Celnice chtěla proclít i rodnou zemi | E15.cz

Celnice chtěla proclít i rodnou zemi

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Rodinu Horsta Kostritzy rozdělila železná opona. Za rodiči mu totalitní úředníci dovolili vyjet jen dvakrát. Na krátkou návštěvu a na otcův pohřeb.

Ostnaté dráty, štěkot psů a po zuby ozbrojení vojáci venku. Ve vlaku pak všemocní celníci, kteří mohli pohybem ruky cestu na Západ zrušit. V roce 1962 běžný obrázek z hraničních přechodů na západní hranici. Ve vlaku cestuje Horst Kostritza se ženou na pohřeb svého otce. V kufru má plechovou krabici se zvláštním obsahem. „Přemýšlel jsem, co mu ještě mohu přivést. Pak mě napadlo, že mu dám do hrobu hrst rodné země,“ přemýšlel tenkrát syn. Zašel do zahrady a z neporušeného místa nabral do krabice hlínu, kterou pečlivě zabalil do papíru.

Doma byl nežádoucí

Jeho otec, stejně jako tisíce dalších obyvatel Slezska, byl přinucen narukovat do wehrmachtu. Když se v roce 1949, po čtyřech letech v ruském zajetí, chtěl vrátit do rodných Kravař k rodině, úředníci mu to zakázali. Stal se nežádoucím a usadil se v západním Německu. Své rodné město už nikdy neviděl.
„Šest let trvalo, než maminka dostala povolení a mohla se vystěhovat do Německa za ním a sestrou. Já jsem zůstal sám a výjezdní doložku jsem dostal jen dvakrát. Jednou na krátkou návštěvu v roce 1960 a pak na pohřeb,“ popisoval dnes devětasedmdesátiletý Horst Kostritza. Do kupé, kde cestovali, vstoupila mladá celnice. Hned zjišťovala, co kdo má k proclení a ukázala na kufr s krabicí. „Řekl jsem jí, že jedu na pohřeb otce a máme sebou jen nutné věci. Když našla krabici, řekla: Co jste to chtěl pašovat? To vám přijde draho,“ vzpomínal na nepříjemné chvíle muž.

Syn zůstal doma

Poručila mu, aby vystoupil, že musí krabici podrobně přezkoumat. V tu chvíli si Horst Kostritza vybavil, co všechno musel absolvovat, aby na pohřeb vůbec mohli jet. „Dvě hodiny jsem musel čekat před dveřmi okresního policejního ředitele. Ten rozhodl, že se ženou odjet můžeme, ale dvouletého synka musíme nechat doma. Řekl mi, že pokud se nevrátíme, už se s ním neuvidíme,“ řekl Kostritza. Na cestu do Hannoveru měli pouhých pět dní. Kdyby z vlaku vystoupili, už by na pohřeb včas nedojeli. Naštěstí s nimi cestovali úředníci německého ministerstva vnitra. Celnici pohrozili, že pokud je nepustí, vše oznámí médiím v Německu. „Chtěla, abych obsah vysypal na podlahu. Ale úředníci položili na sedadla noviny a já tam zemi vysypal. Ona pak hlínu prohrabala plnicím perem,“ popisoval Kostritza.

Zbylo jen pět desek

Během zádušní mše kněz rodnou zemi posvětil a v kázaní smutečním hostům oznámil, jaký dárek syn přivezl svému otci na poslední cestu. Každý ze smutečních hostů pak hrst hlíny vhodil na rakev. „Jako poslední památku na otce jsem si domů odvážel dvacet gramofonových desek s písněmi svého domova. Pouštěl si je, když se po čtyřech letech vrátil z ruského zajetí a čekal, až bude moci být s maminkou zase spolu,“ řekl Kostritza. Cestou zpátky do kupé nastoupila stejná celnice a neomylně ukázala právě na kufr Kostritzových. Začala vyhazovat jejich prádlo na sedadlo a pak vítězně vytáhla album s deskami. „Začala nás poučovat, že gramofonové desky s revanšistickými písněmi do Československa nesmí a že nám je určitě zabaví, až zjistí, co na nich je nahráno,“ pokračoval dojatý muž. Vrátila se pouze s pěti deskami, zbylých patnáct zůstalo na celnici.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.