného vesmíru trénujeme v obřím bazénu s neutrálním vztlakem.
Jak náročný ten výcvik vlastně byl? Strávila jste nějaký čas v kaňonech v Utahu, ale byla jste také třeba v Moskvě…
V lednu a únoru jsem strávila pět týdnů na intenzivním jazykovém kurzu v Moskvě – úplně sama. Ale pocházím ze Syracuse ve státě New York, takže zima mi vůbec nevadila. Celý trénink je šílený v tom, jak musíte neustále přepínat mozek. V jednu chvíli letíte v nadzvukovém letadle, přistanete a hned musíte přemýšlet o robotice. Tím skončíte den. Druhý den sedíte v řídicím středisku a zajišťujete, aby měla posádka nahoře všechno, co potřebuje. A další ráno se probudíte a musíte jít na simulaci nouzových situací – cvičí se požár, náhlá dekomprese nebo únik toxických látek v modulu. Je toho moc. Ale mě strašně baví učit se nové věci. Jít opravdu do hloubky.
Vyřazení z mise
Před svým prvním letem jste pracovala v oddělení provozu ISS. Jaká to byla zkušenost? Pomohla vám v praxi?
Ano, velmi. Všechny úkoly, které na Zemi děláme, nám pomáhají lépe přežít ve vesmíru. Když rozumíte tomu, jak na Zemi zpracovávají naše hovory ze stanice, nesmírně vám to usnadní život na orbitě. Práce v operační divizi vám zase pomůže pochopit, co posádka nahoře zrovna potřebuje a proč o to žádá. Je dobré mít na Zemi někoho, kdo tuší, jak nahoře funguje vesmírná toaleta a proč posádka potřebuje na zemi opěrku na nohy, aby se na ní udržela… Jsou to drobnosti, ale nesmírně důležité.
Vaše cesta ale vůbec nebyla snadná. V roce 2018 vás nečekaně vyřadili z plánované mise. Jak jste se s tímto nezdarem vyrovnávala?
Bylo to zdrcující. Pracujete tvrdě, obětujete všechno, a pak tohle. Ve Hvězdném městečku v Rusku jsem prošla kompletním výcvikem a složila všechny zkoušky. Musela jsem jít do karantény s hlavní posádkou. Záložní posádka totiž dělá přesně totéž, co ta hlavní. Bylo to tvrdé. Ale musím říct, že mě to nakonec posílilo. A kolegové mi tehdy pomohli se přes to přenést.
To bylo pět měsíců před startem Sojuzu, na který jste měla odtrénováno úplně všechno, že?
Ano. Bylo to těžké i pro mé ruské kolegy. Pět měsíců před startem jsme měli úspěšně složené všechny záložní zkoušky, stejně jako hlavní posádka. Když vás v takové chvíli vymění, znamená to, že oni museli narychlo začít trénovat s novým člověkem, kterého neznali a nevěděli, jak reaguje.
Jaké ty zkoušky byly?
Zajímavé na nich je, že žádná z nich není písemná. Všechny byly ústní. Sedíte před celou komisí a oni vás grilují. Musíte to prostě obhájit. Stejně tak jsem měla splněno všechno v USA jako kandidátka na astronautku. Když projdete tímhle sítem, všechno ostatní už je víceméně jen trénink.
To ale nebyla jediná změna ve vaší vesmírné kariéře?
V srpnu 2020 mě přiřadili k lodi Starliner od Boeingu. Jenže Boeing měl tehdy technické potíže, takže jsem nakonec požádala o přesun na Crew Dragon od SpaceX, abych nemusela dál čekat. Byla jsem náhradnicí pro misi Crew-5. Původně jsem měla letět v hlavní posádce, ale pak jsme řešili s ruskými kolegy, zda s námi na Dragonu poletí ruský kosmonaut. A do toho začala válka na Ukrajině. Netušili jsme, zda naši kolegové z Ruska vůbec budou moci letět. Na diplomatické úrovni to ale díkybohu zafungovalo a vesmírné spojenectví zůstalo silné. Vztahy na Zemi jsou teď komplikované, ale vesmír je jediné místo, kde dokážeme skvěle spolupracovat.
Takže se v kosmonautice politice raději vyhýbáte?
Ano, o politice se nebavíme.
Čistě profesionální přístup?
Přesně tak, čistě profesionální. Ale víte, my se tam nahoře stáváme opravdu blízkými přáteli. Ruské kolegy vnímám jako kamarády, mají tam rodiny, je to jejich země… Takže se o tom ze starosti o jejich bezpečí a pohodu raději vůbec nebavíme.
Sen v lodi Crew Dragon
Váš start nakonec úspěšně proběhl v roce 2024. Jaký to byl pocit letět v lodi Crew Dragon?
Bylo to naprosto úžasné. Start byl nádherný, všechno šlo přesně podle plánu, přesně tak, jak jsme trénovali. Dokonce i přetížení na centrifuze jsme měli nacvičené, takže nás nic nepřekvapilo. A pak se připojíte ke stanici a v hlavě vám bleskne: „Páni, já jsem fakt tady!“
Jak dlouho vlastně trval samotný let k ISS?
To závisí na konkrétní lodi. S Crew Dragonem nám přílet a manévry trvaly asi 30 hodin. Každých 90 minut obletíte Zemi – to je jeden kompletní oběh. Takhle jsme kroužili 30 hodin, než jsme se dostali do ideální pozice pro spojení se stanicí.
Jaký byl ten moment, když jste poprvé na vlastní oči spatřila planetu Zemi?
Bylo to jako z filmu. Váš mozek sice ví, že se dívá na svou rodnou planetu, ale nějaká hlubší část ve vás křičí: „Tohle přece nemůže být skutečné!“ Je to naprosto neskutečný zážitek. Nedokážu ani popsat ten pocit, když tam jen tak sedíte a fascinovaně sledujete, jak pod vámi ubíhá svět. Postupně začnete poznávat známé tvary – tamhle je typická „bota“ Itálie, tamhle Florida, Austrálie…
Hledala jste New York?
Jo, jasně! Dá se najít bez problémů. Je to nádhera. Vidíte odtamtud neuvěřitelné věci. Vždycky se snažím lidem vysvětlit, že vidět Zemi z téhle perspektivy poprvé vám doslova vyrazí dech. A nejde jen o vizuální zážitek. Je to něco, co se slovy prostě nedá popsat. Ani z fotky nebo videa ten pocit nepochopíte. Nejraději byste tam seděli celé hodiny a jen se dívali.
Věda ve vesmíru
Jaké vědecké experimenty jste na stanici prováděla?
Dělali jsme spoustu věcí – od fyziky kapalin až po výzkum spalování. Máme tam speciální spalovací stojan, kde zkoumáme, jak se chová oheň v mikrogravitaci. Ale můj nejoblíbenější experiment se týkal imunitního systému. Museli jsme si sami odebírat krev a následně ji zpracovávat pro inkubaci, dávat do odstředivky a podobně. Byl to experiment Evropské kosmické agentury (ESA) a vědci v něm zkoumali, jak se chová imunitní systém člověka před startem, během mise a po přistání. Chtějí zjistit, jak absence gravitace ovlivňuje adaptaci těla a imunitu jako celek. To je naprosto klíčové, pokud chceme, aby lidské tělo dokázalo přežít delší dobu mimo ochranný štít Země.
Jak vlastně dlouhodobý pobyt ve vesmíru působí na lidské tělo? Jak jste se cítila vy osobně?
V těle se vám děje spousta věcí. Začne se vám trochu měnit zrak, protože dochází k přesunu tělesných tekutin směrem nahoru. V obličeji se hromadí tekutina, takže astronauti mají ve vesmíru takové plnější, oteklejší tváře. Malé množství tekutiny se dostane i za oční bulvy, což je mírně zploští. Tím se vám změní dioptrie. Protože tam není gravitace, musíte strašně moc cvičit. Cvičení vám pomáhá udržet hustotu kostí a svalovou hmotu, ale nepomůže vám udržet ty drobné stabilizační mikrosvaly. Proto když se vrátíte na Zemi, chvíli nechodíte úplně rovně.
Musela jste cvičit každý den?
Ano. Z mých 233 dní na stanici jsem cvičila 194 dní. Díky tomu, jak poctivě jsem cvičila, jsem ztratila jen asi pět procent kostní hustoty, což je skvělý výsledek. Po návratu máte v těle také o něco méně krevní plazmy. Některé geny se vám zapnou, jiné vypnou. To se stále zkoumá, protože to nemusí mít každý stejně. Tělo zkrátka prochází obrovskými změnami.
A co psychická stránka věci? Jaké to je být tak dlouho izolovaný ve vesmíru?
Na oběžné dráze máme dnes naštěstí fantastické spojení se Zemí, používáme satelitní pásma pro přenos zvuku i videa. Každý z nás dostane dva iPady, jeden pracovní a jeden osobní. Na ten osobní jsem si mohla stáhnout Netflix, Prime Video, a dokonce i WhatsApp.
WhatsApp ve vesmíru?
Když máme satelitní signál, tak ano. Napsala jsem někomu zprávu a oni mi odpovídali: „Počkej, kde to vlastně jsi?“ WhatsApp byl ve vesmíru naprosto skvělá věc.
Rady pro Aleše Svobodu
V dohledné době má na ISS letět český stíhací pilot Aleš Svoboda v lodi Crew Dragon. Máte pro něj nějakou praktickou radu?
Hlavně doufám, že si to tam nahoře pořádně užije. Na stanici stráví nějakých 12 dní. Ať si užije každou minutu. Musí počítat s tím, že po startu a připojení ke stanici může mít trochu kinetózu (žaludeční nevolnost). Přece jen letíte rychlostí přes 28 tisíc kilometrů za hodinu. Ale to za den nebo dva přejde.
A taky mu vzkazuji tohle: vesmírná toaleta není tak strašná, jak všichni před odletem straší! Lidé se z nějakého důvodu hrozně bojí toho, jak budou chodit ve vesmíru na záchod. Jasně, musíte si na to zvyknout, a hlavně nedělat žádné prudké pohyby, to je základ. Ale není to tak těžké. Navíc Aleš je vojenský pilot, že?
Ano, stíhací pilot…
Ten s tím nebude mít sebemenší problém. Určitě zažil spoustu drsných výcviků v přírodě a podobně. Bude naprosto v pohodě.
Druhá věc, kterou bych mu doporučila během výcviku: ať se perfektně naučí nouzové postupy. Když při výcviku ukážete, že tyhle věci ovládáte levou zadní, celá posádka vám bude bezmezně věřit.
A ještě jedna věc: ať si s sebou vezme jídlo, které má opravdu rád. Strava, co tam máme, není zrovna gastronomickým zážitkem. Dá se to jíst, přežijete na tom, ale pokud si můžete přivézt vlastní dobroty, které pak můžete sdílet s ostatními u stolu, udělejte to. My jsme měli spoustu společných večeří s ruskými kolegy, oslavy narozenin… To nesmírně utužuje kolektiv.
Jaké jídlo byste mu konkrétně doporučila?
Říká se, že ryby pomáhají udržovat hustotu kostí, takže já jsem si s sebou vzala spoustu uzeného pstruha v plechovce. To mělo obrovský úspěch, hlavně u ruských kolegů, ti uzeného pstruha milovali. Rusové mají obecně skvělé rybí konzervy – kapry, lososy a podobně.
Nová mise
Na Binghamtonské univerzitě jste po návratu řekla: „Plány letů na Měsíc a na Mars neznamenají, že bychom měli rezignovat na péči o naši Zemi.“ Myslela jste tím, že by vesmírný výzkum měl v konečném důsledku pomáhat udržitelnosti tady na Zemi?
Přesně tak. Lidé se totiž často bojí, že Zemi opustíme, vykašleme se na ni a půjdeme žít na Měsíc nebo na Mars. To vůbec ne! Naším cílem je sice stát se multiplanetárním druhem, ale o tuhle planetu se musíme starat v první řadě. Všechny technologie, které vyvineme pro Měsíc a později pro Mars, by měly mít dvojí využití – tedy i tady na Zemi.
Například vývoj lékařských postupů, které pomáhají tělu zvládat dlouhodobý pobyt ve vesmíru, může obrovsky pomoci lidem na Zemi. Třeba v oblasti ochrany před radiací. Když lidé procházejí léčbou rakoviny a potřebují chránit tělo před ozařováním, mohl by třeba pomoci lék, který vyvineme pro astronauty jako ochranu před kosmickým zářením.
V roce 2025 jste odešla po 16 letech služby z NASA do důchodu. Jaká je vaše současná mise?
Má několik rovin. Spolupracuji s organizací Charles F. Bolden Group (pojmenovanou po bývalém administrátorovi NASA, stíhacím pilotovi a astronautovi Charlesi Boldenovi). Snažíme se firmám a vládám pomoci pochopit, jak funguje „vesmírný byznys“. Momentálně spolupracujeme s týmem ve Spojených arabských emirátech, který chce vybudovat vlastní program pro pilotované lety. Pomáháme jim položit základy pro výcvik budoucí generace komerčních astronautů.
A pak jsou tu studenti. Sama jsem kdysi byla studentkou, která neměla nejmenší tušení, jak si splnit své sny a jak se dostat z bodu A do bodu B. Můj život je pro ně důkazem, že létat do vesmíru, stát se astronautem nebo získat doktorát z technických věd jsou reálné možnosti pro každého.
Chtěl bych se ještě zeptat na vaši rodinu. Často mluvíte o své mamince a o tom, jak vás podporovala.
Moje maminka byla úžasná. Po rozvodu zůstala sama na sedm dětí. Sama neměla žádné vysokoškolské vzdělání, přesto nás bezmezně podporovala ve všem, co jsme chtěli dělat. Nikdy v životě nám neřekla: „Tohle nemůžeš dělat, protože jsi holka,“ nebo „protože máš tmavou pleť.“ Ani jednou. Myslím, že celé tajemství úspěchu spočívá v tom, že věříte člověku, který vás miluje, a ne cizím lidem, kteří vám tvrdí, že na něco nemáte.
Když jsme u té rodiny, mám tu jednu bonusovou otázku od mého syna. Miluje vesmír, planety a všechno kolem: Jak to na Mezinárodní vesmírné stanici zevnitř doopravdy vypadá?
První modul stanice, Zarja, odstartoval už v roce 1998. Stanice je tedy poměrně stará. A protože je stará, spousta věcí se tam přidávala až dodatečně za pochodu. Typicky přístrojové vybavení a kabely k němu. Je jich tam opravdu hodně – napájecí kabely, datové kabely, nejrůznější spojky… Je to dáno tím, že když stanici modernizujete, často nezbývá než ten kabel prostě natáhnout vnitřkem modulu. Proto nutně potřebujeme novou vesmírnou stanici s lepším, modulárním designem. Aby se při každém upgradu technologie vnitřek neproměnil v takovou divočinu plnou visících drátů. Jinak je to tam neskutečně cool. Jen musíte dávat velký pozor, když proplouváte mezi moduly, abyste se nohou nezachytili o nějaký ten kabel a neodpojili něco důležitého.
Jeanette Eppsová (55)
- Získala doktorát z leteckého a kosmického inženýrství na Marylandské univerzitě.
- Kariéru zahájila výzkumem inovativních „chytrých materiálů“ v automobilce Ford, drží několik technologických patentů.
- Sedm let, od roku 2002, pracovala jako technická zpravodajka tajné služby CIA. Zkoumala cizí stíhací letouny a absolvovala čtyřměsíční dobrovolnou misi v Iráku.
- Astronautkou se stala v roce 2009. V roce 2018 byla těsně před startem nečekaně odvolána z ruské lodi Sojuz, ale nevzdala se a přesunula se k lodi Crew Dragon.
- V rámci mise SpaceX Crew-8 úspěšně odstartovala do vesmíru a strávila 233 dní na Mezinárodní vesmírné stanici. Samotná mise trvala 235 dní.
- Po 16 letech opustila NASA a nyní působí jako expertka na rozvoj mezinárodních vesmírných programů a věnuje se motivaci studentů v technických oborech.
