Až umřu, zasaďte na mě jabloň. Po přírodních svatbách přírodní pohřby včetně kompostování

Návrh pohřební síně Recompose Seattle od architektů Olson Kundig

Návrh pohřební síně Recompose Seattle od architektů Olson Kundig Zdroj: Olson Kundig

Koncept Capsula Mundi Anny Citelliové a Raoula Bretzela počítá s rozložitelnou schránkou.
Na biournu pak strom.
Eternal Reef počítá s tím, že betonovou tvárnici s příměsí popela obroste korál.
Eternal Reef počítá s tím, že betonovou tvárnici s příměsí popela obroste korál.
Recompose, vizualizace obřadu
21
Fotogalerie

Trendu udělat si věci, které dřív bylo zvykem svěřovat úřadům, po svém, se nevyhýbají ani pohřby. A dosud více méně konzervativní přístupu ke kultuře rozloučení se zesnulým a uložením jeho tělesné schránky na věčnost. Smrt je přirozenou součástí života, jen jsme se jako společnost snažili smrt odosobnit. I v souvislosti s pandemií nového typu koronaviru se k nám, k našemu vnímání, dostala smrt zase blíž. 

K založení pohřební agentury specializující se na přírodní pohřby na míru přivedla Libora Šuláka smrt vlastních rodičů. Protože chtěl pro své blízké uspořádat osobitý pohřeb, musel spoustu věcí zařizovat sám. „Hudba, řečník, květiny – vše bylo tak jak nám vyhovovalo, a ne jak by to mělo sedět pohřební službě,“ vzpomíná zakladatel nově vzniklé pohřební agentury Vyprovázíme, která začne nabízet své služby na pozdím letošního roku. „V naší nabídce nenajdete barokní rakve, ani smuteční kytice,“ upozorňuje. Pozůstalým chce naopak pomoct zorganizovat rozsyp popela na místě, které bylo zesnulému blízké.

Vyprovázíme jde po vlně. Podle statistik patří Česko mezi země s největším počtem pohřbů bez obřadů. Podle Asociace pohřebních služeb ČR jde až o 70 procent případů, kdy si pozůstalí rozloučení s blízkými zorganizují sami. 

„Hlavním důvodem je nespokojenost lidí s obřady v krematoriích,“ vysvětluje Blanka Dobešová, zakladatelka neziskové organizace Ke kořenům a spoluzakladatelka přírodního hřbitova Les vzpomínek. Pozůstalým podle ní vadí příliš odosobněné prostředí smutečních síní krematorií nebo konvenční smuteční řečníci. „Často jim připomínají doby komunismu a je pravda, že od té doby se české pohřebnictví moc neposunulo,“ dodává. 

V reakcí na to vzniká v Česku čím dál víc přírodních hřbitovů podobných Lesu vzpomínek a pohřebních agentur podobných Vyprovázíme, které nabízejí poslední rozloučení jinak. Nezanedbatelným přispěvatelem tohoto trendu je i větší starost lidí o životní prostředí. A nejde jen o komunity podobné té z hororu Slunovrat. 

Vzkazy na nebe

Další podnikatelkou, která zkouší nabídnout originální pietní akty je Michaela Sonntágová. Dovedla ji k tomu jak vlastní zkušenost, tak prožitky jejích přátel. „Vesměs se jednalo o stejné vzpomínky mnohdy na neosobní průběh rozloučení, v sériovém sledu a studeném prostředí,“ líčí zakladatelka liberecké pohřební agentury Mezi stébly, která se zaměřuje na pořádání smutečních rozloučení na oblíbených místech zemřelého, jakými jsou zahrada, louka, les nebo dokonce kavárna. 

Právě u Sonntágové je silným motivem pro její řešení zmíněná snaha o ekologičnost. „Veškeré materiály, které využíváme, jsou ekologické, ať už se jedná o rozložitelnou urnu nebo smuteční oznámení. Nakupujeme květiny u lokálních pěstitelů a nabádáme klienty jen o kytičky do vázy ze zahrady nebo z louky,“ vysvětluje. I tyto drobnosti podle ní přispívají k osobitějšímu rázu pohřbu a obecně pak kladnějšímu vnímání smrti ve společnosti. 

K tabuizaci a odosobnění smrti došlo podle Dobešové z organizace Ke kořenům během druhé půlky dvacátého století, kdy lidé začali předávat své umírající a zesnulé blízké institucím. „Tehdy začaly vznikat i pohřební firmy, jejichž nabídka se od té doby moc nezměnila,“ říká. I Češi tak přestali vnímat smrt jako součást přirozeného chodu věcí. „Dříve se lidé se smrtí setkávali mnohem častěji – děti vyrůstaly v chalupách spolu s rodiči i prarodiči a umíralo se v přítomnosti nejbližších,“ připomíná Sonntágová z agentury Mezi stébly. 

Pro dnešní rodiče je naopak velkou otázkou, zda vzít dítě k umírající blízké osobě nebo na pohřeb. „Dříve taková otázka vůbec nevznikala,“ shodují se Sonntágová s Dobešovou.

K proměně vnímání smutečních obřadů pak výrazně přispěl i komunismus. „Minulý režim vyvíjel velký tlak na potlačení křesťanských náboženských zvyků, a tak se i dnes obřady posledního rozloučení zaměřují spíše na osobnost zemřelého, než na spiritualitu,“ popisuje české specifikum Dobešová. 

Zároveň připouští, že mnozí Češi, ačkoliv jsou ateisté, věří na posmrtný život. Dobrým důkazem budiž například rituál takzvaných vzkazů do nebe, kdy se na stromech nechávají zprávy zemřelým. Ten je podle správkyně Lesa vzpomínek velmi populární: „Jednomu zesnulému mladému muži tu blízcí napsali, že se těší, až si spolu v nebi zajdou na pivo.“ 

Až umřu, zasaďte na mě jabloň

O téma přírodních pohřbů se Dobešová začala zajímat ještě na vysoké škole. „Jednou jsem spatřila proutěnou rakev a od té doby mě téma ekologického pohřebnictví nepustilo,“ vzpomíná Dobešová, která se ve své diplomové práci s názvem „Až umřu, zasaďte na mně jabloň“ věnovala otázce environmentálních a společenských přínosů přírodního pohřebnictví. 

Během svého výzkumu navštívila přírodní hřbitovy v Anglii, kde v devadesátých letech myšlenka vznikla. Později založila neziskovou organizaci Ke kořenům a podílela se na založení prvního českého přírodního hřbitova Les vzpomínek na území pražského Ďáblického hřbitova. 

„Mou diplomovou práci si tehdy přečetl ředitel Správy pražských hřbitovů a oslovil mě spolu s další kolegyní, zda bychom nechtěli založit přírodní hřbitov,“ líčí začátek své práce pro pražský hřbitov. Oproti anglickým přírodním pohřebištím, kde se do země ukládá celé tělo a na něj se zasazuje nový strom, se v Lese vzpomínek popel pohřbívá v papírové urně ke kořenům už rostoucích stromů.

„Není to nejekologičtější možnost, kremace je totiž energeticky náročná a uvolňují se při ní emise rtuti, které jsou i v malém množstvím výrazným neurotoxinem,“ vysvětluje odbornice. 

Kladnou stránkou kremace je ovšem její časová a prostorová efektivita. Les vzpomínek má tak díky tomu kapacitu 1 500 míst, z nichž nyní je už víc než 300 obsazeno. Někteří zájemci si místo, které je bude stát kolem čtyř tisíc korun za deset let pronájmu, rezervují dopředu. „Jeden strom je zamluvený partou třicátníků, kteří chtějí být jednoho dne pohřbení společně,“ uvádí Dobešová příklad. 

Podobných míst v Česku přibývá. Letos se například otevře brněnská vzpomínková zahrada Údolí vzpomínek, na otevření se připravuje Krajina vzpomínek v Říčanech a podobná iniciativa vznikla i v Beskydech. 

Mezi zájemce o přírodní pohřby přitom patří zcela obyčejní lidé všech věkových kategorií a sociálních skupin. „Nejsou to největší alternativci, jak by si to někdo mohl myslet – ti si rozptýlení popelu organizují po svém a o pohřební služby nestojí,“ vysvětluje pohřebnice. 

Česká legislativa je - na rozdíl od některých sousedních zemí - vůči rozptýlení popelu v přírodě vstřícná a stačí k tomu pouze souhlas majitele pozemku. 

V kořenech stromu a korálových útesech 

Pokud by mělo jít čistě o ekologičnost ve spojení s uložením zemřelého, dostáváme se ke kompostování. „Tělo se díky tomu vrací zpátky do přírody a poskytuje živiny pro další život,“ vysvětluje Dobešová. 

S oživením myšlenky kompostování lidských pozůstatků a propací takové praxe přišla americká designérka Katrina Spade, která před dvěma lety založila společnost Recompose. 

První městské kompostárium společnosti se má otevřít už na jaře 2021 v Seattlu. Stát Washington, kde se město nachází, loni zlegalizoval uložení těl pozůstalých k rozkladu v půdě. První zařízení Recompose bude obsahovat kolem 75 „nádob“ na kompostování poskládaných tak, aby vytvořily přirozený střed pro konání obřadů rozloučení se zemřelými.

S podobnou myšlenkou přišel i pár italských designérů Anna Citelli a Raoul Bretzel. V rámci svého projektu Capsula Mundi navrhli organickou rakev ve tvaru vejce, která slouží jako výživný substrát pro sazenici stromu. Po pohřbení se rozložitelná skořápka kapsle rozlomí a ostatky poskytují živiny stromku vysazenému přímo nad nimi.

Tím inovace v uložením zemřelého ale nekončí. Na americké Floridě nabízí společnost Eternal Reef (v překladu Věčný útes) uložení zpopelněných ostatků do duté betonové struktury, která se působením mořských korálů za čas sama stane útesem. Firma dokonce nabízí možnost tvorby rodinných útesů, které simulují celé hrobky. Čtyřmístný útes pro věčný klid přijde v přepočtu na 180 tisíc korun. 

P.S.: Kolik, že stojí dnes standardní kremace? V řádu jednotek tisíc. A rakev s uložením do klasické hrobky? Tady jsme v řádu desítek tisíc korun. Samozřejmě ceny mohou růst v případě designových rakví a podobně.