Potvory žížaly, chajdu nám sežraly, nemáme kde v noci spát, zpívá se už dlouhá desetiletí na českých osadách. Češi jsou národem trampů a chatařů, přesněji řečeno romantiků. Sny o hledačích zlata, lovcích a osadnících dobývajících Divoký západ a Daleký sever prožívaly od posledních let první světové války další a další generace. Úplně cizí nejsou ani nynějším dvacátníkům a třicátníkům.
Chataři jsou trampové, kteří už na trampy nejezdí, říkají volně neboli divoce tábořící milovníci přírody. Pro tyto lidi, kteří se toulají z místa na místo, je představa víkendu v bezpečí chaty, kde se vaří na plynu či elektřině, nepřijatelná. Obě subkultury přitom mají tytéž kořeny.
Vyznavači trampingu opovrhují současnými chatovými oblastmi. A jejich obyvatele zase neláká vaření na ohništi a spaní pod širým nebem. Řada z nich ale o sobotách a nedělích míří přesně tam, kam před sto lety pronikali na kánoích a pramicích první trampové, často bývalí nebo starší skauti.
Tichá skalní rokle
Dřevěné boudy začali tito čeští osadníci inspirovaní knihami o statečných šerifech, neohrožených kráskách a drsné divočině stavět u Vltavy, Sázavy a Berounky a také u jejich přítoků Zahořanského potoka, Kocáby či Kodského potoka.
Kolem tří velkých řek jižně od Prahy postupně vzniklo snad největší uskupení rekreačních objektů na planetě. Přesto tu stále jsou od okolí výrazně odlišné, do sebe ponořené oázy bez zaparkovaných aut, které vzdorují uspěchanému životu „paďourů a masňáků“.
„Podej mi to prkno a hřebíky,“ volá muž středního věku na dospívajícího syna v osadě Skalní údolí semknuté z obou stran příkrými srázy.
Desítka chat pamatuje meziválečné časy. Některé se rozpadají, o většinu se ale majitelé starají. „Moji prarodiče koupili srub za druhé světové války, pak sem jezdili moji rodiče a teď my,“ ukazuje muž na skromné obydlí s verandou. Spí se dole, nízká půda slouží pro uložení různých věcí, nářadí a materiálu.
„Musíme tu s tátou pravidelně větrat, aby dřevo neshnilo. Občas je potřeba něco opravit, natřít,“ říká mladík. V rodinné tradici bude zřejmě pokračovat.
Přestože by spousta lidí nad takovým příbytkem ohrnula nos, okolní scenérie by je uchvátily. Oproti jiným lokalitám, kde jsou chaty natěsnané jedna vedle druhé, si obyvatelé Skalního údolí nevidí do talíře. Shora je rokle nepřístupná a zdola tvoří hradbu železniční trať. Žádná stezka pro turisty ani cyklisty mezi chatami nevede.
Když potok hučí
Osada Údolí děsu ve vedlejší rokli je větší a známější. Z původních šedesáti chat zbývá tak polovina. Se Ztracenou nadějí u Vltavy a Albatrosem u Libřice patří mezi tři nejstarší v Česku. Její založení se datuje rokem 1919.
Název Údolí děsu se váže ke Kodskému potoku, jehož koryto je místy široké jen pár decimetrů. V srpnu 1925 přišla mohutná průtrž mračen a bublající potůček rázem proměnila v nezkrotný živel. Voda brala stromy, kameny a v Srbsku podemlela železniční trať.
Traduje se, že vůbec první boudu osady nazvanou po tehdy populární filmové kovbojce Na 60. míli zachránily láhve od rumu, které trampové zakopali v podezdívce. Asi to pomohlo i později. Potok se rozvodnil ještě vícekrát, ale legendární „Šedesátka“ stojí u jeho břehu dodnes.
Hluboké lesy Brd
Zatímco okolí Berounky lákalo krasovými údolími a opuštěnými lomy, pás Brd táhnoucí se na jihozápad od Prahy nabízel toulky hlubokými lesy. I tam vznikaly osady a campy u vodních toků.
Druhou nejstarší chatou v Brdech, správně Hřebenech, se pyšní kreslíř Rychlých šípů a dalších komiksů, muzikant, lyžař a tramp Marko Čermák. Byla postavena v roce 1926 v osadě Westend neboli Údolí hadrů.
„Říkal jsem si: Hergot, to jsou chatičky, opravdu ještě echt chaty. A jedna z nich se prodávala, zrovna ta nejhezčí,“ líčí Čermák v časopisu Puchejř. Srub koupil v roce 1967. Až na vnější půlkulány a zděný komín je dodnes v původním stavu.
Trampové vyhledávají Brdy hlavně kvůli campům, jsou jich tu desítky. Jmenují se Lone Star, Tree Boys, Samotář, Empty Camp či Hromofka. „Trampování, slunění, hulákání, tanec a neslušný a nedostatečný oděv mužský i ženský se na posvátném místě zakazuje a přestoupení se trestá!“ stojí na ceduli u ohniště jednoho z tábořišť.
Usárna je symbol
Nejznámějším campem je Zlaté dno založené v roce 1929 Brdskou zimní armádou generála Jerryho Packarda, občanským jménem Jaroslava Krska. Za války se podobně jako mnozí další skauti a trampové zapojil do protinacistického odboje. V roce 1943 zahynul v Osvětimi.
Zlaté dno zůstává pietním místem navzdory lesníkům, kteří ho před několika lety zpustošili pokácením tří památných smrků.
Marko Čemáka, který letos oslavil osmdesátiny, lze na Brdech potkat ve všech ročních obdobích s partou generačně blízkých trampů. „Co to máte na zádech?“ zarazil se před časem, když spatřil naše soudobé batohy.
Správní trampové nosí takzvané usárny, což jsou torny U.S. Army z první světové války. Dnes to zní skoro neuvěřitelně, ale jejich funkční kopie bylo možné koupit i za minulého režimu. Vyrábělo je pražské družstvo sedlářů a brašnářů Opus, oficiálně jako vak na sportovní nářadí.
Tento nepříliš praktický ruksak, který se obtížně balí a špatně zabalený vypadá nehezky, se stal symbolem romantiky, kamarádství a volnosti. Zatímco v devadesátých letech nebyly usárny téměř vidět, v poslední době v Brdech i jinde přibývají. O starých dřevěných chatách to ale bohužel neplatí.
Evropská dvojka v počtu chalup a chat
Poslední Sčítání lidu, domů a bytů v ČR ukázalo, že chat a chalup je v Česku na 450 tisíc. Podle průzkumu Equabank zhruba 36 procent českých občanů nějaký rekreační objekt vlastní. V Evropě jsme na druhé příčce – hned po Švédsku patříme mezi země s nejvyšším počtem chat a chalup na obyvatele.
Rekreační obydlí si v poslední době nejčastěji kupují rodiny s dětmi a lidé ve věku 30 až 45 let. Druhou významnou skupinu tvoří singles kolem třiceti let. Rostoucím trendem je pořizování chat a chalup k trvalému bydlení v okolí Prahy a větších měst, kde ceny bytů a nájmů trvale rostou.
