Miroslav Volařík byl na rozdíl od jiných podnikatelů, kteří vstoupili do vinařského byznysu, vždy tak trochu i vinař, protože vyrůstal na jižní Moravě v rodině, která vlastnila několik vinic. „Rodiče tak jako jiní získali v pětačtyřicátém na zemědělskou hypotéku osm hektarů půdy, na kterých bylo asi půldruhého hektaru vinic,“ vzpomíná.
Postupně se naučili vinařskému řemeslu, ale kolektivizace, které přes poměrně dlouhý a zatvrzelý odpor nakonec ustoupili, jejich podnikání ve větším uťala. Rodině bylo k vlastnímu využití přiděleno přibližně deset arů. „Takže otec alespoň v malém stále vinařil a já mu pomáhal,“ říká.
Ale bolševická moc jen tak nezapomínala. „Bylo mi naznačeno, že pokud chci studovat, měl bych zvolit takový obor, který není spjatý se zemědělstvím, a nejlépe zmizet z břeclavského regionu. Proto jsem se rozhodl pro chemickou průmyslovku a na vysoké škole jsem vystudoval obor technologie vody a životního prostředí,“ upřesňuje Volařík. Po studiu nastoupil v obřím bratislavském podniku Slovnaft. Na Slovensku nakonec i s manželkou zůstal přes dvacet let.
Kapitál a návrat
Nálepka syna kulaka ho však stále provázela. Vycestovat do zahraničí mohl až v devadesátých letech. „Naskytla se možnost zúčastnit se konkurzu u rakouské firmy Aqua Engineering na budování odsolovacích zařízení ve Spojených arabských emirátech,“ vzpomíná Volařík na dobu po pádu komunistického režimu.
Miroslav Volařík se už věnuje jen vinařství. Společnost Bottling Printing přenechal synovi a o vinotéku a hotely se stará manželka.
Výběrové řízení vyhrál a na dva a půl roku do emirátů odjel. Tam získal důležité kontakty a poměrně slušný kapitál. „Po návratu jsem mohl nastoupit opět do Slovnaftu, ale to se již rozdělovala republika a my jsme se rozhodli vrátit na Moravu. Avšak tím jsme museli řešit obživu a nejschůdnější bylo udělat se pro sebe,“ upřesňuje.
A tak založil firmu na prodej lahvovací technologie, posléze ji rozšířil o potiskovací technologii a ta se postupně stala zcela dominantní. Hlavním oborem činnosti společnosti Bottling Printing je dodnes.
Bod zlomu
Vinice, kterou komunisti Volaříkovým po kolektivizaci přidělili pro vlastní užívání, se vrátila původnímu majiteli. Volařík proto požádal o vydání původních pozemků své rodiny.
„Nástupce socialistické organizace, ke kterému většina vinic přešla, je však odmítl vydat s vysvětlením, že pozemky jsou začleněny do větších celků a je třeba počkat na provedení pozemkových úprav. To znamenalo čekat několik let,“ popisuje vinař. Pozemková úprava v katastrálním území obce Perná, kde vinařství má většinu pozemků, proběhla až v roce 2011.
| Vinařství Volařík |
|---|
| Firma vznikla roku 2007. V současné době má 32 zaměstnanců. Podnik obhospodařuje 80 hektarů vinic a ročně vyrobí na 220 tisíc litrů vína. Za rok 2015 dosáhly tržby vinařství 32 milionů korun. Do budoucna podnik počítá s výstavbou nového vinařství a výrobou 300 až 350 tisíc lahví ročně. |
Volařík, jehož společnosti Bottling Printing se dařilo, proto skoupil od původních majitelů všechny pozemky, které měly něco společného s jeho. Teprve potom mu pozemky vydali. Podnikatel s potiskovacími technologickými zařízeními se tak náhle stal majitelem téměř třiceti hektarů vinic.
„To byl zlom,“ uvažuje Volařík. „Kdyby mně tehdy těch pár desítek arů vydali, nejspíš bych si jen vyráběl víno pro sebe, jako stovky jiných na jižní Moravě, a věnoval se výlučně firmě.“
Volba vinařství
Když už se rozhodl naplno rozjet vinařský byznys, bylo třeba získat další vinice. Vytipoval si pozemky a oslovil původní majitele. „Většinou už na nich nechtěli hospodařit, tak mi je prodali, ale s podmínkou, že musím koupit celý jejich příděl, což bylo osm hektarů. Tím jsem získal zase víc pozemků, než byl můj záměr,“ říká vinař.
Tady ale už většinou musel počkat na pozemkovou úpravu. Když přišla, ukázalo se, že nadbytek pozemků byla výhoda. „Mohl jsem je různě měnit a spojovat do celků,“ dodává.
Před vstupem do Evropské unie začal neosázené pozemky ve viničních tratích osazovat a zároveň využil situace, kdy pozemkový úřad umožňoval zájemcům vysázet révu na pozemcích ve vlastnictví státu. „Dohodl jsem se s pozemkovým úřadem a na několika hektarech půdy, ke které se nikdo nepřihlásil, jsem vysázel révu a pozemky od státu pronajal,“ říká Volařík.
Kolem roku 2007 začaly rodit i nově vysazené vinice a Volařík se definitivně rozhodl, že už úrodu nebude prodávat, ale založí moderní vinařství. „Bylo to v podstatě lehké rozhodnutí. Zprovoznili jsme už několik hotelů, takže základní odbyt tu byl, víno je také ideální marketingový prostředek pro firmu, a hlavně jsem chtěl pít dobré víno,“ vysvětluje.
Rozjezd
„Ke kvalitním vinicím musíte mít i kvalitní lidi, pak máte šanci na kvalitní víno. V tom jsem měl ohromné štěstí. Sešel se mi vynikající tým. Zásluhu má na tom především Filip Mlýnek. Ten, mimo to, že je vynikající technolog, znal z branže dost lidí a ty nejlepší k nám dovedl, včetně vinohradníka Jindřicha Kadrnky,“ vzpomíná Volařík.
Mladý Filip Mlýnek po škole získal mimo jiné praxi ve známém německém vinařství Kunstler, později prošel několika ýznamnými moravskými vinařstvími. „Byl jsem mladý, a tak mi nikde moc prostoru nedali. Byli jiní, kteří měli rozhodující slovo. Vždycky jsem odešel. Mirka Volaříka jsem delší dobu lámal, aby založil vinařství, že k němu půjdu. Jsme totiž oba dva z Dolních Dunajovic. A když se konečně rozhodl, tak jsem šel,“ vysvětluje Filip Mlýnek, proč nezůstal u tehdy mnohem známějších a renomovanějších vinařství.
V době, kdy se vinařství Volařík začalo rozjíždět, byly pro zájemce vypsány dotace na nová technologická zařízení. „Tehdy jsem vinařství špičkovou technologií kompletně vybavil,“ říká a dodává, „byli jsme tedy připraveni a záleželo jen na nás, jak kvalitní víno vyrobíme.“
Vítězné tažení
Hned první vína, která vinařství poslalo na trh, uspěla a následující roky se dostala do Salonu vín, vyhrála dvakrát Vinaře roku, měla několikrát šampiona a medaile na Valtických vinných trzích, několikrát nejlepší kolekci Krále vín a podobně. „Ohromně nás to všechny nakoplo. V této branži nelze pracovat jen tak, jen si hlídat pracovní dobu. Musí to být se srdcem, takže úspěch opravdu silně vzpruží,“ upozorňuje.
Úspěchy se opakovaly a vinařství Volařík se postupně dostalo do povědomí všech zainteresovaných v českomoravském světě vína. „Jelikož největší úspěchy jsme měli s ryzlinkem vlašským i rýnským, naši zákazníci dodnes vyhledávají především je. V podstatě na podzim je už nemáme. Chceme tak určité odrůdy, které na některých vinicích zůstaly po předchozích majitelích, zrušit a vysázet právě tyto dvě odrůdy,“ vysvětluje.
Ale zájem o tato vína není zdaleka jediným důvodem pro přesazování vinic. „Jsou odrůdy, které se do určité oblasti nehodí, a přesto byly donedávna stále vysazovány, třeba jen kvůli módě. Myslím, že přichází doba, kdy bude ceněna právě nabídka sice ne moc pestrá, zato z takových odrůd, které patří historicky do daného teritoria, za předpokladu, že se z nich udělá opravdu vynikající víno,“ shrnuje vinař.
Ideální velikost vinařství
Vinařství Volařík má dnes 32 zaměstnanců, 80 hektarů vinic a ročně vyrobí k 220 tisícům litrů vína. „Máme představu, že bychom mohli vyrábět 300 až 350 tisíc lahví ročně. To také souvisí s tím, že v současné době chystáme výstavbu nového vinařství. Stávající by už na takovou produkci nestačilo,“ vysvětluje. Tím ale rozšiřování, respektive zvyšování produkce končí. Dál nechce jít. „To už bychom byli moc velké vinařství. Myslím, že by se vytratil onen osobní přístup k výrobě. Chceme zůstat tak, jak jsme. Myslím, že je to ideální velikost,“ vysvětluje.
Firmu na prodej potiskovacích technologií již před lety předal synovi, jeho žena se stará o vinotéku a hotely, takže se dnes už může věnovat výhradně vínu. „Odbyt máme slušný, ale zatím stále investujeme. Počítám, že vinařství bude opravdu vydělávat tak za pět let,“ uzavírá vinař Volařík.
