Koronavirus odhalil globální technologický problém. Je jím zpomalující tempo inovací, což pociťujeme i nyní, když se snažíme nalézt vakcínu proti nemoci COVID-19. Příčinou je nedostatečná podpora výzkumu ze strany státu, píše ve své eseji pro list Financial Times ekonom Tim Harford.
Tempo vědeckého a technologického pokroku slábne. Růst produktivity ve Velké Británii byl v poslední dekádě nejslabší za posledních několik set let. „Pokud nejste fandové statistiky, běžte do kuchyně a rozhlédněte se. Uvidíte tam jen málo věcí, které byste tam nemohli mít i před 50 lety. To samé nelze říci o období řekněme mezi léty 1920 a 1970,“ píše Harford. Jako další praktický příklad dává letectví. Zatímco v roce 1920 se létalo ve strojích potažených plátnem a s brýlemi na očích, za dalších 50 let jsme se posunuli ke strojům jako Concorde nebo Boeing 747. A co se stalo za dalších 50 let od roku 1970? Pokrok je prakticky neviditelný, leckdo by mohl tvrdit, že jsme si dokonce trochu pohoršili. Vzhledem k tomu, kolik se toho namluví o bezbřehé kreativitě v Sillicon Valley a tempu inovací, které narušuje dosavadní chod světa, přináší pohled na realitu všedního dne rozčarování. Historické příklady přitom mohou ukázat, kde se stala chyba.
V roce 1795 vypsala francouzská vláda odměnu 12 tisíc franků na nalezení metody pro dlouhodobé uchování potravin. O cenu se o několik let později přihlásil Nicolas Appert, který mimo jiní vynalezl bujón v kostce. Přišel na to, že když hotové jídlo vloží do uzavíratelné sklenice, tu nakrátko vloží do horké vody a poté uzávěr utěsní voskem, vznikne trvanlivá potravina – a to dlouho předtím, než se narodil Louis Pasteur.
Nejde zlatka o jediný přiklad ceny za inovace, v uplynulých staletích byly podobné státní pobídky běžnou praxí. Britská Královská společnost uměni, řemesel a obchodu (RSA) vypisovala takové ceny pravidelně, často i v oblastech, které sice neslibovaly zisk, ale měly společenskou hodnotu. Od poloviny 18. století do poloviny 19. století společnost vypsala více než 2 000 inovačních cen.
Dnes vyšly podobné ceny z módy. Vlády dnes kombinují přímou podporu vědcům s odměnou v podobě intelektuálního monopolu, tedy udílení patentů. Jenže stejně jako inovace, jejichž vznik iniciovala RSA, vakcíny mohou být vysoce společensky přínosné, ale svým tvůrcům nemusí nutně přinést velký zisk. Skupina světově proslulých ekonomů je proto přesvědčena, že pokud máme rychle nalézt vakcínu proti koronaviru a zajistit její globální dostupnost, musí se podobné „ceny“ vrátit ve velkém stylu.
Farmaceutické firmy jsou s investováním vlastních prostředků do vývoje opatrné z logických důvodů. Minulé zkušenosti, kdy bezvýsledně utopily značné prostředky do hledání očkovacích látek proti nemocím Zika či SARS, je naučily obezřetnosti. Také sprint z roku 2009, kde odvětví mohutně investovalo, aby dokázalo včas splnit velké státní objednávky vakcín proti prasečí chřipce, jen aby zájem států opadl dříve, než se stačily zakázky realizovat, farmaceutickému průmyslu slouží jako memento.
Faktem je, že většina výzkumných programů hledajících vakcínu nějakou nemoc končí neúspěchem. Firmy tak pochopitelné výši podobných investic omezují, dokud se neprokáže, že daná látka funguje. „Potřebujeme, aby přední společnost vyvíjející vakcíny investovaly do testů a výroby mnohem více než za obvyklých okolností, i za cenu, že většina těchto investic bude nakonec vyplýtvána. A samozřejmě firmy už investují více – ale do určitého stropu. Částečně tak činí z pocitu společenské zodpovědnosti, zčásti díky podpoře od vlád či nadace Gatesových. Ale to nemusí stačit,“ argumentuje Harford. Rychlý vývoj vakcíny je ostatně v zájmu všech: Mezinárodní měnový fond vyčíslil, že každý další den bez celosvětově dostupné očkovací látky stojí globální ekonomiku 10 miliard dolarů.
Ekonomové Susan Atheyová, Michael Kremer a další proto navrhují vyhlášení ceny pro nálezce vakcíny, která by mu zaručovala odběr stovek milionů dávek za prémiovou cenu. Nejde o neprověřený koncept – v roce 2010 se skupina mecenášů dohodla, že podobným způsobem podpoří vývoj vakcíny proti pneumokokovi pro rozvojový svět. „To dramaticky urychlilo vývoj vakcíny a zachránilo stovky tisíc životů,“ dodává Harford.
Na koronavirus ale není nutné hledat jen komplikované řešení. Už nyní se ukazuje, že země jako USA nebo Velká británie, které pandemie relativně těžce zasáhla, zpočátku testovaly populaci na výskyt nemoci jen minimálně. Přesné příčiny budou zřejmě předmětem budoucího vyšetřování, ale novináři poukazovali na nedostatek chemie potřebné pro zpracování testů, ochranných prostředků pro zdravotníky a dokonce něčeho tak prostého jako vatové tampóny. Ekonom Paul Romer argumentuje, že pokud by bylo možné každého obyvatele dvakrát měsíčně otestovat na koronavirus, nemoc by neměla šanci se rozšířit. Vývoj by se tak klidně mohl ubírat směrem nového testu na nemoc – nemusel by být high-tech, ba právě naopak, stačil by levný, snadno vyrobitelný test, který by se sám vyhodnocoval, podobně jako třeba těhotenský test.
Britská vláda se vydala jinou cestou a uprostřed největší krize se vzdala všech jednoduchých a osvědčených metod, ať už jde o testování, nebo takzvané trasování, tedy dohledávání lidí, kteří byli v těsném kontaktu s nakaženými.
I ti, kteří vyvíjejí vakcíny, také nesmí zapomenout na jednoduché věci. Třeba na výrobní linky, které budou mít kapacitu naráz zásobit celý svět. A protože různé vakcíny potřebují různé výrobní prostředky, mělo by se se stavbou příslušných továren začít souběžně s vývojem očkovacích látek. Většina těchto továren sice vznikne úplně zbytečně, ale pokud každý další den bez vakcíny stojí svět oněch již zmíněných 10 miliard dolarů, stále se to vyplatí. Nadace Gatesových už farmaceutickým firmám takové dotace poskytuje, ale ani její prostředky nejsou dostačující. Štafetu by měla převzít mezinárodně koordinovaná finanční pomoc vlád. Ekonomové sdružení kolem Atheyové a Kremera navrhují, aby firmy vyvíjející vakcínu dostaly 85procentní dotaci na stavbu výrobní linky. Firmy, které mají jen nepatrnou šanci vakcínu vyvinout, nebudou ze svých prostředků ochotné investovat ani zbylých 15 procent. A ti, kteří mají rozumnou naději na úspěch, budou připraveni ihned vyrábět, pokud se jim podaří vakcínu nalézt.
Současná globální krize může jako kterákoliv jiná představovat pobídku pro pokrok, dodává na závěr Harford. Argumentuje příkladem zavádění elektřiny v průmyslu. Žárovky byly vyvinuty v 70. letech 19. století, už krátce na to Thomas Edison vyráběl a prodával elektromotory, které se mohly být využity v továrnách. Přesto kolem roku 1900 bylo elektrifikováno jen pět procent amerického průmyslu. Továrnici si mysleli, že stačí parní pohon nahradit elektromotorem, ale tento přístup nefungoval. Elektromotory byly příliš slabé na to, aby roztáčely obří hřídele vedoucí napříč celými závody a pohánějící množství strojů. Využití elektromotorů vyžadovalo přestavbu továren a rozmístění malých elektromotorů všude tam, kde bylo potřeba něco pohánět. Až krize v podobě první světové války způsobila nedostatek dělníků. Mzdy vylétly nahoru a zaměstnavatelé začali více hledět na dovednosti najímaných pracovníků. To otevřelo dveře novému způsobu výroby a elektrifikaci továren.
Stejná věc se může opakovat nyní a už se tak částečně děje. Příkladem budiž 3D tisk – technologie, která už je nějakou dobu k dispozici, ale teprve nyní se z kuriozity stala prostředkem nasazovaným v každodenní praxi, když v nouzi pomohla pokrýt nedostatek ochranných prostředků pro zdravotníky. „Je možné, že budoucí generace si budou rok 2020 připomínat jako rok, kdy skončilo zpomalování tempa inovací. I ekonomové musí umět doufat,“ uzavírá Harford.
