Profesor politické sociologie Václav Bělohradský, který od sedmdesátých let působí v Itálii, vnímá nadvládu malé skupiny lidí jako nedílnou součást demokracie. „Funguje v ní napětí mezi poptávkou po efektivitě a reprezentativnosti. Platí železný zákon oligarchie: efektivita vyžaduje organizaci, organizace vyžaduje oligarchii,“ uvedl v rámci přednášky na Institutu pro politiku a společnost.
„Co dnes ohrožuje demokracii nejvíc, bychom definovali jako zneuznání této její vertikální dimenze,“ dodal Bělohradský s tím, že „populisté mají pravdu, mezi ideálem a fakty je rozpor. Jenže oni pak utíkají do pohádek o vůdci a hodné kněžně.“
Jako příklad pozitivního vlivu oligarchie a propojování různých druhů moci uvedl vládu italského podnikatele a mediálního magnáta Silvia Berlusconiho, kterou Bělohradský hodnotí pozitivně: „Ve skutečnosti jeho vstup do politiky zemi prospěl. Hlavně není pravda, že by ohrozil televizi, on ji osvobodil z vlivu tří státních kanálů a donutil ji řídit se jinými než politickými kritérii. Přispěl také k příklonu k většinovému volebnímu systému, který znamenal velký přínos,“ vysvětlil.
Po těchto zkušenostech údajně Bělohradský připouští, že osobnost přicházející do politiky „z vnějšku“ může hrát velkou roli při rozbíjení zabetonovaných struktur. A to podle něj i v Česku.
Souboje pravdy se lží
Současně však Václav Bělohradský připomněl, že česká politická kultura i situace ve sdělovacích prostředcích se v porovnání se zmíněnou Itálií liší. Jednotlivé zaměstnance médií tam spojuje členství v odborové organizaci, čili jsou schopni lépe vzdorovat případným politickým a podnikatelským tlakům.
Politické mobilizace různého druhu navíc v Česku podle Bělohradského staví na vypjatém étosu morálky, a obvykle tak vedou k ještě větší polarizaci společnosti. „Toto štěpení se odvíjí od toho, jak vůbec vznikla představa české státnosti; národní obrození bylo morální mobilizací. Diskurz morálky vidíme v různých obměnách i dnes, kdy politická pnutí nabývají v Česku podoby boje dobra se zlem, který je vyhrocený již ze své definice,“ míní profesor.
Přestože přístupy k významu elit a oligarchie se mohou v různých státech lišit, Bělohradský uvedl tři hlavní rysy současného politického vývoje v demokratických zemích, které představují výzvu pro jejich systém vlády.
Tím nejdůležitějším je, že veřejná sféra se stala toxickou, konkrétně „globální vesnicí uniklých sdělení o všech a o všem. Použiji pojem komprodemokracie, která místo účasti na moci nabízí střežení politiky zblízka, a evokuje tak soudní proces. To vede jen k oslabení důvěry v demokratické instituce. Paradoxně nejvíce v ty, které jsou občany přímo voleny,“ řekl Bělohradský.
Od oligarchie k elitám
Souběžně ovšem sílí poptávka po vládě silné ruce. V Itálii si například 68 procent respondentů myslí, že by zemi pomohla. Posledním pojmem, kterým Bělohradský charakterizuje současnou situaci, je touha po identitární výdrži v době globalizace. Jejím hlavním zdrojem je strach z příchodu světa, v němž budou vládnout kulturní cizinci
Kombinací výše uvedených faktorů klade globalizace kvalitativně nové nároky na oligarchii, má-li efektivně vládnout. Spory, které řeší, již obvykle nemají jen dvě strany (například stát-církev, pracující-zaměstnavatelé), ale jde o triádu. Bělohradský uvedl jako příklad vztah mezi sítí, trhem a hierarchií.
Právě z řešení podobně komplexních problémů se bude formovat nová elita, která se od oligarchie z definice liší tím, že je uznána společenstvím jako nositelka hodnot, které jsou nás všech. Elita je tedy podle Bělohradského oligarchií, jejíž nadvláda se neodvíjí již jen od faktické moci, ale dosažené hegemonie. „Maximum hegemonické moci má ten, kdo kontroluje, co většina považuje za nepolitické,“ uvedl Bělohradský.
Václav Bělohradský: Všichni jsme Řekové
Babiš zakrýval vlastnictví Čapího hnízda, aby získal evropské miliony
