Na Ohři ve Velichově stojí v přístavu při pravém břehu zvláštní plavidlo. Dva spojené vory na barelech. Uprostřed každého z nich trčí do výšky slunečník, nechybějí ani lavice na zelených kobercích. Na prvním z vorů si výčepní dělá pořádek kolem pultu s pípou a kontroluje chladničku.
„Jardo, hoď Karlovi bidlo, bude ho potřebovat, aby se odrazil od břehu,“ radí jednomu z chlapů Jiří Bitman, zatímco rukou dráždí struny banja. Na druhém z vorů totiž ladí živá kapela. Členové kvarteta Tsunami mají na sobě námořnické kostýmy nebo historické plavky. Čekají, až plavidlo odrazí od břehu.
„Pro vodáky jsme velké zpestření. Jezdíme podle počasí, podle vodáků i podle stavu vody,“ říká majitel hospody U Lípy Jan Bitman, který s myšlenkou unikátního plavidla přišel.
Pivní parník, jak se plavidlo jmenuje, poskytuje vodákům první pivní pomoc. Výčepní Karel Kotek nastartuje motor a bidlem odrazí parník od břehu. Pár metrů od něj Tsunami spouští.
„Sedmkrát, sedmkrát…,“ zpívá Jiří Bitman. A zpoza plotů, podél kterých parník vyjíždí, zvědavě vykukují děti i dospělí. Pomalu plující parník s výčepním a živou kapelou je atrakcí.
„Jirko, je silný proud, to nevyjedeme,“ hlásí asi po sto padesáti metrech Karel Kotek.
„Ale jo, Karlíku. Nežeň ho, on to zvládne,“ odpoví Jiří Bitman a hned spustí. „Nashledanou krokodýle, nashledanou kajmane, nashledanou mistr Presley…“
Hospoda se hádala
Pivní parník se přitom na Ohři objevil náhodou. Pětiletá dcera Jana Bitmana dostala od svého dědy loď. Pramici s motorem. „Když jsme potom jezdili tady po řece, samozřejmě jsme potkávali vodáky. A mě najednou napadlo, že by bylo příjemné čepovat jim pivo z lodi,“ vzpomíná Jan Bitman.
A do myšlenky se hned zakousl. „Celá hospoda vedla kolem stavby parníku vášnivé diskuse. Měsíc jsme se hádali o vhodném materiálu, tlakové síle, obsahu sudů a podobně. Každý si k tomu řekl své,“ směje se Bitman. „Je to taková hospodská záležitost, kterou se zabývala spousta hlav,“ doplňuje ho rovněž se smíchem Jiří Bitman.
Hospoda nakonec vybrala hlavního strojníka. „Nejdřív jsme udělali vor jako takový. Pak jsme si řekli, že by bylo dobré, aby se na něm dalo sedět. Když to bylo hotové, řekli jsme si, že by bylo dobré, aby se na něm mohlo pít,“ nechává nahlédnout pod pokličku výroby.
Parník postavili rychle. Za pouhé tři dny. V květnu ho pak spustili na vodu, a tak spatřil světlo světa první pivní parník na severozápadě Čech a dost možná v celých Čechách. Bylo to ve čtvrtek a krátce poté už majitel plavidla musel na kobereček na Povodí Ohře. „Reagovali na stížnost, kterou jim hned někdo poslal. Vše ale dopadlo dobře, nemají žádný důvod to zakázat,“ oddychl si Jan Bitman.
Loď vyjíždí pravidelně od přístavu asi půl kilometru proti proudu, kde se uprostřed řeky ukotví. A vodáci pak kolem ní krouží jako vosy kolem bonbonu. Kromě toho, že výčepní z ní podává žíznivým vodákům pivo, mohou dostat také například kávu nebo grilované klobásky. Když v červenci projížděla kolem skupina českých vodáků, byl v ní i jeden Američan. Měl na sobě zelené tričko a podivné plavidlo uprostřed řeky, které lidi v kánoích občerstvovalo, mu vyrazilo dech. „To neviděl ani na Mississippi,“ rozesměje se při vzpomínce na něj Jiří Bitman.
Vodák na pravoboku
„Ahóóój,“ blíží se k parníku robustní vodák. Otta Zoubek, přezdívaný Hemingway. Pádlo, kterým za silného protivětru prořezává zvýšenou hladinu, je osazené lopatkou z buvolí kosti. K pivnímu parníku to nemá daleko. Hemingway má chatu kousek odtud a s muzikanty se stejně jako s výčepním zná. „Konečně se tady něco děje. Před mnoha lety se místní lidi uměli bavit, ale v posledních letech to tady bylo mrtvé. Konečně je na řece zase legrace,“ usrkává natočené pivo Otta Zoubek. Pivní parník s živou kapelou však na řece už dlouho nevydrží. V půlce září ho Velichovští vytáhnou na břeh a zazimují. Takže na jaře znovu: Ahóój.
