Správa zahraničních pohledávek se řídí zastaralými zásadami, zjistil Nejvyšší kontrolní úřad

Nejvyšší kontrolní úřad

Nejvyšší kontrolní úřad Zdroj: Michaela Szkanderová

Nejvyšší kontrolní úřad
2
Fotogalerie

Správa zahraničních pohledávek se v Česku řídí zastaralými zásadami a potýká se s několika problémy, zjistil Nejvyšší kontrolní úřad. Kontrola se týkala správy pohledávek v letech 2016 až 2018, na konci roku 2018 dosahovaly 18,7 miliardy korun, kontroloři prověřili 87 procent této částky. V kontrolovaných letech stála správa zahraničních pohledávek přes 65 milionů korun a příjem z jejich inkasa přesáhl 504 milionů korun. 

„Správa a zajišťování návratnosti zahraničních pohledávek se řídí zásadami schválenými vládou v roce 2006, od té doby se pravidla určená v těchto zásadách neaktualizovala. Z části už proto neodpovídají současným potřebám,“ uvedl NKÚ.

Podle kontrolorů se to ukazuje například u pohledávek, u kterých se nepodařilo do čtyř let dohodnout s dlužníkem na splácení. Podle zásad by ministerstvo financí mělo navrhnout vládě způsob, jak tuto pohledávku vypořádat, pokud není dlužník zároveň schopen splácet. „Situace, kdy by dlužnický stát nemohl splácet, ale nastat nemůže. U pohledávky za státem totiž nedojde nikdy k jejímu promlčení, a vždy je tedy možnost, že dlužník svůj dluh splatí. Ministerstvo financí proto vládě návrhy na vypořádání pohledávek nepředkládalo,“ uvedl NKÚ.

Vymáhání některých zahraničních pohledávek řeší stát prostřednictvím takzvaného deblokátora, dluh tedy vymáhá pro stát za úplatu někdo jiný nebo této třetí osobě stát pohledávku prodá. V letech 2016 až 2018 evidovalo MF spolupráci se čtyřmi deblokátory, smlouvu ale mělo podle NKÚ uzavřenu jen se třemi. „Navíc z každé pohledávky inkasovalo MF od deblokátora jen velmi málo. U jedné pohledávky to bylo 1,2 procenta z ceny za postoupení pohledávky, u druhé nic a u třetí získalo 7,2 procenta, a to z exekuce,“ zjistil úřad.

NKÚ zkontroloval mimo jiné i pohledávku za Kubou, která na konci roku 2018 činila přes 1,33 miliardy korun. Pohledávku si po rozpadu Československa rozdělily Česko a Slovensko v poměru 2 : 1. Zatímco Slovensko dokončilo jednání o své části pohledávky v roce 2015, Česko dohodu s Kubou neuzavřelo ani do konce kontroly NKÚ. Bance ministerstvo za správu a vedení této pohledávky ročně zaplatilo 3,56 milionu korun, jen v kontrolovaných letech tak podle kontrolorů zaplatilo přes deset milionů korun.

Nesrovnalosti zjistili kontroloři i v účetnictví. Některé smlouvy s dlužnickými státy neměly stanoveno přesné datum splatnosti nebo nebylo stanoveno vůbec žádné datum. Ministerstvo jej proto v účetnictví určilo fiktivně na 31. prosince 2030, vedlo je tak jako pohledávky „do splatnosti“. „V účetnictví proto nemohlo u těchto pohledávek tvořit tzv. opravné položky, které vyjadřují přechodné snížení jejich hodnoty. Podle právních předpisů se tyto položky vážou právě na datum splatnosti,“ uvedl NKÚ. Opravné položky se v účetnictví tvoří z důvodu opatrnosti kvůli případnému znehodnocení aktiv.