Když před čtyřmi lety vstala Kateřina Roubalová ze smrtelné postele, slíbila lékařům hematologického oddělení pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, že pro ně v Kladně uspořádá koncert. Zda jí věřili, či ne, úřednice kladenského magistrátu dodnes neví, slib však od té doby dodržuje. V pořadí čtvrtý charitativní koncert Krásné je žít s pěveckými i hereckými hvězdami viděli diváci Středočeského divadla v Kladně 8. října.
Jaké to bylo?
Úžasné, zatím vždy to bylo úžasné. Je tam naprosto jiná atmosféra než u běžných koncertů, a to ze strany zaplněného hlediště i ze strany účinkujících, kteří ten večer vystupují zadarmo. Za ta léta přijeli Petra Janů, Monika Absolonová, Pavel Vítek, Kamélie, Jaroslav Svěcený, Heidi Janků, Stanislav Hložek, Daniela Morávková a další. Výtěžek z koncertu, kolem sta tisíc korun, jde na účet nadace při hematologickém oddělení, kde jsem se léčila.
Jak se u vás nemoc projevila? Věděla jste, že se v těle něco děje? Měla jste nějaké tušení?
Vůbec. Byla jsem v lázních, těsně před odjezdem se mi udělala boule na rameni. Myslela jsem, že je tuková. Tamní lékařka mi doporučila obrátit se po návratu na ORL, že by to mohlo souviset se slinnými žlázami. Šla jsem do kladenské nemocnice za spolužákem z gymnázia Vláďou Čubou. Bulku mi vyřízl. Dohodli jsme se, že když nezavolá, je vše v pořádku. Když jsem pak po třech týdnech slyšela v telefonu jeho hlas, věděla jsem, že je zle.
Pamatujete si, co vám v té chvíli běželo hlavou?
Pamatuji si to naprosto přesně, bylo 14. února 2002. Jednu dceru jsem měla v maturitním ročníku a druhou v sedmičce na základní škole, a byla jsem na ně sama. Vím, že mě Vláďa do telefonu nutil, abych přísahala, že si nic neudělám, že jinak sedne okamžitě do auta a přijede. Odpověděla jsem mu, že si určitě nic neudělám, protože tu holky nemůžu nechat.
Co bylo dál?
Přijali mne na onkologii kladenské nemocnice, prošla jsem různými vyšetřeními a na jejich základě stanovili diagnózu - nádorové onemocnění lymfatických uzlin. Nasadili chemoterapii, při níž mi bylo hrozně, ale hrozně špatně. Bylo mi tak zle, že jsem myslela, že už na tu poslední, šestou nepůjdu. Až v Praze jsem pochopila, že mi tak zle být vůbec nemuselo.
A pomohlo to?
Pomohlo? Spíš se to zapouzdřilo. V roce 2003 se mi udělala nová boule. Jela jsem do Motola, naštěstí nebyla pozitivní. V listopadu 2004 jsem ale měla nádor zpátky.
Takže jste se vrátila do kladenské nemocnice?
Ne. Přišli za mnou kamarádi, že mne objednali na hematologii na Vinohrady. Tam mi udělali víc specializovaných vyšetření včetně odběru kostní dřeně. V lednu 2005 jsem se dozvěděla, že mám nádor na několika místech včetně sleziny. Jediná možná léčba byla vysokodávková chemoterapie a poté autotransplantace kmenových buněk kostní dřeně.
Taková vyhlídka by nejednoho pacienta psychicky srazila na dno. Jak jste se s tím vyrovnala?
Jsem naštěstí hodně silná. Člověk nesmí pomyslet na to, že to dopadne jinak, než že nemoc porazí. Navíc v tenhle moment se přesně ukáže, jaké máte přátele. Sousedky se staly dvěma náhradními matkami, které se staraly o holky. Jiní si vzali dovolenou, když jsem potřebovala odvézt do nemocnice na kontrolu či odběry. Zavolala jsem a oni okamžitě řekli, že na mě ráno počkají před barákem. To vás psychicky hodně drží.
Většina lidí v podobné situaci sází spíš na rodinu.
Měla jsem v té době přítele, který mi hodně pomáhal, staral se o mne i o děti. Bohužel mladší dcera v té době hodně zlobila. Měla velmi bouřlivou pubertu, kdy jsem ji po nocích hledala. Chodila domů opilá, až jsem ji nakonec musela vyhodit. Jednou, když jsem byla zrovna v nemocnici, nepřišla do práce a všichni moji známí ji hledali, mi doktor dokonce vytrhl telefon z ruky a řekl, že je dost stará, aby se o sebe postarala, jinak byla všechna snaha o vyléčení marná. Naštěstí je to za námi. Nyní má slušného chlapce a mockrát se mi omluvila za to, co prováděla.
Byla léčba na hematologii v Praze jiná než v Kladně?
Nebudu lhát, bylo to do jisté míry peklo. Jenže i když mi dávali vysokodávkovou chemoterapii, po které jsem neměla ani chlup v nose, nikdy mi nebylo tak zle jako v Kladně. Stále se ptali, jak se cítím, zda něco potřebuji. Dokonce přesně řekli, co můžu při chemoterapii jíst a co ne, to jsem v Kladně neslyšela. Pacient nesmí třeba salámy, sýr, čerstvou zeleninu, jogurty, máslo, naopak doporučují kompoty, hodně tepelně upravené maso či sladkosti. Když se pak podaří zachytit potřebné kmenové buňky kostní dřeně pro autotransplantaci, seděla u mě doktorka, přede mnou pytlíček zapečetila, opatřila jménem. Stejné to je, když k transplantaci dojde. Opět přivezou zmrzlý balíček, který zkontrolujete, před vámi ho rozmrazí a pomalu vstřikují do těla vaše zdravé buňky.
Jaký je ten proces?
Měsíc jsem byla izolovaná na pokoji, kam směl jen nemocniční personál. Je tam televize, měla jsem tam notebook, takže jsem mohla e-mailovat s kamarády, i telefon, ale pacient je tam sám. Tam vás musí nejprve téměř zabít, aby vám pomohli přežít. Byla jsem ráda, že jsem spoustu času prospala. Když jsem to měla za sebou, sotva jsem vyšla před budovu nemocnice. Člověk je fyzicky zcela vyčerpaný.
Jak dlouho jste se z takového vyčerpání dostávala?
Rok. A to snad i díky tomu, že jsem předtím hodně sportovala. Dělala jsem závodně gymnastiku, jezdila na kole. První dny jste skutečně ráda, že se doplazíte na záchod a zpátky, a pak další dvě hodiny spíte. Zlepšuje se to postupně.
Dá se říci, že je to za vámi?
Ne. Mám nevyléčitelný druh onemocnění. Řekli mi, že stabilizovaný stav vydrží tak pět let, já sama si řekla, že to bude sedm let. Zatím se cítím dobře a až to přijde, tak to přijde. Samozřejmě jsem klidnější, že tam ten pytlíček s buňkami mám schovaný.
Jak moc se vám změnil život?
Snažím se žít naplno. Chodím do práce, venčím psa, snažím se sportovat, být s přáteli. Jen ten vztah s přítelem nakonec nevydržel. Taková nemoc ale samozřejmě změní hodnoty. Jsem ráda, když je mi dobře, že se ráno vzbudím a postavím se na nohy a jestli mám, nebo nemám peníze, už pak tolik neřeším.
Je něco, co nesmíte?
Onemocnět. Kvůli chemoterapii mám velmi oslabenou imunitu, takže když jsem jednou v prosinci dostala angínu, měla jsem ji až do února. Jím zázvor, který je prý na všechno, a také přírodní preparáty na imunitu jako hlízu ústřičnou nebo vápník. Mívala jsem ráda tvrdý alkohol - whisky. Tak místo ní si dám dvě malá piva nebo dvojku bílého vína. Jen cigaretu si občas neodpustím, ale spíš výjimečně.
Většinu lidí by taková zkušenost srazila na kolena. Vás naopak vyburcovala k tomu dělat něco pro jiné.
Pracovala jsem na odboru kultury kladenského magistrátu, když jej zrušili, přešla jsem na finanční odbor, kde jsem dosud. Bylo mi to líto, protože kultura mne vážně bavila a stále mě baví. Když jsem ležela poprvé v nemocnici, napadlo mne uspořádat ples sportovců. A mělo to ohromný úspěch. Když jsem pak ležela v Praze, napadlo mne, že bych i pro ně mohla něco udělat, veřejně poděkovat. Při kontrole po transplantaci, která dobře dopadla, jsem řekla lékařce, že pro ně uspořádám koncert v Kladně. Jsem kladenská rodačka, takže jiné místo nepřicházelo v úvahu. Sehnala jsem sponzory i účinkující a 19. října roku 2005 ve vyprodaném sále divadla skutečně seděl primář Tomáš Kozák s ostatními zaměstnanci z nemocnice. Druhý rok jich bylo ještě víc a v letošním roce už z Prahy vyjížděl autobus s lékaři, sestrami a pracovníky laboratoře. To setkání mě vždycky hodně potěší. Díky tomu, že rozdávám radost, čerpám energii i pro sebe. A také chci, aby i ostatní lidé věděli, kde jim mohou nejlépe pomoci.
