Naděžda Kavalírová byla nejvýraznější osobností Konfederace politických vězňů (KPV), působila též v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Její působení v čele organizace sdružující oběti komunistické justice někdy vyvolávalo nesouhlas části členské základny, Kavalírová ale vždy odmítala, že by potlačovala názorové oponenty. Někdejší vězeňkyně komunistického režimu, která byla aktivní i dlouho po svých 90. narozeninách, dnes zemřela ve věku 93 let.
Jako místopředsedkyně a pozdější předsedkyně KPV se Naděžda Kavalírová například zasloužila o řešení otázek odškodnění politických vězňů, podílela se také na přípravě legislativních návrhů v této oblasti. Za své působení v čele konfederace i práci vedoucí k rehabilitaci obětí komunistického režimu si vysloužila řadu ocenění, včetně premiérské pamětní plakety od Mirka Topolánka nebo Řádu Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy, který jí v roce 2006 udělil tehdejší prezident Václav Klaus.
Kavalírová (dívčím jménem Morávková) se narodila 13. listopadu 1923 ve východočeském Opočně. Absolvovala Masarykovu vyšší školu zdravotní a sociální péče, v dalším studiu jí ale zabránilo uzavření českých vysokých škol nacisty za druhé světové války. Po osvobození se zapsala na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a Fakultu tělesné výchovy, z politických důvodů ale byla brzy po únoru 1948 vyloučena ze všech vysokých škol v zemi.
Důvodem bylo její působení v orgánech Československé strany národně socialistické a rovněž účast v protestním pochodu studentů na Pražský hrad 25. února 1948. Po vyloučení ze školy pracovala Kavalírová jako zdravotní sestra v jáchymovských uranových dolech. V roce 1956 byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena za vlastizradu k pěti letům odnětí svobody. Podmínečného propuštění se dočkala o tři roky později díky žádostem, které nepřetržitě podával její otec.
Po návratu z vězení pracovala Naděžda Kavalírová nejprve v dělnických profesích. V roce 1967 byla rehabilitována, na univerzitě třetího věku později studovala medicínu, práva a další obory. V roce 1968 nastoupila jako řadová pracovnice na české ministerstvo práce a sociálních věcí. Později působila na právním odboru předchůdce dnešní České správy sociálního zabezpečení a v první polovině 90. let byla zaměstnána v odboru odškodňování ministerstva spravedlnosti.
V roce 1990 se Kavalírová stala místopředsedkyní čerstvě založené Konfederace politických vězňů a v roce 2003 byla zvolena předsedkyní spolku, který původně sdružoval na 20 tisíc vězňů bývalého režimu. Během let ale počet členů KPV klesal, jak přímé oběti komunismu umíraly, v posledních letech je počet bývalých vězňů nižší než 1500. V roce 2007 se stala členkou a také předsedkyní Rady ÚSTR, kterou vedla až do ledna roku 2013.
V uplynulých letech se Naděžda Kavalírová několikrát stala předmětem kontroverzí. V říjnu 2008 například Zdena Mašínová, dcera účastníka protinacistického odboje Josefa Mašína, odmítla převzít v přítomnosti Kavalírové státní vyznamenání pro svého otce. Jako důvod uvedla pracovní činnost Kavalírové v období normalizace i její údajnou "neznámou minulost". Sama Kavalírová přitom o osm měsíců dříve mluvila o bratrech Josefu a Ctiradovi Mašínových, jejichž útěk na Západ je dodnes předmětem sporů, s uznáním.
Bylo to poté, co v únoru 2008 tehdejší premiér Topolánek ocenil osobní medailí bratry, kteří se komunistickému režimu postavili se zbraní v ruce. Jejich útěk na Západ, při kterém v roce 1953 zahynulo šest lidí, stále budí kontroverze. Kavalírová přiznala, že během útěku Mašínů na Západ se staly zlé věci. "Ty jsou ale vyváženy jejich obrovskou myšlenkou útěku za svobodou, aby mohli celému světu sdělit, co se u nás v 50. letech dělo," řekla tehdy serveru iDnes.
