Česko zanedbává obranu svého území. Íránská válka ukazuje, jak je týl zranitelný, říká generál Šedivý
- Před drony je nutné chránit české dálnice, železnice, významné mosty či tunely. Jejich vyřazení by způsobilo obrovské problémy.
- Země potřebuje alespoň 40 tisíc vojáků. Ze současného rozpočtu ministerstva obrany je ale nedokáže zaplatit.
- Armáda má různé typy pušek, aut i obrněnců, a zbytečně tak utrácí peníze. Chybí unifikace výzbroje a techniky, říká v rozhovoru pro e15 bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý.
V oblasti protivzdušné obrany, kterou akcentuje vláda, by Česko podle bývalého náčelníka generálního štábu Armády ČR Jiřího Šedivého nemělo budovat komplexní systém sahající až do stratosféry. „Nemáme na to prostředky, musíme se vrátit k mezinárodním projektům v rámci Evropy,“ říká.
Vláda hodlá vynakládat na obranu nejvýše dvě procenta HDP, byť minulý kabinet, stejně jako ostatní spojenci, slíbil NATO postupný růst na pět procent HDP. Spojené státy už prostřednictvím svých diplomatů vyjádřily ostrý nesouhlas, věrohodnost Česka klesá. Co by omezení obranného rozpočtu znamenalo přímo pro armádu?
Myslím a doufám, že rozhodnutí vlády vrátit se k dřívějšímu limitu dvou procent HDP lze chápat jen jako přechodné. Z dlouhodobého hlediska by určitě správné nebylo. Problém nespočívá pouze v závazku vynakládat do roku 2035 na armádu 3,5 procenta HDP a na související obranné výdaje, například v infrastruktuře, 1,5 procenta HDP. Na zvyšování prostředků je postaven rozvoj samotného vojska. Kdyby dvouprocentní hranice byla trvalým jevem, mělo by to velmi negativní dopady.
Co všechno je ve hře?
Aby armáda splnila všechny úkoly, které plynou z platných českých zákonů a zároveň z dohodnutého příspěvku Česka do společných schopností NATO, potřebuje navýšit počty vojáků na 37,5 tisíce. Opakovaně to řekl náčelník generálního štábu Karel Řehka. Podle mě by ale početní stavy měly být ještě o něco vyšší. To je jedna věc. Ta druhá spočívá v tom, že se nákupy veškerých zbraní, technologií a jejich provoz a údržba neustále prodražují. Je to logické. Nové systémy jsou sofistikovanější, efektivnější a stojí stále více. Pokud by tedy výdaje na obranu nezačaly růst, byl by to opravdu velký problém. A nejen pro armádu, ale pro celou Českou republiku.
Vojsko nemá jednotnou výzbroj a techniku
Ministr obrany Jaromír Zůna dokončil koncepci protivzdušné obrany, má ji projednat vláda. Ta klade právě na tuto oblast velký důraz. Dále má být v květnu hotová novelizovaná Koncepce výstavby Armády ČR s výhledem do roku 2040. Co by tyto dokumenty měly vzhledem k bezpečnostní situaci odrážet?
Armáda se musí vyvíjet rovnoměrně. Dlouhodobé zvýhodňování jen jedné její části by bylo chybné. Proto bych varoval před tím, abychom všechno směřovali pouze do protivzdušné obrany, byť je to nyní velmi aktuální.
Protivzdušná obrana je ale děravá, zvlášť v ochraně proti dronům, balistickým střelám. To není vážný nedostatek?
Pokud bychom chtěli mít opravdu kvalitní protivzdušnou obranu ve všech vrstvách až do stratosféry, prostředky na to nemáme. V tomto směru bychom se měli vrátit k mezinárodním projektům v rámci Evropy. Onu laicky řečeno „velkou protivzdušnou obranu“ nemůžeme budovat sami. Týká se to i větších strategických bezpilotních prostředků. Měli bychom se zaměřit na menší taktické střely a drony, které létají v menších výškách. Chráněny by před nimi neměly být jen důležité objekty, ale úplně celá republika.
Co dalšího by měly nové koncepce obsahovat?
Určitě by to měly být zásady unifikace zbraní a techniky. Pokud máme několik typů obrněných vozidel, různých nákladních vozů a ručních palných zbraní, je to špatně. A především to stojí zbytečné peníze. Unifikace naopak provoz zlevňuje. Nyní například máme jednotky s útočnými puškami vzor 58, pak s novějšími BREN 1 a také s předposlední generací BREN 2. Tento chaos navíc podtrhuje skutečnost, že Vojenská policie a speciální síly používají německé zbraně Heckler & Koch. A přestože ve výzbroji drtivě převažují podvozky Tatra, armáda v poslední době nakoupila i vozidla jiných značek. Různé jsou i další podvozkové platformy. Stojí to nemalé prostředky, vojsko se topí v provozních nákladech. Zásady unifikace se musejí důsledně respektovat a ministerstvo obrany i armáda by je měly mít zanesené v koncepcích.
Škrty v akvizicích podlamují bojeschopnost
Česko je pozadu s výstavbou těžké mechanizované a také lehké brigády, jde o klíčová bojová uskupení. Jak dalece jsou podinvestované?
Například 4. brigáda rychlého nasazení není plně vyzbrojena už od roku 2010. Chybí dostatečný počet moderních kolových obrněných transportérů 8 × 8. A nechme stranou, zda se nakoupí nová vozidla Pandur, zmodernizují se starší verze, anebo se pro kompletní přezbrojení vybere něco jiného. Zkrátka není možné, aby tato brigáda byla přes patnáct let postavena tak, že není schopna efektivního bojového nasazení, protože nemá dostatečně vyzbrojený celý jeden prapor.
S tím souvisí i to, aby se důsledně dokončovaly všechny akviziční projekty. Netýká se to jen brigády rychlého nasazení, ale i 7. mechanizované brigády. Už se debatuje o tom, že se nepořídí nejmodernější tanky Leopard 2A8, jak naplánovala minulá vláda, ale že si údajně vystačíme se staršími 2A4. Všechny takové radikální zásahy armádu nesmírně zatěžují. Nedotahování projektů způsobuje nerovnoměrné vyzbrojování všech jejích složek.
Předpokládám, že se to týká i rozvoje teritoriální obrany. V tomto ohledu je na tom Česko jak?
Obraně území jsme se dlouhá léta nevěnovali. Teritoriální síly musí být dobře vyzbrojené a vycvičené, aby byly rovnocenným partnerem pro pozemní i vzdušné síly.
Ochrana důležitých objektů je tedy zanedbaná?
Teritoriální obrana by mimo jiné měla zajistit ochranu proti možným úderům z menších výšek. Mám na mysli právě malé drony používané k přímým útokům. Už jsme mnohokrát viděli, že jsou velmi účinné. A samozřejmě, že teritoriální obrana musí zajistit ochranu všech hlavních objektů, přičemž to nemusí být jen kritická infrastruktura. Týká se to firem obranného a bezpečnostního průmyslu, obecně podniků zajišťujících životně důležité funkce státu. V době dalšího zvyšování napětí bude obrana teritoria hrát stále významnější roli.
Kdyby se rozvinul nějaký konflikt například v Pobaltí, pozemní a vzdušné síly české armády budou plnit úkoly tam. V Česku nám zůstanou právě teritoriální síly a část protivzdušné obrany, mimo jiné některé nadzvukové letouny JAS-39 Gripen nebo později F-35, které máme objednané. Teritoriální složky armády by tak stály před obrovským úkolem. Z dnešní války v Íránu je zřejmé, že není rozdíl mezi samotným bojovým pásmem a pásmem označovaným jako týl.
Co všechno kromě zbrojovek by vojsko v případě nebezpečí muselo chránit?
Určitě to jsou dálnice, železnice, významné mosty a tunely. Jejich vyřazení by způsobilo obrovské problémy. A chráněny by musely být i takzvané měkké cíle – prostranství a prostory s velkým pohybem a koncentrací lidí, velká náměstí, nádraží a podobně. I jim by v případě konfliktu hrozily útoky, na jejichž odvrácení Policie ČR nemá prostředky.
Ochraně všech těchto objektů a rizikových míst nejvíce rozumějí právě jednotlivá armádní krajská velitelství. Ta musejí být řízena kvalitním štábem teritoriální obrany. Navíc je potřeba, aby byla vybavena úplně jinou výzbrojí a výstrojí, než mají dnes. Typicky to jsou například lehké obrněné transportéry, prostředky pro přepravu lidí a pro bojovou ochranu. A nutné jsou právě i systémy pro eliminaci nízkoletících bezpilotních prostředků, které zmíněná „velká“ protivzdušná obrana nezajistí.
Spory Řehky s Černochovou byly zbytečné
Karel Řehka v srpnu končí ve funkci náčelníka generálního štábu. Jaké předpoklady by měl mít jeho nástupce, co od něj očekáváte?
Musí mít samozřejmě nejvyšší strategické vzdělání z vysokých válečných škol v USA nebo ve Velké Británii, případně v Německu či ve Francii. Také to musí být člověk, který úspěšně prošel všemi úrovněmi v armádě. Jeho historie musí ukazovat, že nepřeskakoval některé pozice a výzvy, ale postupoval krok za krokem dopředu. Kromě kvalitního vzdělání tak bude mít i velké praktické zkušenosti. Tím získá skutečnou, nikoli jen formální autoritu. Takových kandidátů na kvalitního náčelníka generálního štábu je několik.
Řehka byl často v médiích, vyjadřoval se k ruské hrozbě. Měl by to dělat i jeho nástupce?
Náčelník generálního štábu musí být vždy schopen vysvětlit, co se v armádě děje a proč se na něco připravuje, kde vidí nepřátele a z jakých důvodů provádí kroky v oblasti reorganizace nebo výzbroje. Schopnost veřejně vystupovat mít zcela jistě musí.
A co když to přeroste do sporů, jako v minulém volebním období s ministryní obrany?
Mělo by platit, že veřejná vystoupení prvního vojáka armády jsou vždy konzultována s politickou úrovní, zpravidla s ministrem. Oba by měli mít vždy jasno v tom, co chtějí navenek říkat. Toho by měl být náčelník generálního štábu schopen. A jsou situace, kdy musí respektovat politická rozhodnutí nebo doporučení ministra. I když stojí v čele generálního štábu a z této pozice řídí Armádu ČR, je podřízeným ministra obrany. Ale že by měl méně vystupovat na veřejnosti, to si určitě nemyslím.
Co se týče sporů, které zmiňujete, v dané chvíli zbytečně vytvářely nervozitu a zamezovaly řešení různých záležitostí koncepčního charakteru. Do konfliktů s ministry jsem se jako náčelník generálního štábu dostával také, možná byly ještě intenzivnější. Platila ale zásada, že se nic otevřeně nedostávalo na veřejnost.
Měl by Řehkův nástupce poukazovat také na nízké výdaje na obranu?
To je vždy citlivá záležitost. Armáda je řízena civilní, politickou úrovní. A pokud vláda rozhodne, že se nebude vynakládat dostatek peněz, náčelník generálního štábu má dvě možnosti. Jako vojenský profesionál může upozorňovat na rizika, která jsou s tím spojená. To je jeho role. Kritizovat politiky by ale neměl. Druhou možností je odstoupení z funkce.
Když jste řídil generální štáb, kritizoval jste nedostatečné politické zadání pro armádu. V současnosti jsou hlavním problémem peníze?
V době, kdy jsem byl náčelníkem generálního štábu já, byly úkoly výstavby armády stanovovány velmi obecně, nekonkrétně. To jsem kritizoval. Výsledkem návrhů na řešení byla řada ustanovení, která vyústila v definici tzv. vojenských ambicí ČR, které se pak promítaly do koncepčních dokumentů až do současné doby.
Dnes je politické zadání obsaženo v Koncepci výstavby Armády ČR, která se v pětiletých cyklech novelizuje. Tento dokument projednává sněmovna, schvaluje ho vláda. Dříve se ale velmi často stávalo, že koncepce obsahovaly finanční rámce, které po čase vlády nedodržovaly. Trpěla tak armáda a její modernizace. V tomto okamžiku vidím určitý rozpor mezi tím, co lze považovat za politické zadání pro armádu, a tím, kolik je současnou vládou alokováno financí na obranu.
