Jiří Rusnok: Epizoda s úpravou kurzů se v Česku trochu démonizuje
“Nabízí se to, vím, ale já sám jsem tuhle myšlenku prezidenta slyšel někde v televizi ještě před volbami a pak se ty události prostě už vyvinuly nějak dál,” konstatuje.
Stihnul jste být ale ještě premiérem úřednické vlády.
Ano, to byla vsuvka, co vznikla na základě jiných nepředvídaných událostí. A kdyby nebyla, nic by mi nechybělo. Možná nějaké adrenalinové zážitky. Já nemám pocit, že bych něco dostával za odměnu. Ale to si každý musí přebrat sám.
I přes “určitou” blízkost s prezidentem Zemanem se spolu rozcházíte v názoru na kurzové intervence.
Ano, ale říkám vždycky, že tento nástroj byl použit za velmi specifických podmínek a je dočasný. To znamená, že časem, až to podmínky umožní, bude opuštěn.
Žádné politické tlaky na změny nastavené politiky ČNB tedy nevnímáte?
Ne. Jsem ve svém druhém mandátu, žádný další mít nebudu, takže i z tohoto ohledu žádný tlak nepociťuji. Navíc toto není politický mandát typu někoho voleného. My tady nedosahujeme nějakých cílů a kvantitativních ukazatelů. Jde o to zajistit věci, které nám ukládá ústava - prioritou je cenová stabilita, a to v tom smyslu, že se ji budeme vždy snažit nastavit tak, aby podporovala hospodářskou stabilitu a ekonomický růst. To je klíčové. Zdůraznil bych finanční stabilitu, která se nikdy předtím tolik neprojevovala, protože to nebylo potřeba. Ale v dobách, v jakých žijeme, bude potřeba “makroobezřetnostní” politiky narůstat. A další věcí je dohled. Kvalitní a byznys friendly, férový dohled nad finančním trhem.
Měnová politika je dnes mimořádně uvolněná, přesto se zatím nedaří vrátit inflaci do cílového pásma. Kde je ten zásadní problém?
U nás je to poměrně jasné. Když uděláme rozklad inflace vidíme, že jádrová inflace se drží nad jedním procentem a předpokládám, že postupně poroste. To, co nás přetlačuje, jsou dovozní ceny - mimořádná situace v surovinách, ale nejen v nich. Vidíme klesající ceny průmyslových výrobců po mnoho čtvrtletí na úrovni eurozóny. A to je klíčový vstup, co vstupuje do české ekonomiky a ten byl dosud tak silný, že naši uvolněnou měnovou politiku přetlačoval. Ale věříme, že bude přece jenom působit i v tomto směru a myslím, že naše prognózy vypadají dost spolehlivě a postupně se k nějaké rozumné hodnotě inflace dostaneme. Protože přece jenom mzdy začaly růst tak, jak jsme očekávali a myslím, že to postupně prosákne i do dalších nákladových položek. Pokud nedojde k nějakému dalšímu externímu šoku, jsme na cestě k cíli.
Obecně vidíme ve vyspělých zemích určité změny, které neumíme úplně dobře vysvětlit. Zjevně nám klesají ty přirozené míry výnosů, úrokové míry, které kdysi byly výš než dnes. Klesá potenciál růstových ekonomik a to vše se odráží v nízkoinflačním prostředí. Ale nakolik je to vyvoláno primárně jen poklesem vstupů, čili určitou krizí komodit a nakolik dalšími faktory, to neumíme úplně perfektně odlišit. A chce to ještě nějaký čas.
Konec intervencí stále směřujete k polovině roku 2017, či na později?
Myslím, že to spíš bude v druhé polovině roku 2017. Naše prognózy ukazují, že v tomto období se dostaneme na cíl, který máme. A věřím, že na něm budeme dostatečně robustně, abychom mohli závazek opustit a pracovat se standardními nástroji. A přitom zachovat relativně stabilní měnové podmínky.
Zmiňoval jste před časem postupné opouštění kurzového závazku. To pořád vidíte jako ten správný způsob?
Je to jedna z možností. Ideální z našeho pohledu by bylo z toho vystoupit jednorázově. Ale co to je? My jsme nikdy neřekli, že se vrátíme na trh. Vždy jsme říkali, že se vrátíme do řízeného plovoucího kurzu, to už se vylučuje z podstaty z definice pojmů. Úplnou přesnou technikálii fázování vám říct neumím, protože je to ještě daleko a ani jsme to takto detailně neprobírali. Postupné opouštění - že bychom stanovili jinou hranici závazku - se teoreticky může stát, ale spíše to považuji za méně pravděpodobné.
Za 2,5 roku intervencí na ně banka vydala 520 miliard korun. Máte v tomto směru nějaká omezení, kolik ještě jste ochotni či schopni “utratit”?
Žádné finanční omezení nemáme, v tuto chvíli jsme na nějakých 40 procentech HDP a podle všech analýz jsme ve velmi bezpečném pásmu. V tom se nijak neomezujeme - když bude potřeba, budeme intervenovat. Rozhodně to nejsou utracené peníze, máme je v rezervách. Máme za to nakoupené německé, americké i další prvotřídní papíry a až jednou budou jiné časy, tak se nám ty rezervy budou velmi hodit.
Říkáte, že pokud nenastane externí šok, je vše na dobré cestě jak dosáhnout inflačního cíle. Dovedete si ale představit, v případě, že by se něco stalo, posunutí kurzového závazku až někam ke 30 korunám?
Těžko, to by muselo být opravdu něco mimořádného. Nevidím žádný relevantní důvod. Ekonomika slušně roste, je schopna generovat určité přebytky v zahraničně obchodní bilanci, mírně i v platební bilanci, má stav blížící se plné zaměstnanosti. Nezdá se mi, že by potřebovala nějaká drastická nakopnutí tohoto stylu. Je to nepravděpodobné.
My na rozdíl od ostatních ekonomik v tuto chvíli jedeme hodně na domácí spotřebu. Což je pozitivní, protože nás to činí mírně autonomními vůči výkyvu v zahraničí. Vždy budeme propojeni s vnějším světem, ale na rozdíl od předchozích období, kdy se ekonomika zachraňovala díky exportu, dnes k tomu export sice přispívá, ale z hlediska tvorby HDP je klíčová domácí spotřeba.
Říkal jste, že další oslabení koruny nevidíte jako pravděpodobné. Znamená to tedy, že kdyby bylo potřeba uvolňovat měnovou politiku, že byste se přiklonil spíše k záporným sazbám?
Nevidím nyní žádný důvod, proč by bylo třeba měnovou politiku dále uvolnit. Myslím, že nastavení je optimální potřebám ekonomiky. Ale hypoteticky, teoreticky vzato v našich podmínkách nástrojů moc nemáme. Kvantitativní uvolňování nějakého střihu ECB či FEDu by u nás dost dobře nefungovalo a nepřichází v úvahu vzhledem k přesycenosti likvidity v bankovním sektoru, takže teoreticky by samozřejmě byl k dispozici kurz. Toho nástroje se nevzdáváme. Pokud by se podmínky tak extrémně zhoršily, tak to nemůžeme vyloučit.
A co se týká záporných sazeb: jak jsme už říkali, tak vzhledem k charakteristice bankovního sektoru je tento nástroj nepříliš efektivní podle všech našich analýz a předpokladů. Zajímavé by mohly být jenom pro určité posílení udržitelnosti toho kurzového závazku, pokud by se dále prohloubil úrokový diferenciál mezi námi a dominantním okolím, tzn. zejména eurozónou. To by byla jediná relevantní okolnost, co by ospravedlňovala použití záporných sazeb. Selektivně spíše na nové přílivy kapitálu, než na veškerý stávající kapitál. Což v tuto chvíli taky nevypadá, naopak.
V případě, že by došlo na záporné sazby, šlo by to provést snadno, anebo jsou tam nějaké právní, legislativní překážky?
Naše analýzy říkají, že není relevantní důvod, který by nám zabraňoval použití tohoto nástroje. Jestli někde existují nějaké drobné komplikace v sekundární legislativě, tak je to problém těch, co ji mají na starosti. My jsme několikrát opakovali, že by toto mohlo nastat a aby si tu legislativu upravili. Ale v našem rozhodování nás to nijak neomezuje.
Jak v současné době vnímáte ekonomickou situaci v Evropě?
Zlepšuje se, přes všechny nejistoty, které plynou z událostí, co se v Evropě dějí. Potvrzují to tvrdá data. Pro nás je relevantní eurozóna s tempem růstu mezi jedním a dvěma procenty, pomalu se zlepšuje situace na trhu práce. Ale stále platí, že Evropa není homogenní. Najdeme tu relativně úspěšné země, které se s pokrizovou situací vyrovnaly dobře, anebo jiné, co jsou v počáteční fázi rekonvalescence. Těch nejistot je tam celá řada.
To všechno se odráží v té extrémně uvolněné měnové politice ECB, kterou my zakomponováváme do našich prognóz. Ale víme, že měnová politika není schopna všechno zachránit. ECB neustále zdůrazňuje, že měnová politika je schopna nějakým způsobem zajistit čas a to, aby nedocházelo k zádrhelům z hlediska likvidity nebo plynulosti finančních toků. Ale rozhodne nevyřeší nějaké strukturální problémy dlouhodobějšího charakteru.
Samotná Česká republika si stojí jak?
Velmi slušně, to je nesporné. I když já rád říkám, že je mezi slepými jednooký králem. Na druhou stranu jsme ekonomika, která je v jiném stadiu rozvoje, než ty jádrové ekonomiky eurozóny, stále doháníme nějakou úroveň našich partnerů.
Ale ohrožení jsou všeliká a rozhodně nemůžeme spoléhat na to, že bychom i my mohli měnovou politikou zachraňovat kdykoliv cokoliv, už vůbec ne strukturální problémy. Nějaká představa o tom, že bychom se dostali ke štěstí opakovanými depreciacemi koruny je špatná, ani to tak nikdo nezamýšlí.
Naše epizoda s úpravami kurzů se v Česku trochu démonizuje. Nahráli mi občané Velké Británie - víte, my tu démonizujeme 5 až 6 procentní depreciaci měny, a to nemluvím o měnách jako rubl, který “dělal” okolo deseti procent, ale libra nyní depreciovala 11 procent a neslyšel jsem o tom, že by se království hroutilo. Ba si dokonce myslím, že by to zemi mohlo krátkodobě pomoci. Je to prostě jeden z nástrojů, který v jisté specifické situaci může monetární autorita použít. A specificky v případě malé otevřené ekonomiky.
Evropská ekonomika si podle vás vede poměrně dobře. V krizi jsou dle hlavního ekonoma Deutsche Bank ale velké evropské banky, které nutně potřebují dalších 150 miliard eur.
My víme, že evropské bankovnictví není v dobré kondici dlouhodobě. Už před krizí to s ním bylo všelijak a po krizi je to ještě víc vidět. Břemeno, které tak na některých zemích leží, se zatím nijak nevyřešilo. Není divu. Je to nákladné, bolestivé a politicky, regulatorně a dnes už i právně komplikované. Jestliže země typu Itálie - a takových je více - léta nerostou, táhnou za sebou obrovské břemeno vnitřních dluhů, které jsou vnitřně profinancované domácím bankovním sektorem.
Když si uvědomíte, že Itálie má řádově dluh 130 procent HDP, který ale už před krizí byl jestli se nemýlím 100 procent…. Oni s tím dluhem žijí léta, tudíž ho musí léta výrazně financovat. A protože ho financovaly hlavně domácí banky, tak se dřív či později problém v bilancích bank musí objevit. A tím, jak se zpřísňují dohledová kritéria v rámci ECB, tak se samozřejmě nedají hrát různá národní specifika. Všechny ty věci jsou mnohem víc vidět. Konkrétně v tomto případě je komplikace i v tom, že máme novou legislativní úpravu, která zjednodušeně řečeno směruje možnosti záchrany bank v potížích tak, aby se na tom nepodíleli ve větší míře daňoví poplatníci, ale věřitelé. To se samozřejmě v některých případech dá velmi složitě udělat, protože záleží na struktuře věřitelů i akcionářů a italský případ je v tomto ohledu specifický a komplikovaný.
Má se v tomto ohledu i Česko obávat nějakého negativního scénáře?
Dovolil bych si tvrdit, že se nemáme čeho bát. Náš bankovní sektor do jisté míry žije na určitém uzavřeném ostrově, byť ekonomika je propojená. Naše banky nejsou rozmáchnuté a mezinárodně angažované ve velkém na nějakých zahraničních trzích, jsou to většinou dcery nějakých evropských společností. Takže jejich rizikovost je v tomto ohledu podstatně menší. Nepozorujeme v Česku žádné významnější riziko nákazy v tomto směru, ale musíme být velmi ve střehu, protože řadu věcí nemůžeme tušit, jak se budou dále rozvíjet.
Faktem je, že eurozóna je na tyto věci mnohem lépe připravena, než byla na začátku krize. Má už nějaké ochranné mechanismy, i rezervy jsou mnohem solidnější.
Je eurozóna připravena i na to, kdy Španělsko a Portugalsko nezvládají znovu snížit své vysoké rozpočtové deficity pod nutná tři procenta HDP. Může toto nějak dál ovlivnit vývoj v eurozóně, případně i Česku?
Jen velmi zprostředkovaně. Jižní země eurozóny mají dlouhodobě problémy se svými veřejnými financemi, disciplína tam vázne, což může to přispět k větší nejistotě. Takže pokud se to obejde bez citelnějšího napomenutí, tak to disciplínu bude dál rozkládat, což není dobrá známka pro budoucnost eurozóny. Ale na nás to vliv mít nebude.
Tedy ani s ohledem na možný vstup Česka do eurozóny?
Ano, spíš je to o důvěryhodnosti eurozóny jako celku a jejich vnitřních problémech. Samozřejmě z hlediska našeho vstupu bychom byli asi radši, kdybychom vstupovali do společenství, které dokáže svá pravidla nějak efektivně vymáhat, jinak bude měnová zóna mít vždy tendenci k vnitřnímu napětí. Protože když už to nemůžete podepřít nějakou větší fiskální integrací, což je pochopitelné, tak potřebujete mít aspoň funkční pravidla, která koordinují vaší fiskální disciplínu, chcete-li mít společnou měnu. Když se tohle nebude opakovaně dařit zajistit, bude mít společná měna větší potíže, než by musela mít.
Otázka českého vstupu do eurozóny nyní zřejmě vůbec není aktuální...
Je to výsostně politické rozhodnutí. Neexistují vzorečky nebo modely, které nám řeknou, vstupte do eurozony až dosáhnete takové a takové hladiny nevím čeho. Každá situace je jedinečná, ať už historicky, rozvojově, specifikou konkrétní ekonomiky. Nevěřme na zázračný model, který nám to řekne. ČNB je v tomto ohledu poradní a expertní agentura vlády, nemůže vládě nic vnucovat, ani ji od něčeho zrazovat. ČNB jen předloží názor, který je z hlediska nějakých kritérií schopna posuzovat v rámci časových řad.
Jak byste teď jako poradní agentura radili?
Tak, jak nám vyjdou výsledky. Zatím jsme radili tak, že nevidíme potřebu stanovovat datum, a to asi budeme možná radit i příště. Nevím, jak to vyjde. Ale stejně je to jen poradní hlas, svým způsobem technický. To rozhodnutí je politické, strategické. Má tyto rozměry mnohem více, než jenom měnově-ekonomické.
Ze známých důvodů víme, že Češi jsou spokojeni s korunou a politici respektují veřejné mínění. Takže já jako politolog amatér odhaduji, že se zásadního rozhodnutí jen tak nedočkáme.
Podle některých názorů, například vyjádření eurokomisařky Jourové, ale když nezačneme jednání o termínu eura či nestanovíme datum vstupu do eurozóny ale můžeme být vyšachováni z toho hlavního proudu EU, toho “tvrdého jádra”.
Neznám tolik, jak to probíhá v nejvyšších patrech bruselské politiky. Ale tohle si až tak nemyslím. Evropa je vícerychlostní už dnes, to je realita. Ale nezdá se mi, že by tu po událostech v Británii převážil tlak na rychlou a silovou integraci všeho, co tu zbylo. Spíš doufám, že dojde k reflexi, že některé věci prostě musejí dozrát.
My můžeme žít stejně dobře, pokud budeme dělat dobrou hospodářskou a měnovou politiku i s vlastní měnou. Ověřili jsme si to v minulosti a dělají to tak i některé jiné země. Stejně tak se ale můžeme stát součástí eurozóny, pokud tady pro to bude silná politická vůle. A když o tom politici dokáží přesvědčit i významnou část obyvatel.
