Každý muž jednou dospěje do věku, kdy si jeho manželka pořídí domů králíka. Nebo nevím, jestli každý muž, ale minimálně já jsem do toho věku dospěl. Navíc původně to byl králík mého syna, ale teď to vypadá, že je manželky. Nicméně vezmu to hezky od začátku.
Někdy během loňského roku syn pravil, že by chtěl domů štěně. Z čista jasna ho to napadlo. Tvářil se, že to myslí vážně a že to štěně chce. Možná teď spoustu lidí naštvu, ale já nesnáším psy. Fakt ne. Nechápu jejich účel. Tedy samozřejmě chápu třeba vodicí psy, policejní psy a podobně. Vůbec ale nechápu takové ty chodící kabelky, jejichž jediný účel je, že serou po ulici, občas na někoho zavrčí nebo výhružně zaštěkají a když jde do tuhého, stáhnou ocas mezi nohy a zdrhnou. Nicméně akceptuju skutečnost, že mnozí lidé to mají se psy jinak a že na nich ujíždějí. Co ale rozhodně neakceptuju, je štěně u mě doma. Mít veliký barák s velikou zahradou, jsem schopen připustit nějaké bojové plemeno na hlídání, kterému jednou rupne v bedně a až bych sekal trávník, tak by mi prokousnul stehenní tepnu a rozsápal obličej. Anebo spíš možná nějakého retrívra, kteří se příliš nevyznačují tím, že by někomu rozsápali obličej. Měl by na zahradě boudu a já bych ho občas brával s sebou na ryby. Rozhodně ale odmítám mít psa v bytě. To je zhůvěřilost. Bylo tedy potřeba dítěti štěně vymluvit. Bylo jasné, že touží po nějakém zvířátku, ale pes opravdu ne. „Nechceš strašilku? Ta je úplně bezvadná,“ nabízel jsem mu místo štěněte strašilku. To je podle mě super zvíře. Dáte to někam do akvárka. Dáte tomu větev, ono se to zavěsí a kamufl uje se to tak, že to není ani vidět. Navíc to nic nestojí a když to chcípne, tak o tom ani nevíte, protože to nerozeznáte od suché větve. Mladík o strašilku nejevil zájem a i nadále trval na psovi.
Společně s manželkou se nám ho postupně naštěstí podařilo zpracovat. Ze psa jsme se přes kočku, hada a morče dostali až ke křečkovi. To mi přišlo fér. Takový křeček je z mého pohledu ucházející domácí mazlíček. Moc to nestojí, nepotřebuje to příliš místa a když to chcípne, spláchne se to do záchodu a rychle se koupí nový, aniž by na to dítě přišlo a mělo nějakou psychickou újmu.
„Dobrá tedy. Když budeš hodný, Ježíšek ti přinese křečka,“ pravil jsem jednoho podzimního odpoledne. Syn byl tomu rád. Ještě než jsme dospěli k závěrečnému závěru, jakého křečka mu koupíme, protože podle všeho jich je několik druhů, vzali jsme se ženou syna do zverimexu, aby si křečka vybral. „To je křeček. Ten je děsně malý. S tím se nepomazlím. To je k ničemu. Křečka nechci. Chci něco jinýho,“ pravil ve zverimexu syn zklamaně, když zjistil, že křeček je malý chcípák a začal se rozhlížet jinde. Dost jsem fandil tomu, když se na chvíli zastavil v sekci akvarijních rybiček, kde obdivně sledoval paví očka. Rybičky jsou snad ještě lepší než křeček. Nasypete tomu krmení a nemusíte se o to starat. Akvárko čistit nehodlám. To potom jenom jedním vrzem všechno vyleju do záchodu a hotovo. Plus můžu brát rybičky jako nástrahu na okouny, až v létě vyrazím na ryby. Bohužel, syn záhy sekci rybiček opustil a nebezpečně se blížil k sekci pavouků. Nesnáším pavouky a vůbec nevím, proč někdo pavouky chová doma. Je to ta nejodpornější věc. To už jsou lepší hadi. U těch se mimochodem syn taky zastavil, ale manželka vykřikovala, že pokud mu koupím hada, že se od nás odstěhuje. Kdybych chtěl udělat humor, koupím hada, ale mám pocit, že by se mi to vymstilo a škodný bych na tom byl nakonec já. Jak syn opustil sekci hadů a pavouků, spadl mi kámen ze srdce. Zastavil se u osmáka degu a chvíli se zamyslel. Ten hyperaktivní hlodavec na kokainu, co skákal z domečku na domeček, aby potom mohl pekelnou rychlostí svým sprintem rozpohybovat kolečko na běhání, vypadal, že do naší líné rodiny příliš nezapadne. „Jé, já bych chtěl králíka,“ rozplýval se syn, když došel do sekce králíků. „Jé, koupíme mu králíka,“ rozplývala se žena v téže samé sekci.
Bylo tedy rozhodnuto. U nás ale v nákupech nepospícháme. Nejsme zbrklí a vše si předem promyslíme. Tedy minimálně moje žena, která po sedm dnů a sedm nocí projížděla internet skrz naskrz, aby si zjistila všechno možné a nemožné o králících. A tak zjistila, že nebudeme kupovat králíka ze zverimexu za sedm stovek, kdepak. Raději pojedeme někam sto kilometrů do hajzlu k chovatelce pro králíka s rodokmenem za tři a půl tisíce, protože z nějakého důvodu to je lepší. Ještě předtím, než jsme jeli sto kiláků pro předraženého králíka, jsme mu museli koupit klec. Já jsem se domníval, že se bude jednat o nějaké terárium o velikosti krabice od počítače nebo tak něco. Ba ne. Byla to klec o velikosti garsonky. Nevešlo se mi to do auta a stálo to skoro stejně jako ta garsonka. Už když jsem tu králičí voliéru cpal do kufru auta, kam se absolutně a za žádnou cenu nemohla vejít, bylo mi jasné, že toho králíka ještě nemáme, ale já ho už bytostně nenávidím. Mé city ke králíkovi se potvrdily v den, kdy jsme ho jeli vyzvednout. Samozřejmě že jsme museli mít naddimenzovanou předraženou přepravku, která se běžně používá na pakoně nebo tak něco. Ale to by mi ani tak nevadilo. To se dá přejít mávnutím ruky.
Na místě jsme se dozvěděli celý rodokmen našeho králíka. Naše dáma má předky v Anglii, takže je to šlechtična a ty vole vážně nevím, jestli jí nemám vykat, protože, když jsem to všechno slyšel, jsem si vedle ní připadal jako největší plebs. Nejenže měla rodiče z Anglie, ale ještě to jsou nějací šampioni, co jezdí po výstavách. Už jsem viděl v očích manželky ten záblesk radosti z toho, jak každý víkend vstávám ve tři ráno, dělám ještě králíkovi poslední úpravy, jako je manikúra a česání, a jedu s ní někam do Polska na výstavu králíků, kde budu jediný člověk s penisem mladší než sedmdesát let.
Ačkoliv je naše markýza modré krve, očividně je to neuvěřitelně přešlechtěný chcípák. Skoro nic to nesmí žrát. Máme doma asi tři tuby plné nějakých vitaminů, co se jí musejí dávat do jídla, a i dezinfekci na vodu máme. Je to podle mě takové to zvíře, co v přírodě chcípne během tří minut. Jsem si jistý, že i sluneční svit by ji mohl zabít. Dávno před tím, než jsme si toho králíka pořídili, jsem se dušoval, že to není moje zvíře. Je manželky a syna a já s ním nechci mít nic společného. „Neboj, ani o něm nebudeš vědět. Budeme se o něho starat já a mladej. Ty to jenom budeš všechno platit,“ bylo mi jasně řečeno, že se mě to zvíře netýká. Jaké bylo mé rozčarování, když jsme si markýzu přivezli domů a přišel první všední pracovní den. Manželka šla do práce a syn byl ve škole. Jelikož pracuju z domova, zůstal jsem doma sám s králíkem. Ten byl zavřený v kleci a já jsem si ho nevšímal. Někdy lehce po osmé mi zvonil telefon. Volala manželka. „Musíš pustit králíka z klece, aby se proběhl,“ pravila. „Je to nutný?“„Ano. A taky na něho musíš dohlížet, aby si nic neudělal,“ pokračovala. „Jak dohlížet? Já nemám čas dohlížet na králíka. Já musím pracovat.“ „Tak si dáš pauzu.“ „A co to je vůbec za zvíře, že se na něho musí dohlížet, aby si nic neudělalo? Cos to koupila za sebedestruktivního kreténa?“ byl jsem již značně rozladěn. „Tak, aby například nesežrala něco ze země, nebo neohlodala zeď a pak neumřela nebo tak.“ „Proboha, to je neuvěřitelný zvíře. Takže já musím hlídat, aby chudinka nesežrala zeď a pak neumřela.“ Žena mi prozradila, ať to tak neprožívám a že za hodinu zase zavolá.
Pustil jsem tedy markýzu z klece a hlídal ji, aby něco nesežrala a pak neumřela. Byla to činnost navýsost nudná, protože markýza se chvíli rozhlížela, načež se běžela schovat za topení. Po hodině volala opět žena, aby se zaptala, co králík dělá a jak se má. Mně třeba nikdy nezavolá, aby se zeptala, jak se mám. „Je zalezlá za topením a odpočívá,“ pravil jsem. „Tak topení vypni. Oni se králíci snadno přehřejí. Ostatně, radši vypni topení v celém bytě, ať tam nemáme takové horko,“ nařídila žena. Na to, že mi bylo řečeno, že o žádném králíkovi nebudu ani vědět, že se o něho postarají manželka se synem, tak skutečnost, že jsem hned první pracovní den o půl dvanácté doma klepal kosu v zimní bundě, protože jsem musel vypnout topení, aby se ten malý chcípák nepřehřál a sledoval ho, aby náhodou nesežral, co já vím, třeba židli nebo mikrovlnku, protože člověk nikdy neví, jak a kdy se ten králík rozhodne zemřít, tak musím říct, že to je poměrně zklamání.
Jak šel čas, bylo stále více zřejmé, že nejenže můj příspěvek ke starání se o králíka bude mnohem větší, než bylo původně v plánu, ale taky bylo zřejmé, že už od začátku je to zvíře hlavně manželky. Syn si s králíkem první den hrál pět minut a od té doby o něho nejevil zájem. Přišlo mi, že to manželce vyhovuje. Začala mu říkat holčičko a občas, když o ní mluví s naším synem, hovoří o ní jako o jeho ségře. Tady si myslím, že jde opravdu do tuhého. Nevím, nakolik mé ženě přítomnost malého králíka rozvášnila rodidla, ale pokud přijde s tím, že chce další dítě, tak králík půjde do trouby na smetaně. A já se obávám, že k tomu to celé směřuje. Ještě je samozřejmě možná ta varianta, že ženě nakonec definitivně jebne, začne králíka strojit do oblečků, vozit v kočárku a přihlásí ho na kroužky. Tady si nejsem jistý, která varianta je lepší, ale ani jedna není úplně dobrá. Takhle to dopadá, když člověk rozmluví dítěti štěně. Zlatej pes. Zlatej.
Článek byl poprvé uveřejněn v únoru 2022 v tištěném Formen.
