Když česká vláda vyhlásila z důvodu koronavirové epidemie nouzový stav, bez pochyby nejhůř na tom byli lidé bez domova. Těch dosud podle posledních statistik ministerstva práce a sociálních věcí žilo v zemi téměř 24 tisíc, z toho víc než desetinu tvořili mladiství. Největší problém lidí bez domova bylo - logicky - jak zůstat doma. To ovšem zdaleka není jediný problém.
Náhlým uzavřením provozoven restaurací nebo obchodů přišli bezdomovci i o způsob, jak zajistit své základní potřeby. „Lidé bez domova se najednou ocitli bez možností nabít si telefon, zajít si pro jídlo, vodu, osprchovat se, vzít si zálohu nebo dojít si pro peníze tam, kam byli normálně zvyklí,“ vysvětluje Tereza Jurečková, zakladatelka sociálního projektu Pragulic, který nabízí městské prohlídky z pohledu lidí bez domova.
V době pandemie například záchytná síť pro lidi bez domova - Armáda spásy - skutečně zaznamenala zvýšený zájem o materiální pomoc - potraviny, hygienické prostředky, spacáky a oblečení. „Je to tím, že osobám bez domova chybí základní příjmy jako jsou dary od cizinců, či sezónní práce a nebo neformální výpomoc, například na trzích,“ vysvětluje ředitel pražského Centra sociálních služeb Lidická Jan Desenský.
I přes akutní nedostatek ochranných pomůcek a potřebných informací se pomoci ze strany státu neziskové organizace zatím nedočkali. „Snažili jsme se kontaktovat různé instituce i krizové linky s žádostí o informace a postup, nikdo ale nic nevěděl, většinu telefonů nikdo nezvedal,“ poznamenává Jurečková z Pragulicu. Pomoc lidem v sociální nouzi proto přicházela hlavně díky dobrovolníkům, neziskovým organizacím a obcím. „Na sociálních sítích se vytvořily pomocné skupiny a organizace Jako doma, Místní místním, Přestupní stanice a začaly sbírat látky a z nich šít roušky,“ popisuje Jurečková s tím, že oblečení, potraviny, hygienické prostředky i dezinfekci pro potřebné lidi, s nimiž je ona v kontaktu, se taky podařilo zajistit svépomocí.
S podobnými občanskými iniciativy se setkala i ředitelka nadace Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové Monika Granja. „Město začalo zakládat stanová městečka, někteří lidé bez domova dostali šanci od provozovatelů či majitelů ubytovat se v prázdných hostelech či přímo v hotelích,“ přidává.
Karanténní nařízení ale navíc zkomplikovalo i proces distribuce pomoci mezi zájemci o jakoukoliv pomoc. „Kvůli obavám, že by lidé bez domova mohli nemoc roznášet, protože se vyskytují v hloučcích a nebo působí zanedbaně, jsou na ně a také na ty, kteří jim v terénu pomáhají, volány policejní hlídky,“ uvádí příklad zakladatelka sociálního projektu Přestupní stanice Eva Dudová.
Psychickou náročnost práce zaměstnanců a dobrovolníků sociálních organizací potvrzuje Hana Šimková, mluvčí neziskové organizace Naděje: „Naši zaměstnanci nejdřív museli čelit – ač byli v první linii – naprostému nedostatku ochranných pomůcek a nedostatečným pokynům ze strany státu.“ Nyní se podle jejích slov musí potýkat se zvyšující se nervozitou klientů v pobytových zařízeních, kde jsou mnozí již několik týdnů v izolaci. „Lidé v krizové situaci zareagovali na jedničku, to samé se ale nedá říct o naší vládě, ani úřadech, které nám zatím nepomohli vůbec v ničem,“ shrnuje Jurečková její pohled na celkovou situaci.
Byznys model pomoci se hroutí
Epidemie ohrozila nejen lidi bez domova, ale i celkovou existenci organizací, které je podporují. „Naši prodejci ze dne na den přišli o většinu svých čtenářů, s vyhlášením nouzového stavu zmizeli z ulic i naši čtenáři,“ říká šéfredaktor sociálního časopisu Nový prostor Jan Štěpánek. Od začátku epidemie propadl běžný náklad časopisu na jednu pětinu.
„Protože drtivá většina našich prodejců dokázala postupem času díky své píli a pomoci našich čtenářů dosáhnout na bydlení na komerčních ubytovnách, bylo pro nás prioritou je na těchto ubytovnách udržet,“ vypráví šéfredaktor, který hned na začátku nouzového stavu požádal čtenáře o pomoc na sociálních sítích. Díky příspěvkům čtenářů se tak časopisu povedlo vybrat dostatek peněz na to, aby prodejci, kteří bydlí na ubytovnách, mohli zaplatit i další nájem.
„Představa, že se dostanete z ubytovny zpět na noclehárnu a nebo rovnou na ulici, je pro někoho, kdo se právě z ulice vlastní pílí dostal, noční můrou,“ vysvětluje šéfredaktor. Ambicí všech by bylo sociálně slabší, dříve bezdomovce, na ubytovnách i dál udržet. Ale jak?
Současná pandemie nicméně není první celospolečenskou krizí, kterou Nový prostor zažil za dobu svého dvacetiletého fungování. „Na začátku naší existence byli prodejci z velké části lidé, kteří přišli o práci v důsledku razantních polistopadových změn na trhu práce, šlo často o lidi, kteří přišli o práci v průmyslových podnicích a nebyli schopni se adaptovat na nové podmínky,“ popisuje ředitelka Nového Prostoru Dagmar Kocmánková, která stála u zrodu projektu.
Zatímco první vlna lidí v těžké životní situaci vzešla z polistopadových změn v průmyslu, rozvolněním rodinných a sociálních vazeb, v době po finanční krizi roku 2008 - další velké výzvě pro společnost - se klientela omladila. „Tvořili ji často lidé kolem 25 let věku a lidé, kteří o práci a zázemí přišli v důsledků exekucí a nevýhodných půjček,“ říká Kocmánková. Teď dopadá krize na lidi bez domova plošně bez rozdílu.
Dnešní situaci pandemie přirovnává ředitelka k pražským povodním roku 2002. „I tehdy to bylo něco, co přišlo poměrně nečekaně, razantně, zasáhlo to velkou část společnosti bez ohledu na sociální status a naši prodejci byli ze dne na den vystavení zcela nové situaci. Možnost vydělávat si prodejem časopisu na nějaký čas buď úplně zmizela a nebo byla velmi nízká,“ vzpomíná.
Cizinci nebo lidé z ubytoven
S podobnými finančními potížemi bojuje i projekt Pragulic, který zaznamenal poklesy příjmů už koncem února, kdy začaly karantény v českých a zahraničních školách. To jsou častí klienti prohlídek. „V tuto chvíli máme pouze peníze, které jsme si našetřili, stát nám v ničem nepomohl, a tak jsme rádi za jakoukoli podporu,“ shrnuje za Pragulic ředitelka Jurečková.
Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) si je rezervy směrem ke znevýhodněným skupinám obyvatel a sociálně slabším vědoma. „Připravujeme mimořádný dotační titul pro sociální služby, doufám, že jej brzy na vládě schválíme,” uvedla v pondělí. “Všem, kterým jsme mohli, jsme pomohli, neměli bychom tak dlouho otálet s pomocí ani tady,” dodala.
Za jedinou pozitivní stránku pandemie označují provozovatelé sociálních služeb ten fakt, že krize často přispívají ke vzniku inovací. „I náš Pragulic vznikl v roce 2012 tak trochu i jako reakce na ekonomickou krizi z roku 2008,“ vysvětluje Jurečková. „Co se zrodí z této krize zatím není úplně jasné, nicméně předpokládám, že mezi lidmi vzroste solidarita a ohleduplnost,“ dodává. Větší angažovanost společnosti vůči znevýhodněným menšinám by se tak mohla stát přirozenou, přemýšlet by o ní mohl každý.
Pracovníci neziskovek zaměřených na pomoc lidem bez domova se shodují, že další velká nejistota do zavedeného systému podpory bezdomovců ještě přijde. Dopady pandemie se promítnou do ekonomiky, lidé přijdou o práci a mnoho z nich, byť jen přechodně, skončí bez střechy nad hlavou.
To potvrzuje i zkušenost Dudové z Přestupní stanice. „Na ulici se už teď zvyšuje počet těch, kdo jsou na ní kratší dobu, a to včetně cizinců, co přišli o práci, kteří nemají doklady, nemluví česky, jsou dezorientovaní a nemají se kam obrátit.“
Lidé, kteří dnes dokážou přežívat na ubytovnách to podle Desenského budou také hůře zvládat a dá se čekat, že ne málo z nich rovněž skončí na ulici.
