Krize středního věku se může přihodit každému. Ostatně ona se téměř každému přihodí. Je to takové milé zpestření před tím, než člověk všechno vzdá a zemře. Odborníci uvádějí, že krize středního věku postihuje nebohé jedince obvykle kolem pětačtyřicátého roku.
Z toho důvodu by se dalo vyvodit, že vzhledem k věku mám mít ještě deset let, ale z nějakého důvodu, ač všechno ostatní v mém životě včetně puberty je opožděno, tak krize středního věku dorazila dřív, než jsem ji očekával. Tedy jdu z puberty rovnou do krize středního věku. Samotná krize středního věku se u každého projevuje odlišně. Hlavně ženy a muži to mají jinak. Zatímco ženy v krizi středního věku pletou svetry a nosí tanga… no dobře, nemám ponětí, co dělají ženy v krizi středního věku. Zato vím, co dělají muži v krizi středního věku. Kupují si nabušená auta, motorky a pořizují si mladé milenky. Já jsem moc chudý na to, abych krizi středního věku pojal velkolepě se všemi těmi motorkami a mladými milenkami, a proto jsem zvolil krizi středního věku verze holota. Pro málo majetné muže. Motorku jsem si nekoupil, protože za prvé na ni nemám, za druhé by mi to žena nedovolila a za třetí na ní neumím jezdit. V mém případě připadá v úvahu nějaká levnější verze motorky. Například koloběžka. To se přiznám, že už proběhl pokus o její koupi, leč mi ji zabavilo dítě, které vůbec nemá k mé krizi středního věku pochopení.
Ostatně koloběžka byl stejně krok vedle, neboť se u mě krize středního věku projevuje jiným způsobem. Začal jsem hubnout a taky cvičit. Dlouhá léta jsem si zakládal na tom, že mám mírnou nadváhu. Můj majestátní abdomen zvaný Milan se při chůzi mírně pohupoval nahoru a dolů a když foukal silný vítr, často mi vlál takzvaně do boku, popřípadě zrovna tam, kam vítr vál. Tady se hodilo pozměněné rčení, kam vítr, tam břicho. Dlouhou dobu mi má vytučnělá postava nikterak nevadila. Bral jsem to jako něco samozřejmého. Něco, co mám po dítěti. Ženy mívají po dítěti taky pár kilo navíc, tak proč bych nemohl já? Žil jsem si svůj poklidný život mírného tlouštíka, když tu přišel zlom. On tedy nepřišel hned, ale postupně. Tu jsem například potkal kamarádku ze školy, která mi sdělila, že jsem přibral. Tuhle například kamarád, kterého jsem dlouho neviděl, jen tak mezi řečí taktně a vyloženě mezi řádky pověděl a nyní cituju: „Ty vole, co se to s tebou stalo? Seš vyžranej jak vepř.“ Tyto mírné náznaky, jejichž kadence ze strany mého okolí postupně narůstala, ve mně zasely semínko nejistoty. Opravdu jsem tak tučný? Ještě nejsem ve věku, kdy bych to všechno měl zabalit a už to tady nějak doklepat i s Milanem vlajícím ve větru? Přistihl jsem se, jak si tyto otázky pokládám stále častěji, až jednoho dne u mě přišel zásadní zlom. Rozhodl jsem se, že se svou postavou začnu něco dělat.
Není třeba mít postavu jako Rambo. Klidně bude stačit Rocky. Prostě cokoli, co hraje Sylvester Stallone. To byl můj cíl. Neskromný cíl. K mému neskromnému cíli vedly dva kroky. Zaprvé zvolit nějakou přijatelnou dietu, zadruhé začít cvičit. Jako lehčí část se jevila ona dieta, protože je jednodušší nežrat, než se začít pořádně hýbat. Možná jsem si měl o dietě nejdřív něco zjistit nebo nepřepálit start, protože byla poměrně drastická a po jejím zahájení jsem nebyl čtyři dny na velké, což se domnívám, že není úplně zdravé. Navíc jsem skoro nic nezhubl a vůbec jsem neměl svaly jako Rocky. Dietu jsem tedy záhy zmírnil. Omezil jsem přílohy a hlavně jsem se přestal přežírat. Jo a taky jsem do jídelníčku zařadil zeleninu a ovoce. To je prý zdravé. Po zařazení citrusových plodů do jídelníčku mi dokonce odešly kurděje, takže jsem nabyl dojmu, že jsem na správné cestě. Dieta byla tedy optimalizovaná a mohl jsem se, ač s velkým sebezapřením, pustit do cvičení.
Na úvod jsem si řekl, že dám každý den padesát kliků. Že to na start bude stačit a abych to taky nepřepálil, jako s tou dietou. Kliků jsem dal s vypětím všech sil asi osmnáct a pak jsem se pozvracel. Ne moc, ale trochu. Tady určitě kvituju dietu, nebýt jí, zvracel bych víc. Až tady mi došlo, jak je tento tandem dieta/cvičení zoptimalizován k dokonalosti a jeden bez druhého by to nebylo ono. Po této příhodě jsem vyhodnotil, že padesát kliků za den je daleko za mými možnostmi. Leda bych dělal po pěti v deseti sériích. To se mi moc nechtělo. Já musím mít všechno hned. Tím pádem jsem začal své mohutné cvičení dvaceti kliky za den. Už druhý den jsem cítil veliké pokroky, neboť jsem se nepozvracel a jenom se mi motala hlava a měl jsem něco, co by se dalo nazvat svalovou horečkou.
